Ztraceni v čase

Autorka: Chuckyna

9.

Bellin pohled:

Carlisle jednal opravdu rychle. Během následujícího dne projednal všechny náležitosti a my se začali připravovat na  stěhovaní.

Já a Rose jsme balili do krabic věci, které nám ukázala Esme. Měla jsem špatný pocit z toho, že toho v Rochesteru  chce tolik nechat, ale radši jsem to neříkala nahlas. Věděla jsem totiž, že bych dostala další přednášku o nedůležitosti  peněz.

"Myslíš, že Emmetta stihneme zachránit?" vytrhl mě Rosaliin hlas z přemýšlení a já už automaticky protočila oči. V  posledních dnech jsem od ní neslyšela nic jiného.

"Rose, celé okolí budou hlídat tři upíři, není možnost, že by kolem nás jen  tak prošel," opakovala jsem svou nacvičenou větu a dál srovnávala Carlisleovy knihy do obrovské krabice.

Natáhla jsem se pro  tlustou knihu v tmavě hnědém papírovém obalu. Pravděpodobně byla velmi stará, název byl téměř nečitelný. Prstem jsem  přejížděla po pozlacených rozích. 

Stihneme to, utvrzovala jsem se v duchu.  Nepřiznávala jsem svoje pochybnosti nahlas,  nechtěla jsem znervóznit Rose.

Možná to byla chyba. Možná jsem do toho neměla zasahovat. Kolik věcí jsem ještě změnila ? Co  když Emmett měl udělat něco důležitého, o čem nevím ? Mám v rukávu ta nejlepší esa. Mohla bych zastavit druhou světovou  válku.

Srdce se mi nepříjemně sevřelo, když jsem si uvědomila, že  válku pravděpodobně zažiju na vlastní kůži.

Nemůžu to  zastavit, i kdybych chtěla.

Představila jsem si, jak by svět vypadal, kdyby se tato událost nestala. Mělo by to katastrofické  následky. Naživu by zůstali lidé, kteří měli zemřít.

Co kdybych se měla vrátit do své doby a zjistila, že Renée si nevzala  Charlieho, nýbrž potomka někoho, kdo měl ve válce zemřít ? Neexistovala bych.

"Bello?" ozval se od dveří Esmin ustaraný hlas  a mě úlekem vypadla kniha z rukou. Její roh se mi nepříjemně zabodl do nohy a já vyjekla. Poskakovala jsem na jedné noze a  držela si poraněné místo. Místností se nesl Rosaliin zvonivý smích. V noze mi bolestivě pulzovalo, odhodlala jsem se podívat  dolů. Vyděšeně jsem ztuhla.

Znovu ten pocit Deja vu.

Pár centimetrů od prstů se mi leskla malá kapička krve. Dech se mi  zadrhl v hrdle a pomalu jsem zvedla hlavu.

Tentokrát to nebyl Jasper, koho má krev lákala. Setkala jsem se s Esminým zuřivým  pohledem. Rose se pořád pochechtávala.

Copak to nechápe ?

Všimla si mého vyděšeného výrazu.

"Bello?" zeptala se nejistě. 

"Zavři," špitla jsem a snažila se přimět ochromené tělo k nějakému pohybu. Ozvalo se hlasité bouchnutí domovních dveří. Během  další vteřiny se objevil Edward a pevně chytil Esme kolem pasu.

Srdce mi zběsile naráželo do žeber, měla jsem pocit, jako by  mělo každou chvíli vyskočit.

Edward odtáhl Esme pryč z mého dohledu, domem se neslo vzteklé vrčení.

Střelila jsem pohledem po  Rosalii, která konečně pochopila, do jakého nebezpečí jsem nás dostala. Nehybně stála a zírala otevřenými dveřmi do prázdné  chodby.

Konečně jsem byla schopná se pohnout a rychle jsem si přitiskla dlaň na poraněné místo. Do pokoje vběhl Carlisle. 

