Ztraceni v čase

Autorka: Chuckyna

5.

Edwardův pohled:

Nemohl jsem vydržet pohled na její bolestný výraz, znovu jsem odvrátil zrak.

Zdálky se ke mě donesl výkřik.  Nezdálo se mi to  jen ?

Rychle jsem se přemístil k oknu a všiml si, že Bella sebou polekaně trhla.

Jsem netvor, bojí se mě.

Potlačil jsem další  příval emocí a zaposlouchal se do ticha. Někde ve vedlejší ulici právě probíhal Rosaliin poslední souboj. Otočil jsem se  zpátky.

"Je čas," pronesl jsem zachmuřeným hlasem  a setkal se s Belliným nechápavým pohledem.

Jsi si jistý, že je to ona ?  ptal se mě v myšlenkách Carlisle. Bez sebemenší pochybnosti jsem přikývl. Její hlas jsem si nemohl splést.

"Vím to. Je to  ona," odvětil jsem a podíval se po Belle.

"Je to Rose, že jo?" vyhrkla zvědavě a propalovala mě pohledem.

Znovu jsem se  podíval na Carlislea a poté jsme vyběhli z domu. Když jsem probíhal kolem Belly, neodvážil jsem se nadechnout.

Venku panovala  tma, bylo už dost pozdě. Slyšel jsem ji naříkat a prosit. Mysl mi zatemnil vztek. Doběhl jsem do další ulice a bez rozmyslu  srazil prvního útočníka k zemi. Ozvalo se zapraskání a bolestný výkřik.

Edwarde, přestaň, prosil Carlisle a pevně mě chytil  za rameno. Zhluboka jsem se nadechl a sledoval, jak za rohem mizí poslední z mužů. Poraněný zůstal ležet na zemi pár metrů od  nás.

Carlisle se sehnul ke krásné dívce ležící na studené zemi. Na sobě měla potrhané šaty a do pusy jí stékala krev z nosu. 

Její krev voněla sladce, ale nelákala mě tolik jako Bellina.  Automaticky jsem sundal sako a přehodil ho přes její prokřehlé  tělo.

"Je v pořádku?" zeptal jsem se tiše a dál ji obezřetně sledoval.

"Ano, nejspíš ano. Odneseme ji k nám," odpověděl a  přitom ji zvedl ze země. Rozeběhli jsme se do domu, kde nás očekávala Esme s nervózní Bellou. Přecházela po pokoji sem a tam  a když se otevřely dveře, bez rozmyslu přiběhla k nám. Do nosu mě udeřila už dost známá vůně a já se snažil potlačit  zavrčení, které se mi dralo z hrdla.

"Co se stalo? Je v pořádku?" chrlila ze sebe spoustu otázek a chytila za ruku blonďatou  dívku, jejíž myšlenky jsem matně slyšel.  Nejspíš je v bezvědomí.

"Upadla do bezvědomí, ale myslím, že je v pořádku,"  potvrdil Carlisle mou domněnku.

Všiml jsem si Bellina rychle bijícího srdce. Hlasitě polkla a výrazně zbledla.

"Co se děje?"  promluvil jsem na ni vyděšeným hlasem, ale ona to nejspíš ani nezaregistrovala. Znovu se slabě nadechla a pak se jí podlomila  kolena.

Bez rozmyslu jsem k ní přiskočil a zachytil její bezvládné tělo, než stihlo dopadnout na zem. Cítil jsem její teplou  pokožku, dovál ke mě její slabý dech. Začala se mi z toho točit hlava, ale nedokázal jsem se ani pohnout.

Synu ?  Carlisle  přistoupil blíž, abych na ni nemohl zaútočit. Tentokrát to bylo jiné.

"Neublížím jí," ujišťoval jsem svého otce a pomalu s ní  přešel k druhé pohovce. Jemně jsem ji položil a odkryl jí vlasy z čela.

"Myslím, že jen omdlela," poznamenal a mezitím k nám doběhla Esme se studeným hadrem. Opatrně jsem jí ho položil na čelo.

Nedokázal jsem od ní odtrhnout svůj pohled, odvážil jsem  se znovu jen slabě nadechnout. Svaly mi ztuhly, ale už to bylo lepší. Její vůně se míchala s vůní Rosalie, která ležela jen  kousek od nás.

A pak jsem si uvědomil další podivnou věc.

Jak jsem mohl poznat Rosaliin hlas ?

Bellin pohled:

Edward s Carlislem kolem mě jen rychle proběhli, ucítila jsem jen slabé rozvíření vzduchu. Esme stála na kraji místnosti.  Srdce mi ještě stále vyděšeně tlouklo.

Málem mě zabil.

 Tahle myšlenka se ke mě probojovávala celou dobu, co jsem tu takhle  stála. A teď zastínila skoro celou mou mysl. Před očima se mi začaly dělat mžitky a já si uvědomila, že nedýchám. Prudce jsem  se nadechla a udělala pár kroků směrem k Esme.

 "Musíš ho pochopit, je to jen chvilka, co se vrátil," promluvila konečně a  věnovala mi jeden z jejích milých úsměvů.

"Já vím," odvětila jsem slabým hlasem.

"Půjdeme dolů, ano?" ozvalo se kousek ode mě  a já ucítila studený dotek na tváři. Pevně mě chytila za ruku a táhla ke dveřím. Nohy mě konečně začaly trochu poslouchat a  sešla jsem ze schodů. Esme se postavila do rohu pokoje a znovu studovala každý můj pohyb.

