Ztraceni v čase

Autorka: Chuckyna

3.

Bellin pohled:

Rochester.  To slovo na mě zapůsobilo, jako by mi někdo dal facku.

 Postupně jsem začínala chápat, že jsem se neocitla v jednom  ze svých živých snů.

Podívala jsem se do Edwardovy napjaté tváře a musela jsem se pousmát. Nechtěla jsem ho už déle trápit a  tak jsem začala vyprávět.

"Rosalie, Emmett, Jasper a Alice jsou další z vaší rodiny. Alice a Jasper mají dar, stejně jako  ty," vysvětlovala jsem a přitom na něj ukázala.

Není to absurdní ? Neříkal mi před pár lety náhodou to samé ?

Uchechtla jsem  se a ignorovala jeho nechápavý výraz. "Alice vidí budoucnost, díky tomu jsme ty a já naživu. Tedy byly jsme. Ehm budeme,"  opravovala jsem se ve snaze přijít na správné časování. Zavrtěla jsem hlavou. "To je jedno. Její vize jsou subjektivní.  Jasper dokáže poznat emoce všech okolo a manipulovat s nimi. Je upírem už dlouho, nejhůř odolává krvi. Emmett je velmi silný   a Rose velmi krásná. Carlisle ji přeměnil kvůli tobě, chtěl, aby jsi s ní strávil věčnost," dovyprávěla jsem a pobaveně  sledovala Edwardův naštvaný výraz.

"Carlisle," zaprotestoval a jmenovaný se jen pousmál.

"Kdy se k nám dostali?" ptal se  zvědavě a mě bodlo u srdce při představě, že v téhle poblázněné realitě se do sebe opravdu zamilují.

"Carlisle přeměnil Rose  v roce 1933 v Rochestru," pronesla jsem temným hlasem. Oba se na chvíli zamysleli a já měla další možnost si je pořádně  prohlédnout. Oba měli vlasy sčesané na patku a oblek. Jinak vypadali stejně, jako jsem je znala já.

Jak by asi měli vypadat ? 

"To ale znamená.." začal Carlisle a nechal větu nedokončenou. "Že ji musíme zachránit," dopověděla jsem odhodlaně a hlas se  mi přitom zachvěl. Pár vteřin bylo ticho.

Toužila jsem zrušit vzdálenost mezi námi a schoulit se do jeho kamenné náruče. V  krku mi neúměrnou rychlostí narůstal knedlík. Nechtěla jsem dávat najevo svou slabou chvilku a proto jsem dýchala jen když to  bylo nutné. Pokoušela jsem se nemrkat, aby se mi z očí nevyvalil další vodopád slz.

Edward se prudce zvedl ze země a začal  přecházet sem a tam.

"Možná máš pravdu, Carlisle," přitakával na nějakou jejich tichou konverzaci. Potom se otočil na mě. 

"Nemůžeš ji zachránit," promluvil konečně a já zalapala po dechu.

"Proč ne?" vykřikla jsem a znovu si stoupla.

Musím ji  zachránit. Zasloužila by si to.

V duchu jsem viděla Rose, jak v náruči chová miminko, stejně krásné jako je ona a to ještě víc  utvrdilo mé rozhodnutí.

"Bello, nemůžeš jen tak měnit minulost. Může to mít tvrdý dopad na celou budoucnost. Nebudeš se mít  kam vrátit," ujal se vysvětlování Carlisle a můj obličej zkameněl.

"Carlisle, já už nemám budoucnost. Zemřela jsem," odvětila  jsem a snažila se vytlačit z hlavy vzpomínku na Edwardův výraz těsně před výbuchem.

"Myslím, že proto jsem se vrátila. Není  to náhoda, že jsem právě tady," stála jsem si za svým a cítila, jak mi červenají tváře.

Edward se stále mračil, od jeho  zkoumavého pohledu mě osvobodilo až bouchnutí domovních dveří. Do místnosti vcupitala mladá žena a měřila si mě starostlivým  pohledem.

Na sobě měla dlouhé fialové šaty, které jí sahaly skoro až ke kotníkům. Ve vlasech měla velmi zvláštní ozdobu,  připomínající pletací jehlice.

"Ahoj Esme," pozdravila jsem tiše.

"Promiňte, ale já vás neznám," odvětila zdvořile a věnovala  mi milý úsměv. Mravenčení žaludku se opět vrátilo, zoufalství sevřelo celé mé tělo.

"To je Bella, přišla z budoucnosti,"  zasvěcoval ji Carlisle a přitom ji pohladil po tváři přesně tak, jako to dělával i v mojí době.

Uvědomuje si vůbec, jak  absurdně to zní ?

 "Ano, opravdu je to tak. V budoucnosti jsme se měli zítra brát," přitakával ihned Edward, odpovídajíc na  její myšlenku.

Chtěla jsem se taky zapojit do debaty, když vtom mi něco došlo.

"Ehm Edwarde?" promluvila jsem nejistým hlasem  a šest párů očí se na mě podívalo.

"Jak víš, že jsme se měli brát?" zeptala jsem se a znovu zrudla.

Edwardův pohled:

"Ano, opravdu je to tak. V budoucnosti jsme se měli zítra brát," ujišťoval jsem zmatenou Esme a možná i trochu sám sebe.