"Bello, jsi v pořádku? Ukaž mi to," vykřikoval a hrnul se ke mě.

"N-nic to není," vykoktala jsem a neochotně odhalila malou  ranku. Jen přikývl a měřil si mě vážným pohledem.

"Jsem v pořádku. Je mi to tak líto," zamumlala jsem nešťastně a cítila  slzy, které se mi hrnuly do očí.

Jsem prostě nepoučitelná. Chodící pohroma.

Rose se ztěžka posadila na postel.

"Bello!"

 Znovu  jsem sebou trhla a ke mě mezitím doběhl Edward. Zastavil se metr ode mě a slabě se nadechl. Když zjistil, že už nekrvácím,  přisedl si ke mě. Vyměnil si s Carlislem pohled, nejspíš mezi nimi probíhala tichá konverzace.

"Půjdu se podívat za Esme,"  přikývl Carlisle a odkráčel z pokoje.

Uvědomila jsem si, že se třesu.

"Bello, jsi v pořádku?" řekl tichým hlasem a prstem mi  zvedl bradu. Koukali jsme si do očí a já cítila, jak všechen můj strach odplouvá pryč.

"Je mi to líto, nechtěla jsem-"

"To je  v pořádku," přerušil mě a pak mě sevřel v objetí. Znovu mě obklopil chlad vycházející  z jeho těla, který mi tak scházel. Zasmál se  úlevou.

"Dobalíme to potom," prolomila ticho Rose a nechala nás o samotě.

"Tohle už se jednou stalo, že?" zeptal se a k mému  zklamání se ode mě odtáhl. Nepřestával mě však pozorovat.

"Ano, jsem příšerná," přiznala jsem a odtrhla pohled od jeho očí.  "Opravdu jsi náchylná k nehodám," přitakal a přejel mi ledovou dlaní po zádech. Naskočila mi z toho husí kůže.

Edwardův pohled:

Byl jsem nepříjemně plný. Od té doby, co jsem trávil čas s Bellou, jsem lovil víc než obvykle.

Blížil jsem se k domu a nemohl  se dočkat, až ji znovu uvidím, ačkoliv jsme se neviděli jen necelou hodinu.

Jako první se ke mě donesly Rosaliiny pobavené  myšlenky. Takové nemehlo.

Usmál jsem se a nemohl se dočkat, až zjistím, co se Belle přihodilo. Za těch pár dní společného soužití se jí stala  spousta neuvěřitelných nehod. Několikrát zakopla o vlastní nohy, jednou sjela půlku schodiště po zadku.

Další důvod být jí  nablízku.

Ještě jsem zrychlil, abych nepropásl její tváře červené studem.

Donesly se ke mě zmatené myšlenky Esme.  Vezmu si  ji. Její krev tak nádherně voní.

Na chvíli jsem úplně ztuhl, než mi došlo, v jakém se nachází nebezpečí. Zbývalo mi jen pár  set metrů k domu, nasadil jsem nejrychlejší tempo, jakého jsem byl schopný. Přesto jsem si přišel nesmírně pomalý.

Nesmí jí  ublížit, opakoval jsem si stále svou jedinou myšlenku a prudce rozrazil domovní dveře. Nezastavil jsem se a rovnou běžel do  Carlisleova pokoje.

Nasál jsem vzduch a ucítil její krev. Byl jsem tak vyděšený, že mi to bylo jedno.

Esme stála nakrčená ve  dveřích, pevně jsem ji chytil kolem pasu a odtáhl pryč. Dost surově jsem jí hodil na kuchyňskou linku. Carlisle vyděšeně  vyskočil na nohy.

"Co se děje?" vykřikl zděšeně.

"Bella krvácí," odvětil jsem spěšně a dál pevně svíral mou matku. Carlisle  zmizel do druhého patra. Slyšel jsem rychlé údery jejího srdce.

Snad se jí nestalo nic vážného.

Sledoval jsem Bellu v  Rosaliině mysli. Seděla na zemi a celé tělo se jí třáslo. Carlisle seděl blízko ní.

