Ztraceni v čase

Autorka: Chuckyna

7.

Bellin pohled:

V pokoji zavládlo ticho, každý čekal na Rosaliinu reakci. Vráska z jejího čela pomalu začala mizet, ale raději jsem se  neradovala předčasně. Její otevřená rána na levé tváři vypadala strašidelně. Několik kapek krve si hledalo cestu po jejím  obličeji. Snažila jsem se udržet při vědomí a moc nedýchat.

V místnosti jsou tři upíři, ale já jsem jediná, komu vadí, že  Rose krvácí.

Prolétla jsem pohledem obývací pokoj a všimla si, že Esme stojí dál od nás a nedýchá.

Alespoň něco.

"Přijde mi  to neuvěřitelné," ozvala se konečně Rose a tím mě znovu vrátila do reality. Chtěla jsem odpovědět, ale Carlisle mě předběhl. 

"Je to pravda, nevíme, jak je to možné, ale opravdu se vrátila v čase," podpořil mě tiše a Rosalie se usmála.

"Dnes jsem tedy  měla zemřít?" zeptala se tiše a pomalu se posadila.

"Jak se to tak vezme," ozval se za mnou Edwardův sametový hlas a já  úlekem nadskočila. Rose pozdvihla obočí a tázavě se na nás dívala.

"Dnes tě měl Carlisle najít umírající na cestě a měl tě  přeměnit na to, čím jsme," pokračoval.

Chce jí říct pravdu ?

Vyděšeně jsem se otočila, ale pak mi došlo, že má vlastně  pravdu - pokud opravdu chce čekat na Emmetta.

Rose se zatvářila ještě víc nechápavě.

 "Jsme upíři, ale jsme jiní, než nás znáte vy,"  vysvětlil rychle Carlisle a na jejím obličeji se objevilo zděšení.

"V mojí době jsi šťastně žila již několik desítek let s  Emmettem, ale vždy sis přála být člověkem," dodala jsem. Už jsem nevydržela pohled na její krev a odvrátila se od ní. 

Roztřeseně jsem přešla k Esme a váhavě se na ni usmála.

"Bello, měla bys něco sníst," řekla a úsměv mi opětovala. Uvědomila  jsem si, že jsem nejedla už velmi dlouho a žaludek mám křečovitě stažený.

"Ano, asi ano," odvětila jsem a nechala se dovést  do malé kuchyňky. Na stole už bylo připravené jídlo. Ztěžka jsem dosedla na židli a věnovala Esme vděčný pohled.  "Děkuji,"  špitla jsem a nesměle vzala do ruky krajíc chleba. S chutí jsem se do něj zakousla a během pár vteřin po něm nebylo ani  stopy.

Co si teď asi myslí Rose ? Bude čekat na Emmetta ? A co bude s námi ?

Edwardův pohled:

Rosaliiny myšlenky byly velmi zmatené, ale věřila nám.

"Bella tvrdila, že za dva roky potkám Emmetta. Co se mnou do té doby  bude?" zeptala se tiše poté, co jsme jí vše vysvětlili.

"Myslím, že nejrozumnější by asi bylo, kdybys s námi zůstala. Jinak  bys asi byla nucena vzít si Royce," odvětil Carlisle se zadumaným výrazem.

Mám všechny opustit jen kvůli někomu, koho neznám ?  Lepší než vzít si toho bídáka.

Chvíli ještě zvažovala všechny možnosti.  "Dobře, pokud je tohle všechno pravda, tak s ním budu  šťastná," souhlasila tiše.  "Pokud vám tedy nevadí, že s vámi zůstanu," dodala rychle a věnovala nám tázavý pohled. 

"Samozřejmě, že ne."

Otočil jsem se k oknu. Během našeho rozhovoru začalo svítat.

"Někdo by měl jet s Bellou nakupovat,"  poznamenal Carlisle.

Měl by ses toho ujmout, poslal mi myšlenku.

"Máš pravdu. Pojedu," souhlasil jsem a nemohl se dočkat, až  budu s Bellou znovu sám. Slyšel jsem její váhavé kroky a potom se konečně vrátila k nám.

"Pojedeme ti koupit nějaké šaty,"  oznámil jsem jí. Zatvářila se nejistě, na čele se jí znovu objevila vráska. Znovu jsem pocítil frustraci, když se ke mě  nedostala žádná z jejích myšlenek.

