Ztrácíš se

Autorka: Happy

Pršelo. Z nebe padaly husté provazce deště. Všichni se snažili co nejrychleji dostat z toho deště, ale ne ona a ne dnes. Vůbec ji ten déšť nevadil, i když byla celá promočená a měla by jí být zima.

Stála pod stromem, ale i tam si dešťové kapky našly svou cestu. Několik málo pramenů vlasů, které ji vykukovaly zpod kapuce, se ji přilepilo na tvář. Nechala je být, tohle bylo to nejmenší, co by ji mohlo vadit.

Pozorovala několik desítek lidí, kteří tiše poslouchali smuteční řeč kněze. Pohřeb… Vždy pohřby špatně snášela a tento byl pro ni ještě bolestnější. Ještě těžší však pro ni bylo, že se nemohla rozloučit.

Lidé se k sobě tiskli, schovaní pod deštníky a snažili se ubránit nepříjemnému chladu, který ona považovala za samozřejmý. Několik chvil na to se všichni začali rozcházet zpět do svých teplých domovů. Ona ho ale neměla. Už dávno o něj přišla a marně se jej snažila získat zpátky.

Čekala dokud ze hřbitova neodešel poslední člověk a pak se vydala mezi náhrobky k jedinému místu.

Chvíli pozorovala to zlatavé písmo na náhrobku. Vůbec netušila, jak těžké to pro ni bude. Kéž by mohla plakat. Vykřičet svou bolest na celé okolí… Nešlo to. Dnes místo ní plakalo nebe.

„Kdo jsi?“ ozval se hrubý hlas za ní. Ona se však neotočila. Věděla, kdo to je. Někdo, koho neměla potkat. Měl zapomenout, tak jako ona.

„Znala jste Charlieho?“

Na jednu stranu si přála co nejrychleji zmizet, ale její vzpomínky byly pořád ještě živé a ona si je chtěla uchovat dál. Chtěla ho zase vidět… Pomalu se otočila.

Díval se na ni v šoku. Hlavou se mu honilo tolik věcí, že nevěděl, co dřív říct. Neměla tady být, určitě to je jenom hloupý sen.

„Bello?“ To bylo jediné, co ze sebe v tuhle chvíli mohl dostat.

„Ahoj, Jaku,“ odpověděla tiše s mírným úsměvem na rtech.

Tolik se změnil. Vlkodlaci možná nestárli tak rychle jako lidé, přesto si i na něm léta vybrala svou daň. Byl starší a na čele měl o mnoho více vrásek. Oči měl stále stejně smutné, tak jako když si je pamatovala naposledy – tenkrát, když mu řekla, že se chce stát jednou z nich.

„Ale… To není možné, vždyť ty máš být-“

„Mrtvá?“ dořekla za něj. Němě přikývnul.

Chvíli se mezi nimi neslo rozpačité ticho. Pečlivě ji pozoroval. Upíři z této oblasti už tady dlouho nebyli a on už nemusel být vlkodlakem, přesto poznal tu změnu.

Oči se mu zúžily do úzkých štěrbin. „Tak přece je z tebe upír!“ řekl nakonec naštvaně.

Povzdechla si. Neviděli se tolik let a on musí zrovna vytáhnout tohle. Zase se budou hádat?

„Jaku, proč to děláš? Já se nechci hádat.“

Pokrčil rameny. „Já vím, ale ty bys tady neměla být. Není to bezpečné.“ Teď už byl tón jeho hlasu mírný, klidnější.

Pousmála se. „Nemusíš se bát. Quiletskou hranici nepřekročím.“

To rozpačité ticho se zase vrátilo.

„Co tady vůbec děláš?“ zeptal se znovu hrubě.

