Zůstaň se mnou

Autorka: Aktak

1. kapitola: Domov

Bella:

 Rodina Swam jela autem domů a plánovala co bude dělat až dorazí… Najednou se to stalo.

,,Pozor“ vyjekla máma. ,,Né“ zařval táta. Ozvala se rána jako z děla a zvuk tříštícího se skla.

Cítím hroznou bolest po celém těle a nemohu se pohnout. Padám do tmy a nechávám se jí unášet do říše temnot. Slyším nějaké hlasy kterým nerozumím. Křičí jeden přes druhého. Co se to děje? Bolí mě celé tělo. Cítím krev. Snažím se promluvit ale moc mi to nejde. ,,Rr…rodiče a… bra… bratr?“

,,Přežili“ řekla žena v bílém.

Zase mě pohltila ta tma.

   Probouzím se na posteli v bílém pokoji zapáchajícím po desinfekci. Vedle mě leží probouzející se Will. Přišla dívka v bílém oblečení.

,,Co se to stalo? Kde to jsem? Kde jsou rodiče?“

,,Měli jste autonehodu a pak vás odvezli sem do městské nemocnice ve Forks“

,,A co naši rodiče“ hlesl bratr.

,,Bohužel je mi to líto ale oni… nepřežili.“

,,Co???“ vyjekli jsme naráz.

,,To nemůže být pravda… nebo ano?“ ptal se Will vyděšeně.

,,Bohužel“ sestřička se otočila  a prostě jen tak odešla.

Přepadl mě smutek a pocit samoty. Už nikdy je neobejmu. Už nikdy neuslyším ten krásně uklidňující hlas mé maminky. Už nikdy neuslyším tátův smích. Dala jsem se do pláče. Bráška taky. Přisedl si ke mně na postel a objal mě. Bylo to uklidňující. Chvíli mě Will tiskl v objetí a pak mě pustil. Šel asi za doktorkou. Chtělo se mi plakat dál. Chtělo se mi zavrtat do peřin a už nikdy nevstat. Ne! Musím být silná. Bratr mě potřebuje …

  Slyším že Will na mě mluví. Začnu vnímat své okolí.

,,No hurá! To je taky dost že vnímáš okolní svět.“ Spustil hned na mě,, Už jsem začal přemýšlet jestli ti mám zapálit mikinu nebo ti nechat zamrznout vlasy v kus ledu.“usmál se.

,,Brrr! Nechat mi zamrznout vlasy? Zapálit mikinu? To bys fakt udělal?“

,,Kdybych měl jistotu že to pomůže, tak klidně.“ Do teď se usmíval.,, Kdy myslíš že přestaneš myslet na TEN den? Vždyť už je to tak dlouho co se to stalo.“ Řek smutně.

„Jak to víš že na něj myslím?“

,,Bello , Bello… já jsem tvoje dvojče, prostě to vím.“

,,Promiň. Upřímně sama nevím.“

,,Proč to musí být tak těžké?!“ řekl a šel zpátky do auta poslouchat rádio.

     S bratrem jsme si velmi dobře rozuměli. Byl velmi veselá kopa, takže se s ním nikdy neby-

la žádná nuda. Mám ho moc ráda. Vždy mi pomohl a já zase jemu když bylo potřeba. I teď když jsme upíři. Upíři… přesně to je ten problém. To nás odlišuje od ostatních 17ti letých lidí.

Upíry jsme již 153 let. My ale pijeme krev zvířat a ne lidí. Za 1. se nám to hnusí a za 2. nám ani nechutná. Díky tomu máme zlaté oči.

   Zase nastupujeme na střední školu ve Forks. Tohle město je náš nefalšovaný domov. Zde je pochována naše rodina. Měla bych vyrazit pro nábytek než nám zavřou. Musím se převléknout. Nevím co si mám vzít ale asi si obleču černé džínsy a modrou blůzu s výstřihem.

,,Wille ? Dojedeme pro nábytek a tvé nové auto?“

,,Ok… počkat mé nové auto?“

,,No jasně. Přece ti musím zaopatřit nějaký dopravní prostředek, Když si tamto podpálil.“

Vybavuju si hořící auto a Willa  jak sedí na schodech a smutně na vrak kouká. Hned na to musím zadržet velký nával smíchu.

,,To byla nehoda“bránil se.

,,Jasně, jasně“ utnu rychle jeho obhajovací řeč než se rozjede naplno.

Nasedám společně s bráškou do auta.

,, Nejspíš mám jet pro tvé auto jako první co?“ jen se usmál.

    Prodavač mě poznal a už šel pro klíčky od vozu.

,,Páni ‘‘ zajásal Will když uviděl modrý terénní džíp. Přiběhl ke mě a s radostí mě objal. Pocítila jsem vlnu radosti z té jeho.

,,Teď když máme auto pojedeme dál. Děkujeme a nashledanou.“

Prodavač nás vyprovodil. Stál ve dveřích ještě chvíli po tom co jsme zmizeli z lidského dohledu. Zase mě pozoroval. To je u lidí normální. Zvykám si na to doteď. Lidé  buď obdivují  nebo nám závidějí naši krásu.

   V noci We složil nábytek.

,,Teď už se tady cítím opravdu jako doma“

,,Já taky sestřičko.“

,,Co jsme přijeli vrací se mi vzpomínky na náš starý domov i s naší rodinou.“

,,Mě taky Bello. To bude asi tím že jsme dvojčata viď?