"Ehm, nemám žádné peníze," zamumla a a odvrátila pohled. Protočil jsem oči.

"Bello, peníze  nejsou žádný problém, kolikrát ti to mám opakovat,"  odpověděl jsem automaticky skeptickým hlasem. A pak jsem znovu strnul.  Pocítil jsem zvláštní deja vu, rozechvěl se mi žaludek. Setkal jsem se s nechápavými pohledy rodičů i Belly. Rose se tvářila  nechápavě, protože nechápala, co se děje.

"Proč jsi to řekl?" zeptala se nejistě a propalovala mě při tom pohledem. Všiml  jsem si, že se jí znovu roztřásly ruce.

"Já nevím, přišlo to samo," řekl jsem tiše a pokoušel se přijít na nějaký duchaplný  důvod.

Existuje vůbec ještě něco, co by mohlo být duchaplné ? Vždyť Bella přicestovala časem.

Uchechtl jsem se do ticha a  Bella sebou trhla. Věnoval jsem jí letmý úsměv.

"Esme, budeš tak hodná a půjčíš Belle nějaké šaty na cestu?" poprosil jsem  tiše mou matku, než stačila znovu protestovat.

"Ale to není nutné, vždyť mi to ani nebude," ohradila se a znovu začala  rudnout. Vdechl jsem její vůni a měl jsem chuť začít si pískat, když jsem zjistil, že už to snáším lépe.

Věřím ti, synu.   Carlisle se na mě povzbudivě usmál.

"Děkuju," přikývl jsem a sledoval přitom Bellu, jak následuje Esme do její ložnice. 

Nezklamu tě. Tentokrát už ně, pomyslel jsem si odhodlaně a snažil se tomu uvěřit. Během pár minut sešla Bella zpátky dolů,  oblečená do Esminých zelených šatů. Měla je zavázané kolem krku, pevně obepínaly její postavu. Musel jsem se nutit, abych  odvrátil zrak od jejího těla. Střetl jsem se s jejím nesmělým pohledem a donutilo mě to znovu se usmát.

"Tak jedeme," pokynul  jsem a přesunul se ke dveřím, abych jí je podržel.

"Gentleman, jako vždy," zamumlala tiše, ačkoliv věděla, že to všichni  uslyší. Vypochodovala z domu a já ji následoval. Všiml jsem si, že pod dlouhými šaty si nechala své podivné plátěné boty.

 Vyšli jsme před dům a já ji nasměroval ke svému novému autu. Zasekla se uprostřed pohybu a začaly jí cukat koutky.

Nelíbí se  mi moje auto ?

Zatvářil jsem se ublíženě a schoval ruce za záda.

"Co se děje?" promluvil jsem konečně a snažil se nevyznít  uraženě.

"Nic," odvětila až příliš rychle.  "Tobě se nelíbí? Vždyť je to Chrysler Imperial Roadster, nejnovější typ,"  obhajoval jsem svou pýchu, měl jsem ho jediný ve městě. Pečlivě jsem sledoval černý nablýskaný vůz, a přemítal o čem asi  přemýšlí.

"Ne, vážně se nic neděje, jen auta v naší době jsou jiná. Ehm..Míň hranatá,"  vysvětlovala a stále se u toho  potutelně usmívala.  Ach tak.

"Jen se divím, že není stříbrné," mrkla na mě a její úsměv se ještě rozšířil.

"To jsem chtěl,"  přitakal jsem rychle a pak jsme se oba rozesmáli.

Ví toho o mě tolik.

Otevřel jsem jí dveře a ona dosedla na koženou sedačku.  Pečlivě si prohlížela každý centimetr vnitřku auta a já si mezitím sedl na místo řidiče. Nastartoval jsem a věnoval jí ještě  další pohled. Byla rozkošná, tváře měla ještě trochu načervenalé a nevěděla, kam s očima.

Rozjeli jsme se prázdnou silnicí a  mlčeli jsme. V autě její vůně byla ještě silnější, vdechoval jsem vzduch po malých douškách. Do obchodu jsme dojeli rychle. 

Vstoupili jsme dovnitř, prodavačky vzhlédly a povzdychly.

Ten je božský. Co tu dělá s ní ? Vůbec se k sobě nehodí.