"Jdi, jsem v pořádku," promluvila konečně  Esme a já usoudil, že už je klidná.

Rozeběhl jsem se nahoru a zastavil se až kousek od Belly. Pořád ještě jsem nemohl rozumně  uvažovat. Slabě jsem se nadechl a ujistil se, že už nekrvácí. Sedl jsem si vedle Carlislea.

Je to v pořádku, pomyslel si  úlevně.

Děkuju, poslal jsem mu myšlenku. Přikývl a vydal se zkontrolovat Esme.

Bellino tělo se třáslo.

"Bello, jsi v  pořádku?" promluvil jsem a zvedl jí obličej tak, abych na ni viděl.

Musí být v šoku.

Díval jsem se do jejích úlekem  rozšířených očí a naslouchal úderům jejího srdce, které se začaly zklidňovat.

"Je mi to líto, nechtěla jsem-" začala tichým  hlasem, ale já ji přerušil.

"To je v pořádku."  Žaludek se mi podivně svíral.

Omlouvá se za to, že je člověk. Jak jsem mohl  být takový sobec, jak jsem jí mohl vystavovat takovému nebezpečí.

Pevně jsem sevřel její tělo v náruči a musel jsem se  ovládat, abych ji neumačkal. Kdybych mohl, úlevou bych plakal.

Chybělo tak málo.

Zasmál jsem se beze stopy humoru.

Kdybych  mohl, odešel bych od ní, aby mohla žít šťastně. Jenže co by si tady bez nás počala ? A dokázal bych to vůbec ?

Rose nám  nechala soukromí a se zmatenými myšlenkami se vydala ze Esme. Odtáhl jsem se od ní a dál sledoval každý její pohyb.

"Tohle už  se jednou stalo, že?" zeptal jsem se a vzpomínal na její stručné vyprávění o tom, jak jsem ji opustil.

"Ano, jsem příšerná,"  zamumlala a uhnula pohledem. Tváře jí znovu zčervenaly a já už nemohl myslet na nic jiného, než na to, jak je úžasná. 

"Opravdu jsi náchylná k nehodám," připustil jsem a jemně jí přejel prsty po zádech. Otřásla se, ale na tváři se jí rozlil  spokojený úsměv. Střelil jsem pohledem na její nohu, byl tam jen malý škrábanec.

"Tak dobalíme ty knihy," pokusil jsem se o  bezstarostný tón a zvedl se ze země. Natáhl jsem k ní ruku a pomohl jí na nohy. Nasával jsem její vůni a snažil se zaplašit  pocit, který se ve mě usadil. Ničím jí život.

Roztřeseně přesla ke krabici a nepřítomně  začala rovnat už srovnané knihy. Určitě je v šoku.

Natáhl jsem se do  vyšších polic a podával jí knihy, na které nedosáhla.

Najednou se otočila, ve tváři měla zachmuřený výraz.

"Edwarde," promluvila skoro šeptem, hlas  se jí přitom zlomil. Pečlivě jsem sledoval její obličej a netrpělivě čekal, co řekne.

"Neopuštěj mě už, prosím," vyhrkla  naléhavým hlasem a hypnotizovala mě smutnýma očima.

Překonal jsem vzdálenost mezi námi a znovu ji objal.

"Neopustím," slíbil  jsem odhodlaně a rozhodl se, že jí nespustím z očí, aby se podobná situace neopakovala.

Nedokázal bych ji opustit. Nedokázal jsem to ani předtím. Nač bojovat proti osudu ?

Její drobné tělo se začalo otřásat a  já si uvědomil, že pláče. Odtáhl jsem se od ní a setřel jí slzy z obličeje.

Bellin pohled:

Bylo už pozdě v noci, znovu jsme spolu seděli na balkoně. Objal mě kolem ramen a já se pokoušela nedát najevo, jaká je mi z  toho zima, nechtěla jsem, aby mě pustil.