Bella si odfrkla. „Byl to můj otec, to je málo?“

„Aha, takže si jen tak řekla, že bys mohla navštívit svého otce? Po tolika letech?“ řekl naštvaně. „Víš, jak mu bylo! Víš, jak se cítil, když si myslel, že jsi mrtvá! Mohla si mu aspoň zavolat! Co sis sakra myslela?“ S každým slovem stupňoval intenzitu svého hlasu.

„Nebylo to tak jednoduché, jak si myslíš.“ Probodla ho pohledem a pak zahleděla do dálky.

„Aha, takže zvednout sluchátko je tak složité?“   

„Představ si, že ano! A kdybych mu zavolala, co jsem mu měla říct: Ahoj, tati. Tady je Bella. Tvá mrtvá dcera!“ Teď i ona byla naštvaná. „Vůbec nevíš, čím jsem si musela projít, takže mě laskavě nesuď!“

Nevěděl, co říct, tak jako ona. Neměla na hádky chuť.

„Jaku, já se nepřišla hádat. Umřel mi táta. I když jsem upír, byl to můj otec! Pořád jsem ho měla ráda, i když jsem s ním nemohla být.“ Poslední slova řekla sotva slyšitelně.

Pečlivě ji pozoroval. Nevypadala jako ti upíři, které znal. Ti byli vznešení, hrdí, krásní, prostě nesmrtelní, ale Bella ta byla jiná. Nebyla to jeho Bella kterou znal z dřívějška. Tahle osoba, byla ztracená, osamocená a zhroucená.

„Já to pořád nechápu. Co se stalo? Našli tvé mrtvé tělo…“ Nerad na to vzpomínal. Byl tenkrát s Charliem, když mu řekli, co se stalo. Nikdy se přesto nedokázal přenést – nikdo by neměl přežít své dítě. Obzvláště, když je jediné.

Povzdechla si. Nechtěla o tom mluvit, ale možná, že to takhle bude lepší. Co když se ji uleví? Tolik let si nemohla s nikým popovídat. A teď tady před ní stál její nejlepší přítel, kterého milovala, i když on ji teď nejspíš nesnášel. Musel, byla jeho nepřítelem.

„Tenkrát když přišli Volturiovi, nepřišli jenom proto, aby zkontrolovali přísahu, kterou jim Alice dala…“ Na okamžik se odmlčela a zahleděla se do dálky, jako kdyby vzpomínala.

„Aro Volturi už od začátku plánoval něco naprosto jiného. Chtěl mě. Viděl ve mně potenciál, kterých chtěl dál rozvíjet. Věděl, ale že s ním dobrovolně nikdy nepůjdu, ani že mě Cullenovi dobrovolně nikdy nevydají. Doteď nechápu, že Alice nedokázala prokouknout jeho plány.“

Bylo ticho. „Co se stalo pak?“ zeptal se Jacob, když Bella přestala mluvit. Konečně se na něj podívala. „Volturiovi vše nastražily tak, abych to vypadalo na nešťastnou náhodu. Unesli mě do Voltery, kde mě přeměnily v upírku. Nechápali, že se nechci živit lidskou krví. Proto mě zavřeli do sklepení a doufali, že když budu trpět, tak svůj názor snad změním. Dlouhých patnáct let jsem své milované mohla vidět jen ve vzpomínkách a doufat, že se mají lépe než já.“

Nevěděl, co na to říct. Kolik si toho jen musela protrpět? Styděl se a nadával si za to, jak byl na Bellu naštvaný a nenáviděl ji. Tolik bylo toho ochotná pro svou lásku udělat. Ale co udělal on? On ji dokázal jenom nenávidět.

„Je mi to líto…“ řekl tiše.

„To i mě,“ odpověděla ještě slabším hlasem.

Na jazyku ho pálilo tolik otázek, ale netušil, jestli se může ptát. Nechtěl, aby zase trpěla, i když jen ve svých vzpomínkách.

Déšť začal pomalu ustávat, prudký liják přešel do mírného deště.

„Děje se něco?“ Poznala to z jeho pohledu, chtěl se ptát. Slyšet všechno.