Rychle  jsem potlačil jejich myšlenky a starostlivě se podíval na Bellu. Zděšeně se rozhlížela kolem sebe.

"To se teď nosí?"  zašeptala zuřivě a udělala dva váhavé kroky ke stojanu s šaty. Zamotala se do dlouhých šatů a málem upadla. Rychle jsem se k  ní natáhl a zachytil ji.

"Díky," usmála se a pak se zadívala na šaty.

"Edwarde, v tomhle přece nemůžu chodit," bědovala tiše,  abych ji mohl slyšet jen já. Co nosí ženy u nich ?

Chytil jsem ji za loket a táhl jí k pultu. "Potřebovali bychom asi  desatero šatů a dvoje boty," promluvil jsem na mladou prodavačku a slyšel její zrychlený tep.

Páni. Úžasný. Skvělý. Uch. 

"Dobře, pojďte se mnou," vykoktala a zavedla nás k několika dalším stojanům. Bella si odmítala cokoliv vyzkoušet, prodavačky  ji ujišťovaly, že jí určitě budou. Nejspíš jí tu bylo nepříjemně, proto jsem zaplatil a vyvedl ji ven. Hlasitě oddechla.  Úzkostně se dívala na tašky v mých rukách.

"Tohle mě zabije," zahuhlala a její výraz mě rozesmál.

"U vás ženy nosí kalhoty?"  ptal jsem se nevěřícně a kroutil přitom hlavou. "Většinou. Takovéhle šaty nosíme jen při příležitosti," vysvětlovala a hrnula  se zpátky k autu. Cestou zpátky jsme prohodili jen pár slov a náš společný čas brzy vypršel. Pocítil jsem zvláštní lítost.

Bellin pohled:

Vrátili jsme se do domu velmi rychle. Cesta v autě pro mě byla nesnesitelná. Nevěděla jsem, co mu mám říkat.

Jsem pro něj  cizí, pomyslela jsem si lítostivě, když jsme vešli zpátky do domu.

"Jste tu brzy," poznamenala Rose, která se asi začala  nudit. Rychle jsem zaplašila vzpomínku na nepříjemně vyhlížející prodavačky a jejich nevraživé pohledy.

"Ano. Nechápu, jak  něco takového můžete vůbec nosit," nakrčila jsem nos a sedla si vedle ní. Za mnou se ozval tlumený smích. Vrhla jsem na  Edwarda vražedný pohled, což ho rozesmálo ještě víc.

Pořád stejný.

"Byly jsme nejlepší přítelkyně?" promluvila znovu Rose a  usmála se na mě. Jizva se znovu děsivě napjala, zkroutil se mi z toho žaludek.

"Ne, vlastně ne. První roky jsi mě nenáviděla.  Až v poslední době se to trochu zlepšilo," odpověděla jsem popravdě a setkala se s jejím udiveným pohledem.

"Proč jsem tě  nenáviděla?"

"Záviděla jsi mi, že jsem člověk," odvětila jsem.

Celý zbytek dne jsem strávila tím, že jsem vyprávěla, jaké to  v naší době je a trpělivě odpovídala na otázky týkající se Emmetta, které pocházely od Rose. Usmívala se a nejspíš se nemohla  dočkat, až se s ním potká.

Brzo se setmělo, Esme připravila skromnou večeři pro mě a Rose a já se chystala ke spánku.

Vešla  jsem do pokoje a všimla si balkonových dveří. Tiše jsem k nim přešla a otevřela je. Ovál mě chladný vítr, ale neodradilo mě  to. Sedla jsem si na zem do tureckého sedu a pozorovala hvězdy.

Všechno je tak jiné. Budu už navěky žít v téhle bláznivé době   ?

Naskočila mi husí kůže, naštěstí jsem se znovu převlékla do riflí, takže mi nebyla zima na nohy.

"Měla by sis vzít tohle,"  ozvalo se za mnou a já málem dostala infarkt.

"Chceš mě zabít?" zasyčela jsem, ale s vděčností přijala nabízenou deku a  přehodila si ji přes ramena.

"Můžu?" zeptal se tiše a já jen přikývla. Edward se posadil vedle mě a sledoval mě. Cítila jsem,  že znova rudnu.

"Nemusíš chodit tak blízko," poznamenala jsem a nesouhlasně se na něj dívala.