Esme celý zbytek dne chodila po domě jako tělo bez duše a trvalo mi dlouho, než jsem  jí dokázala přesvědčit, že se nic nestalo. Edward se ode mě nehnul ani na krok, ale komu by to mohlo vadit?

Možná, že jsem se  vrátila proto, abychom byli spolu, když nám to nebylo přáno v budoucnosti, pomyslela jsem si a zadívala se do jeho andělského  obličeje.

Na tváři se mu usadil vážný výraz, znovu jsem pochybovala o jeho slibu, že se mnou zůstane.

Co když se zachová  stejně jako předtím ? Co bych tady dělala já ?

Ještě víc jsem se k němu přimáčkla.

"Bello, já tě neopustím," zopakoval a  vtisknul mi letmý polibek do vlasů. Motýli se vrátili zpátky do mého podbřišku a Edward se mi tiše zasmál do vlasů - reakce  na můj srdeční rytmus. Jeho smích ve mě vyvolával pocit štěstí. Je jedno, v jaké se nacházím době. Mám svého anděla, co víc si můžu přát ?

"Ani bych nemohl, víš, že bych to nedokázal," promluvil znovu tiše a přitom mě hladil po ruce. Na  místech, kde se mě dotkl mi naskakovala husí kůže. A pak se ode mě odtáhl.

Zklamaně jsem se na něj podívala, věnoval mi můj  oblíbený pokřivený úsměv.

A potom se ke mě naklonil. Zadržela jsem dech. Zastavil se pár centimetrů od mého obličeje, srdce  mi skákalo v hrudi jako pominuté. Vydechla jsem mu do tváře a on tiše zasténal.

Přitiskl mi na ústa své tvrdé rty. Jemně mě  políbil a já se snažila udržet na uzdě, abych tuto chvíli prodloužila.  Bylo to jako tolikrát předtím - pořád stejně úžasné - , ačkoliv pro něj to bylo poprvé.

Dotkl se mě na boku a moje sebeovládání zůstalo ležet  zadupané v prachu. Prudce jsem se k němu přitiskla a tiše povzdechla. Cítila jsem tep i ve spáncích a toužila být mu ještě  blíž, ačkoliv se naše těla dotýkala.

Ztuhl a pak mě od sebe odtáhl. Oba jsme zrychleně dýchali, nahrnula se mi krev do tváří. 

"Bello," zamumlal a věnoval mi ztrápený pohled. Snažila jsem se zklidnit a odtáhla se od něj ještě dál.

"Pro-promiň,"  zašeptala jsem a cítila vlny euforie, které mnou prostupovaly. Chvíli bylo ticho, jen jsme se na sebe dívali.

"Měla by sis  jít lehnout, zítra brzy odjíždíme," poznamenal a zvedl mě dřív, než jsem stihla protestovat. Položil mě na postel a chtěl si  jít sednout do křesla.

"Zůstaň u mě," poprosila jsem a věnovala mu jeden ze svých zářivých úsměvů. Chvíli zůstal nerozhodně  stát, ale potom se také usmál.

"Dobře, ale ovládej se," pokáral mě pobaveně a já se ušklíbla. Lehl si vedle mě a já se  uvelebila v jeho náruči. Chtěla jsem mu toho tolik říct, ale nebyla jsem si jistá, jestli můžu přerušit tuhle chvilku. 

Zavřela jsem oči a vdechla jeho vůni. Motýli stále ještě neopustili moje tělo. Připadala jsem si, jako bych ležela ve své  posteli. U sebe doma, v době, do které patřím. Jen tomu chybělo Charlieho hlasité, pravidelné chrápání. Usmála jsem se.

"Víš,  zase mám pocit, jako bych to už jednou zažil," svěřil se mi tiše a tím ještě víc rozšířil můj úsměv. Nadechla jsem se, abych něco řekla, ale nedovolil mi to.

"Spi," zašeptal a já se uchechtla. Začal tiše broukat mou ukolébavku a já začala upadat do neklidného spánku.