"Měli jste před svatbou?" zeptala  se tiše, aby si ověřila své informace. Nikdy bych nevěřila, že můj žaludek může být ještě víc sevřený, ale zmýlila jsem se. 

Ještě, že jsem nejedla, problesklo mi hlavou. Jen jsem strnule přikývla. Do očí se mi znovu nahrnuly slzy.

"Edward si nikdy  nikoho nenašel. Potkali jsme se v roce 2005," vysvětlovala jsem tiše, hlas se mi třásl. Když jsem vzhlédla, Esme se znovu  tvářila jako dřív, v mojí době. Usmívala se, ale na tváři pořád byla známka po její předchozí nervozitě.

Nervózně jsem  střelila pohledem ke dveřím.

"Slyšíš něco, Esme?" zakňourala jsem potichu a začala přecházet sem a tam.

"Neslyším, ale určitě  se za chvilku vrátí," uklidňovala mě a stoupla si ke mě blíž.

Bezmyšlenkovitě jsem se k ní naklonila a sevřela ji v náruči.  Na chvíli strnula, ale pak jsem ucítila dotyk jejích studených dlaní na zádech.

"To bude dobré, drahoušku," broukala mi do  ucha. Nikdy pro mě nebylo víc obtížnější uvěřit. Už jsem déle neudržela slzy.

"Ach Esme, co se teď se mnou stane? Myslíš, že  teď už zemřu? Nebo jenom tak zmizím?" šeptala jsem hystericky a zaznamenala, že její stisk ochabl. Odtáhla jsem se od ní a  snažila se zaostřit přes závoj slz.

"Já nevím," odvětila a dál si mě smutně měřila pohledem.

Znovu jsem začala přecházet po  pokoji.

Stihnou ji zachránit ? Zamiluje se Edwarda ? A co bude se mnou ? Možná, že zemřu, aniž bych něco cítila. Nebo zmizím  ? A kde se pak objevím ? Jestliže jsem teď tady, budoucnost ještě neexistuje. Takže se v průběhu let znovu narodím ? Nebo  snad nikdy nebudu existovat ? Vrátím se do mé doby a najdou mé tělo ve shořelém autě ?

Moje myšlenky přerušilo bouchnutí  dveří.

Vešel Edward a v závěsu za ním Carlisle. V náruči držel Rosaliino bezvládné tělo.

Nestihli to.

Překonala jsem  vzdálenost mezi námi a ani jsem nepomyslela na nebezpečí, které mi hrozilo v Edwardově blízkosti. Srdce mi vyděšeně tlouklo  do žeber.

Nedokázala jsem to.

"Co se stalo? Je v pořádku?" vykřikovala jsem, zatímco jsem pevně tiskla její teplou dlaň. 

"Upadla do bezvědomí, ale myslím, že je v pořádku," odvětil Carlisle a já cítila, jak mi ze srdce spadl nejméně stotunový  balvan.

Dokázala jsem to.

Vyčerpaně jsem vydechla a zkoumala její obličej.

Byla krásná, přímo překrásná.   Jak jsem někdy mohla  doufat, že až se stanu upírkou, budu hezčí ?

 Vždyť ona byla skoro stejně nádherná i jako člověk. Obličej měla pohmožděný a  měla na něm stopy zasychající krve.

Žaludek se mi nepříjemně zhoupl a zalapala jsem po dechu. Svět kolem mě se začal motat a  já se snažila odvrátit pohled od červeně zbarvené tekutiny. Uvědomila jsem si, jak jsem slabá a každý nádech mi způsoboval  obrovskou námahu.

"Co se děje?" ozval se sametový hlas z druhého konce pokoje. Nadechla jsem se k odpovědi, ale než jsem to  stihla pohltila mě temnota.

Začaly se ke mě probojovávat první zvuky a znovu jsem byla schopná uvažovat. Rozlepila jsem oči a  ostré světlo mě na chvíli úplně oslepilo.

Párkrát jsem mrkla a pokoušela se nahmatat obličej roztřesenou rukou. Konečně se mi  to podařilo a protřela jsem si oči.

Zaostřila jsem a zjistila, že hledím do tváře svého anděla. Tvářil se toužebně, přesně  tak, jak jsem ho znala já.

Chce mě sníst ?

 "Jak se cítíš?" vyrušil mě z úvahy a jeho hlas působil jako náplast na moji  rozbolavělou duši.

Odkašlala jsem a vzpomínala, jak se vůbec používají hlasivky.

"Ehm, je mi fajn," odvětila jsem a pokusila  se posadit. Nesouhlasně se na mě podíval a zatlačil mě zpátky.

"Kde je Rose? Je v pořádku?" vzpomněla jsem si a postupně si  začala vybavovat události předcházející mému selhání.

"Je v pořádku, brzy se probere," uklidnil mě a dál mě sledoval.

"Spíš  by mě zajímalo, co se stalo tobě," pokračoval a jeho pohled už mi začínal být nepříjemný.

"Krev," poznamenala jsem suše. 

Zachránila jsem Rose, ale stále jsem tady. Možná to nebyl můj úkol, možná to je jen náhoda.

Pár vteřin jsem přemítala nad  všemi událostmi, o kterých mi Edward kdy vyprávěl.

A pak mi došlo něco příšerného.

Mé stále ještě unavené tělo se nepříjemně  napjalo, tep znovu zrychlil. I přes můj prázdný žaludek se mi udělalo nevolno.

"Bello?" zašeptal opatrně Edward a jeho  frustrovaný výraz mě ještě víc vyděsil.

"Udělala jsem strašnou chybu," vyhrkla jsem zděšeně a svět se se mnou znovu zatočil.