"Už jsem si zvykl," odvětil a  znovu se na mě usmál.  Dělá mi to schválně ?

"O čem přemýšlíš?"

Povzdechla jsem a trochu se nahrbila.   Opravdu je stejný. Ale je to dobře nebo špatně ?

"O tom, co se mnou teď  bude," přiznala jsem po chvíli a roztřeseně opětovala úsměv. Všimla jsem si, že jeho oči už nejsou tak tmavé.

"Byl jsi na  lovu." Nebyla to otázka, spíš konstatování.  Kdy to stihl ?

"Bezpečnostní opatření," vysvětloval.

"Myslím, že zůstaneš v téhle době. Nevím,  proč ses tady objevila, ale myslím, že tu zůstaneš," řekl a znovu se usmál, jako by z toho snad měl radost.

"Já sem  neptatřím,"  hlesla jsem tiše a snažila se zaplašit slzy. Tolik jsem si přála schovat se do jeho studené náruče. Posunul se ke  mě blíž a moje srdce znovu málem vyskakovalo z hrudi.

"Tohle se dělo i normálně?" ptal se pobaveně.

"Jsem ráda, že se bavíš,"  zamumlala jsem a znovu zrudla až po kořínky vlasů. Díval se mým směrem. V té tmě jsem  rozeznala jen jeho siluetu a tak jsem jen hádala, kam přesně se mám dívat. Ale bylo to úžasné. Bezděčně jsem se k němu  přisunula ještě o kousek blíž, dělilo nás už jen několik málo centimetrů.

Nadechl se a jeho výraz na chvíli ztvrdl. Pak se mu  rty znovu zkroutili do úsměvu.

Mojí ruky se dotklo cosi studeného a mě za pár vteřin došlo, že znovu vyhledal mou dlaň. Naše  prsty se znovu propletly a já se bála, abych opravdu neomdlela nebo nedostala ten infarkt.

Proč mi to dělá ještě těžší ?  

Potichu si začal broukat nějakou melodii. Chvíli jsem poslouchala a pak jsem strnula. Přestal si zpívat.

"Děje se něco?"  zeptal se poplašeně a frustrovaně studoval můj obličej.

"Říkal jsi, že jsi tu písničku vymyslel pro mě," vyhrkla jsem a  pocítila jsem náhlý vztek. Pár vteřin bylo ticho.

 Lhal mi. Tvrdil, že ho napadla, když na mě myslel.

"Bello, vždyť mě napadla  zrovna teď," obhajoval se a jeho oči byly upřímné.

Zhluboka jsem se nadechla,  šimrání v podbřišku se vrátilo.

 Vymyslel ji  pro mě znovu, došlo mi. Na tváři se mi objevil široký úsměv, ten jeho vystřídal nechápavý výraz.

"Vymyslel jsi pro mě skoro  stejnou," vysvětlovala jsem nadšeně.  Mám ještě naději ?

Jeho výraz zůstal stále stejný.  "Víš, někdy mám pocit, jako bych tě  dávno znal," promluvil konečně.

Má pravdu. Poznal Rosalii. Věděl, že jsme se měli brát. Ta reakce při zmínce o penězích. A  teď moje ukolébavka.

"Nesměj se, ale možná vím, proč," začala jsem rozpačitě a sklonila hlavu. Jemně mi stiskl ruku.  "Povídej," vyzval mě tím jeho božsky omamným hlasem. Vzhlédla jsem.

"Zdál se mi sen. Znovu o tom dni, kdy jsem zemřela.  Všimla jsem si několika dalších věcí, které jsem poprvé vůbec nevnímala. Nemyslím si, že je to jen fantazie."  Na chvíli jsem  se odmlčela, ale když jsem si všimla jeho nedočkavého výrazu, rychle jsem pokračovala.

"Když do mě nabourala ta cisterna, byl  jsi tam taky, Alice měla asi vizi. Stál jsi v dálce, protože svítilo slunce. Ale v tom snu ses rozeběhl ke mě. A potom auto  explodovalo. Myslím, že jsi taky zemřel. Byl jsi moc blízko, muselo tě to roztrhat. Myslím, že se část tebe vrátila se mnou,"  dopověděla jsem a čekala, jak bude reagovat. Z jeho výrazu se nedalo nic vyčíst.

Myslí si, že jsem blázen ?