Kousnul se do rtu. „Trpěla si hodně?“ Nejspíš nedělal dobře, že se ptal.

Ona okamžitě pochopila kam tím směřuje a smutně se pousmála. „Jako novorozená jsem měla velkou žízeň. Bylo to neuvěřitelná bolest, která mi spalovala hrdlo, ale bránila jsem se ji. Dokázala jsem vydržet několik měsíců bez krve. Nechtěli, abych byla jako Cullenovi, ale abych byla jako oni. Upíři s obrovskou silou, pijící lidskou, ne zvířecí krev. Zavírali mě do cely s lidmi. Řezali je, abych cítila tu omamnou vůni krve, abych je zabila a vysála jim všechnu jejich krev. Ale nešlo to, nemohla jsem. Pokaždé, když jsem se ocitla na pokraji naprostého vyčerpání, když už jsem si myslela, že umřu, vzdali to oni první a přivedli mi nějakou zvěř, abych se mohla nasytit.“

„Takže si nikdy…“ Nevěděl, jestli by se měl zeptat. Vlastně ani nechtěl slyšet odpověď.

„Nezabila člověka?“ zeptala se smutně. Na okamžik se odmlčela. „Jednou…“ šeptla tiše. „Jednou jsem vzala život člověka a vím, že ten pocit agónie, který to potom ve mně vyvolal, bych nechtěla zažít znovu.“

Smutně se na ni díval. Ani z části si nedokázal představit, že by někdy zažil něco podobného. „Před pěti lety se mi konečně podařilo utéct,“ začala opět mluvit a on se tím vytrhnul z myšlenek na bolest, kterou musela zažívat.

„Jednou, když jsem si myslela, že jsem zase na pokraji smrti z vyhladovění - tenkrát jsem ucítila tak nádhernou vůni. Byla pravda, že vůně čerstvé krve pro mě byla větším lákadlem, ale tahle vůně mi byla tak povědomá. Chvíli mi trvalo, než mi došlo, odkud ji znám. Byla to Rosalie. Byla ve Volterře. A já jenom doufala, aby tam nebyla spolu s Edwardem. Aby…“  Nechtěla ani pomyslet na to, že by už nebyl. „Na druhou stranu jsem si však byla jistá, že kdyby tam byla s ním, vycítila bych ho. Za těch téměř patnáct let se mé vzpomínky začaly pomalu ztrácet, ale když se ucítila tu krásnou povědomou vůni, věděla jsem, že tam někde je. Že pořád žije a já že můžu být s ním. Utekla jsem.“

„Hledají tě?“

Smutně se pousmála. „Ani nevím. Možná už to vzdali.“

„Myslíš, že by se upíří královská rodina tak lehce vzdala?“

Pokrčila rameny. „Jak se to vezme. Nevědí, kde hledat. Od té doby, co jsem se stala upírkou se má schopnost, být imunní vůči některých upírským vlastnostem rozšířila na všechny. Nedokážou mi číst myšlenky, nedokážou číst v mé budoucnosti a ani mě nedokážou vystopovat. Přesto jsem si nemohla být jistá, že sem někoho pošlou. To proto jsem nemohla Charlieho vystavit nebezpečí.“

Tak proto, teď mu to bylo jasné. Nechtěla ochránit sebe, ale to co ji bylo nejbližší – svou rodinu.

„Když jsem se ale dozvěděla, že zemřel, musela jsem se s ním rozloučit.“

Jacob se otočil směrem ke hrobu. I její pohled se upíral na mramorový náhrobek hlásající jméno nejen jejího otce, ale i to její.

„Dalších pět let jsem strávila stopováním a hledáním jediného, co jsem ve věčnosti chtěla. Ale čím blíž jsem si myslela, že jsem, tím dál jsem od něj byla.“

Zvedl pohled od náhrobku a všimnul si, že se na něj dívá.