"Ehm  Edwarde?" přerušila náhlé ticho a já se na ní otočil. Dívala se na mě nejistýma očima.

Na co myslí ?!

"Jak víš, že jsme se  měli brát?"

Zamračil jsem se a snažil se přijít na nějakou kloudnou odpověď. "Říkala jsi to," tvrdil jsem a pokoušel si  vybavit, jak přesně to řekla.

"Ne, tohle jsem ti neřekla," odporovala sebejistým hlasem.

Střelil jsem pohledem po Carlisleovi. 

Opravdu nic takového neříkala, souhlasil.

Tak jak je to tedy možné ?

"Já nevím, jak to vím. Možná jsem slyšel nějakou tvou  myšlenku," objasňoval jsem další z mnoha záhad dnešního dne.

"Ne, to není možné. Za tu dobu, co jsme spolu trávili každou  volnou chvíli, jsi neslyšel nic z toho, co si myslím."

Proč je tak umanutá ?

Nervózně pochodovala po pokoji a přitom si hrála  s pramínkem tmavých vlasů.

"Můžete mi to prosím někdo vysvětlit?" prolomila ticho Esme, která vůbec nechápala, co se děje.  Bella se mezitím posadila zpět na pohovku a zívla.

"Myslím, že by ses měla prospat," poznamenal jsem a v jejích očích se  objevil smutek.

Co jsem řekl špatně ?

"Asi ano," souhlasila a podívala se tázavě na Esme. "Pojď se mnou drahoušku," řekla  tiše a zamířila ke schodišti. Bella se zvedla a šla za ní. Než zašla za roh, otočila se.

"Tak zatím ahoj," pozdravila a znovu  mi věnovala jeden z těch smutných pohledů. Její oči byly znovu zalité slzami.

Co se s ní děje ?

Esme jí ukázala pokoj a pak  se rychle vrátila dolů.

"Myslím, že si musíme promluvit," začal Carlisle a dál stál uprostřed místnosti jako socha.

"Ano, to  bychom měli," souhlasil jsem.

"Jak je možné, že se sem vrátila?" ptala se zmateně Esme. "Já nevím mami, říkala nám, že  zemřela," odvětil jsem a naslouchal Carlisleovým myšlenkám.

"Spíš bych chtěl probrat, co uděláme s Rosalií," změnil téma a  podíval se na mě.

"Nevím, jestli ji můžeme zachránit. Co když to nějak výrazně ovlivní naši budoucnost?" nadhodil jsem.

"Nebo její," poznamenal.

Kdo  je Rosalie ? zeptala se Esme v myšlenkách. Rychle jsem jí to vysvětlil.

"Myslím, že bychom ji měli zachránit," prohlásila a  přitom koukala někam do dálky.

"Musím si to ještě promyslet, zítra to probereme s Bellou," odvětil nepřítomně Carlisle a  vydal se do pracovny, najít nějakou knihu.

Z ložnice jsem slyšel její rychle bijící srdce a její vůně mě lákala.

Mám jít za  ní ?

Moc dlouho jsem o tom nepřemýšlel a vydal se nahoru do schodů. Potichu jsem otevřel dveře a chvíli zůstal stát na prahu.  

Zkusil jsem se nadechnout, ale bylo to téměř neúnosné.

Proboha, jak jsem to mohl vydržet ?

Udělal jsem tři opatrné kroky a  usadil se do křesla. Podíval jsem se na spící dívku. Tmavé vlasy měla rozhozené na polštáři. Rychle dýchala a srdce jí  tlouklo jako splašené.

Musí se jí zdát zlý sen, problesklo mi hlavou.

Byla kouzelná, když tam tak ležela a já znovu zalitoval  toho, že mi její mysl zůstala utajena.

Jak je to vůbec možné ?  Ještě nikdy se mi nic podobného nestalo.

Přetočila se na druhý  bok a něco zamumlala.

Měli jsme se brát. Ale jak to vím ? Tvrdila, že to neřekla. A co Rosalie ?

Co se změní tím, že ji  zachráníme ?

Její srdce trochu zpomalilo, ale znovu se neklidně zavrtěla. Došla mi ještě jedna věc.

Co se stane, až tady  Bella splní to, co musí ? V budoucnosti zemřela. Pokud se vrátila zpátky do minulosti, budoucnost zmizela. Utváří se nová. A  kam v tom případě patří ona ?

Můj tok myšlenek přerušilo zavzlykání. Polekaně jsem vzhlédl.

Je vzhůru ?!

Zkontroloval jsem ji  a ujistil se, že stále spí. 

Co by si pomyslela, kdyby zjistila, že ji pozoruji při spánku ?   Zvedl jsem se k odchodu. 

"Edwarde," zamumlala tiše a já přimrzl na místě.

Ví o mě ?

Povzdechla si a znovu zašeptala moje jméno.

Mluví ze spaní, došlo mi.  

Celé mé tělo zaplnil podivně spokojený pocit a na tváři se mi rozlil široký úsměv.

Přistoupil jsem o pár kroků blíž k  posteli a zkoumal každý milimetr jejího obličeje.

Ticho v domě protrhl hlasitý výkřik a ona se prudce posadila na posteli.

Srdce jí málem vyskočilo z hrudi a kdyby to moje ještě tlouklo, nejspíš by tím úlekem selhalo.