„Dvacet let jsem ho Jacobe neviděla, ale přesto ho pořád vidím, když zavřu oči, slyším ho, když se zaposlouchám do šelestu listí, ale den ode dne je to slabší a slabší. Má strach, že zapomenu. Že ho ztratím navždy.“
Tohle ho bodlo. Kéž by kdysi tyhle věty říkala jemu. Ta rána, kterou mu zanechala v srdci, a která už měla být dávno zahojená se zase otevřela. Snažil se vší silou, aby se neotevřela úplně.

„Stopovala si ho?“

„Ano, ale věděli o mě. Pořád o mě ví a utíkají přede mnou. Nechápu to. Proč utíkají? Proč se nezastaví a neutkají se se mnou?“

„Třeba mají strach,“ vyhrknul se sebe najednou.

„Strach? Jak to myslíš?“ Nedůvěřivě si ho prohlížela. Věděla, že před ní něco tají.

„Jacobe, o čem to mluvíš? A nelži mi, poznám to na tobě.“

Povzdechl si. Sem to tedy dojít nemělo. „Seth s ním mluvil – před třemi dny.“

Všiml si jejího nového výrazu v očích. Bylo tam něco jiného – snad naděje?

„Oni o tobě ví, to je pravda, ale vůbec netuší, kdo jsi. Edward tě cítí, vábíš ho.“

Tentokrát byl její výraz překvapený.

„Tak proč?“

„Proč se neotočí a nepřijde si pro tebe? Jednoduché – jeho rodina má o něj strach. Ještě se s ničím takovým nesetkali a myslí si, že po Edwardovi jdeš, že ho chceš zabít. On si tě chce najít, ale jeho rodina mu to nechce dovolit. Nechtějí ztratit i jeho…“

„Proboha…“ šeptla tiše a pohled stočila do země.

„Přijede?“ zeptala se tiše, plná naděje.

Jacob pokrčil rameny. „To si nemyslím. Je pravda, že Charlie byl jejich přítel, ale nemůžou se tady ukázat. Hodně lidí si je ještě pamatuje a jak by to vypadalo, kdyby se tady ukázala rodina, která tady žila před dvaceti lety a která nezestárla ani o rok?“

Chtělo se jí zase brečet. Kéž by mohla. Měla velkou naději, která se během chvíle zhroutila v prach.

„Asi máš pravdu.“ Opět se otočila k náhrobku.

„Co chceš dělat?“

„Pokračovat. Snad se mi to jednou povede.“

Nevěděl, co říct. Chtěl ji poradit, aby přestala. Aby zkusila žít normálně, ale copak může upír žít normálně – může žít obyčejný lidský život?

„Můžu tě o něco poprosit?“ otočila se na něj s otázkou v očích.

„Cokoliv,“ řekl rychle, dřív než si stihnul uvědomit hloubku svých slov.

„Nech mě se rozloučit,“ řekla šeptem a pohled upřela na hrob před sebou.

„Dobře… Měj se, Bello.“

„Sbohem, Jaku,“ řekla tiše. Nedokázala se na něj podívat. Věděla, že ho vidí naposledy. Muselo to tak být. Bylo to tak nejlepší… Pro oba.

Chvíli poslouchala jeho krok, který se ztrácel dál a dál. Pak si dřepla, pohled stále upřený na otcovo jméno.

„Ahoj tati. To jsem já, Bella…“ začala tiše rozmlouvat. „Asi se divíš, že tam nahoře nejsem, co?“ Mírně se usmála. „Všechno to bylo hodně těžké, ale vím, že si na mě nezapomněl. Ani já na tebe nezapomněla a ani nezapomenu - nikdy, to ti slibuju. Budu na tebe vzpomínat celou svou věčnost…“

Chtěla pokračovat, ale nemohla. Do hlavy ji začal proudit adrenalin. Něco bylo jinak – bylo tady něco nové, pro ni však přesto důvěrně známé. Vůně – ale ne vůně krve, vůně něčeho krásnějšího, něčeho, co milovala celým svým živým, lidským srdcem, ale také svým mrtvým, upířím srdcem. Byl blízko, věděla to a taky věděla, že se teď nesmí vzdát.  

***

Seděl v autě, namačkaný mezi svými bratry. Vůbec nebyl nadšený z toho, že jeli s ním, ale už se tomu nedivil. Posledních několik let ho nenechali vůbec samotného. Ani na okamžik. Nechtěli ho ztratit, ale on už byl dávno ztracený. Už dávno neexistoval, ne bez ní. Tolikrát se je snažil přemlouvat, aby ho nechali. Aby mohl odejít, ale nepustili ho. Už jednou museli vidět jeho tvář, když Bellu musel opustit a když ji ztratil podruhé, tentokrát už navždy, nemohli mu dovolit, aby se zničil.

Pohled měl upřený do prázdna. Vůbec nevnímal silnici, která se před ním neskutečně rychle míhala. Tohle mu bylo naprosto jedno.

Když před třemi dny mluvil se Sethem a dozvěděl se, že Charlie umřel, ranilo ho to. Jako kdyby ztratil další kus Belly, který na tomhle světě existoval.  Bylo mu jasné, že se nemůže jen tak objevit na hřbitově, přesto si přál, rozloučit se.

I když už to bylo dlouhých dvacet let, kdy o ni přišel, stále na ni nedokázal zapomenout. Ani nemohl, to byla jedna z věcí, které na upírství nesnášel. Nemohl zapomenout. Jako kdyby byla pořád s ním.

S jeho chmurných myšlenek ho najednou vytáhlo něco divného. Zvláštní pocit, který měl několik posledních let. Ta vůně – nepopsatelně krásná, ale zároveň tak velice bolestná.

„Děje se něco?“ ozval se Jasper po jeho levé straně. Určitě si musel všimnout změny jeho nálady. Ta teď nebyla smutná, jako bývala často, ale jiná, zvláštní a hlavně soustředěná.

Chvíli mu to trvalo, ale bylo mu jasné, co se děje.

„Je tady, že?“ zeptal se, aniž by očekával odpověď.

„Zastav!“ poručil Edward Alici.

„To neudělám, nedovolím, aby tě zabili.“ To, že nemohla vidět osobu nebo osoby, které chtěli Edwarda zničit, ji nebylo příjemné. Nedokázala si představit, kdyby měli o svého bratra přijít.

„Zastav!!“ zakřičel s touhou v hlase. Musel se dostat ven, jít za tou omamnou vůní.

Z Aliciina hrdla se ozvalo hrubé zamručení. Přidala ještě více.

„Už toho mám dost! Postarám se o to!“ zvolal Emmett, po Edwardově pravici.

„NE! Nevíš, kolik jich je.“ Tentokrát to byla Rosalie, která zakřičela, ale ještě než promluvila, Emmett sáhnul po klice od dveří a vyskočil ven.

Alice prudce dupla na brzdu a když se otočila, byl i Edward pryč. Jasper na nic nečekal a taky se vydal za svými bratry.

V tuhle chvíli byl moc rád, že z celé rodiny ten nejrychlejší. Přesto nebyl pořád tak rychlý. Byli mu stále v patách. Křičeli na něj ať zastaví, ale on je nevnímal. Jediné, co dokázal vnímat, byla ta nekonečně omamující vůně, která se stále přibližovala.

Zpomalil. Věděl, že by neměl, ale byl blízko. Bylo to stále intenzivnější. Šel téměř normálním lidským krokem a jeho bratři byli stále blíž a blíž. Přál si najít zdroj té neuvěřitelné vůně, která ho spalovala, ale ať se snažil jak chtěl, vůně přicházela ze všech směrů a on nedokázal určit ten správný. Přesto toho nemohl nechat, bylo to neuvěřitelné a zároveň nekonečně spalující.

Nalevo od něj se něco mihlo. Jeho bratři to nemohli být, ti měli přijít z druhé strany.

Šel směrem k hustému porostu stromů. Zase to viděl… Něco tam určitě bylo, ale schovávalo se to. Chystal se odhrnout z cesty poslední kapradiny, které mu stáli v cestě, ale dřív než stihnul něco udělat, mihlo se před ním cosi černého a to, co bylo schované v kapradí, odletělo o několik metrů dál. S tvrdým dopadem to narazilo do stromu, tak, že několik stop hrubá větev s prasknutím odpadla.

Emmett stál před ním v obranném postoji.

„Jdi mi z cesty,“ štěknul Edward a nebezpečně přitom zavrčel.

Emmett se otočil čelem k němu, překvapený jeho hlasem. Takového ho neznal. Byl ochotný mu ublížit?

„Neblázni, Edwarde. Musíme ho zabít!“ Periferním viděním si všimnul, že se upír pohnul. Víc pozornosti však stále věnoval svému bratrovi.

„Edwarde,“ ozvalo se tiše od stromu. Oba dva ztuhli.

Edward chvíli šokovaně zíral do prázdna, než si uvědomil, že ten hlas zná. Dokázal by ho poznat mezi tisíci jiných. Pomalu obešel svého strnulého bratra, který se také soustředil na osobu na zemi.

Přešel o několik kroků blíž. Osoba na zemi k němu zvedla hlavu a on si ji teprve teď mohl pořádně prohlédnout. Copak snil? Nebo byl mrtvý? Jestli ano, kdy se to stalo? Vůbec si nepamatoval, kdy byl naposledy v ohrožení svého nesmrtelného života. Ale teď mu to bylo jedno… Dostal se do jediného nebe, které si vysnil.

„Bello?“ řekl šeptem a přidřepnul si k osobě na zemi. Opravdu to mohla být ona? Ale dřív než mohl něco udělat, nemusel slyšet odpověď. Bella se mu vrhla kolem krku a pevně jej objala. I když měla zlomenou ruku, bylo jí to jedno. Bolest pro ni byla ničím, v porovnání s tím, co cítila teď. Bylo to neuvěřitelné, byla šťastná, víc než kdy jindy.

Chvíli byl překvapený. Nemohl opětovat její pevný stisk, kterým ho k sobě tlačila. Nedokázal věřit, byl skeptický, ale když tvář zabořil do jejích hebkých vlasů a nasál tu krásnou povědomou vůni, kterou znával, začal věřit. Velká díra, která spalovala jeho duši posledních dvacet let byla pryč. Cítil se, jako kdyby měl zase srdce, jako kdyby znovu ožil a věděl, že to není sen. Ne jenom proto, že upíři nemohli snít, ale proto, že tu vůni, ta krásná slast, která ho poslední roky pronásledovala, patřila jeho Belle.

Jediné osobě, kterou kdy miloval.

Pomalu se od ní odtáhnul. Vidět zase její tvář, to bylo jeho nejzbožnější přání, které se mu teď splnilo.

Dívala se do jeho topazových očí. Viděla v nich překvapení, ale i bolest, která se však pomalu ztrácela.

„Ale jak…? Co se stalo?“ Chtěl se tolik vyptávat, ale to že teď byla zase s ním bylo neuvěřitelné a on nechtěl, aby tohle někdy skončilo.

„Pšššt…“ šeptla a položila mu prsty na ústa. „Teď nemluv.“ A pak, aniž by to čekal, ho vroucně políbila. Okamžitě její polibek opětoval. Tu bolest, kterou posledních dvacet let cítil nemohl nikdo vymazat, ale to štěstí, které teď znovu pocítil bylo neuvěřitelné a on svou bolest mohl zmírnit na naprosté minimum.

Zase mohli být šťastní a zase mohli být spolu. To bylo jediné, co je v tuto chvíli zajímalo.