Ztraceni v čase

Autorka: Chuckyna

2.

Bellin pohled:

"Píše se rok 1933."

Jeho slova mi zněla v uších pořád dokola jako ozvěna. Čím víckrát jsem si ji přehrála, tím hůř se mi  dýchalo.

Trhla jsem sebou, když mi na rameno dopadla Carlisleova ledová ruka. Vzhlédla jsem a došlo mi, že mi něco říkal.  Jeho slova mi v hlavě nedávala smysl.

1933.

Vyskočila jsem na nohy a začala přecházet sem a tam.

Co to znamená ? Jak je to  možné ?

Znovu jsem pohledem přeletěla pokoj, ve kterém jsme se nacházeli. Stěny byly zažloutlé, visely na nich černobílé  fotky a obrazy, které nedávaly vůbec žádný smysl. Přesto tam byla poznat Esmina práce.

"Kde je Esme ?" zeptala jsem se, aniž  bych přemýšlela nad tím, co mi celou dobu říkali a snažila se nějak utřídit myšlenky.

Zavládlo podezřelé ticho. Odtrhla jsem  oči od stěny a podívala se na ně. Oba stáli jako zařezaní.

"Kdo jsi ? A odkud nás znáš ?" naléhal Edward a přešel ze slušného  vykaní na tykání, aniž by si to uvědomil. Z jeho tváře jsem vyčetla napětí.

Určitě je to jenom bláznivý sen. Nebo jsem snad  zemřela ? Tohle přece nemůže být nebe.

Podívala jsem se dolů na své oblečení. Rifle a triko jako ráno u snídaně. Proboha ! 

Cítila jsem, jak mi srdce naráží do žeber a znovu se mi těžce dýchalo.

"Slečno?" pronesl starostlivě Carlisle a přistoupil ke  mě znovu blíž.

Neznají mě.

"Jsem mrtvá," vydechla jsem a snažila se nedávat najevo hysterii, která úplně ovládla mou mysl. 

"Jsem mrtvá," opakovala jsem a začala se mi podlamovat kolena.

Edward, stále oblečený do obleku s vlasy sčesanými na patku, si  mě měřil vyděšenýma černýma očima.

Pevně jsem semknula víčka, ve snaze vzpomenout si na všechno, co mi říkali o své  minulosti.

V roce 1931 se vrátil Edward domů po svém 'záchvatu rebelie',  jak tomu říkal, došlo mi.               Proto se drží tak daleko. 

"Můžeš přestat dýchat. Vím, že ti voním," zamumlala jsem tichým hlasem, ale věděla jsem, že mě slyšel. Jejich výrazy se znovu  změnily. Carlisle ke mě přišel blíž.

"Můžete nám to prosím vysvětlit ?" promluvil naléhavým hlasem, v jeho očích jsem  zahlédla starost.

"Ano, ale budete si myslet, že jsem se zbláznila," odvětila jsem a pocítila zoufalství, když jsem se  setkala s jejich odměřenými pohledy, které mě propalovaly.

Edwardův pohled:

Vdechoval jsem její vůni, která mě k smrti dráždila. Ústa mi zaplavilo téměř neúnosné množství jedu. Vyskočila na nohy a  rozvířila tím vzduch. Všechny svaly v těle se mi napjaly.

Nedokázal jsem vnímat Carlisleova slova. Propaloval jsem ji  pohledem a poslouchal údery jejího srdce, které byly čím dál tím rychlejší.

Měřila si obrazy na stěně a chvíli nás úplně  ignorovala. Její tichá mysl mě dováděla k šílenství.

"Kde je Esme?" promluvila konečně a já opět přimrzl. Co se to děje ? 

Vyměnil jsem si rychlý pohled s Carlislem.

"Kdo jsi ? A odkud nás znáš ?" ptal jsem se znovu vyděšeně a úplně zapoměl na  nějakou odměřenost. Její tep se ještě víc zrychlil, ačkoliv jsem si myslel, že už to není možné. Prohlížela si svoje tělo a   údivem pootevřela ústa.

"Jsem mrtvá," vydechla a všiml jsem si, že se roztřásla. O čem to mluví ?

Chudák, je zmatená,  pomyslel si můj otec a přistoupil k ní blíž.

Nevěnovala mu pozornost a zavřela oči. Co to dělá ? Proč nám neodpoví ?

Moje  zvědavost mě spalovala víc, než má žízeň. Měl jsem pocit, že každou chvíli musím zešílet. Pomalu otevřela oči a znovu do mě  zabodla svůj pohled.

"Můžeš přestat dýchat. Vím, že ti voním," poznamenala tiše a smutně se usmála. Proboha.

"Můžete nám to  prosím vysvětlit?" naléhal dál Carlisle.

"Ano, ale budete si myslet, že jsem se zbláznila," odvětila a potom se zhroutila  zpátky na pohovku. Poslechl jsem ji a zadržel dech.

Ví, kdo jsme.

"Znám vás z budoucnosti."

Usoudil jsem, že je nejspíš  pomatená. Z budoucnosti, to určitě.

"Nevím, jak je to možné. Myslím, že jsem zemřela v autě," pokračovala než jsme stačili  něco namítnout a hlas se jí znovu třásl.

"To je hloupost," odpověděl jsem hrubě, moje trpělivost byla u konce. Znovu se  smutně rozhlédla po pokoji.

"Kde je kříž po tvém otci, Carlisle?" zeptala se udiveně a já jen šokovaně vydechl. Opřel jsem se  o stěnu. Ví o nás všechno.

Ani jeden z nás nebyl schopný slova. V očích se jí opět objevily slzy a hledaly si cestu po jejích   tvářích. Toužil jsem po tom, abych si k ní mohl sednout a utěšit ji, ale nejspíš bych ji musel zabít.

"To není možné,"  poznamenal jsem do náhlého ticha. Cítil jsem se podivně neklidný, nic nedávalo smysl.

"Já vím," odvětila a a skryla si  obličej do dlaní. Nestačil jsem nic říct, téměř okamžitě zvedla hlavu. "Musíte mi věřit," prosila a střídavě si nás  prohlížela.

Zkoumal jsem její oblečení a přehrával si znovu vše, co o nás věděla.

"Věřím ti," odpověděl jsem po chvíli a  věděl jsem, že Carlisle je na tom stejně.

 Říkala, že jsme měli před svatbou. Dokázal jsem s ní být, aniž bych jí ublížil. Nebo spíš dokážu ? To je šílené, vždyť já ji vůbec neznám.

Přistoupil jsem o pár kroků blíž a sedl si na podlahu. Nesouhlasně se na mě podívala, ale ignoroval jsem to.

"Vyprávěj mi o  nás," poprosil jsem. Carlisle si mezitím sedl vedle ní. Ucítil jsem osten závisti, ale tuhle myšlenku jsem zaplašil.

"Poznali  jsme se v roce 2005, přistěhovala jsem se do Forks a potkali jsme se na střední. Voněla jsem ti tak moc, že jsi odjel na  Aljašku. Ale vrátil ses a zachránil mi život, když si zastavil dodávku, která se na mě řítila. Zjistila jsem, kdo jste, dali  jsme se dohromady. Přijeli další upíři, nebyli vegetariáni a jeden z nich si mě vyhlídl. Byl to stopař. Málem jsem zemřela,  ale tys vysál jed z mojí krve a znovu mě zachránil," vyprávěla a já fascinovaně naslouchal.

Dokázal jsem pít její krev a ona  zůstala naživu.

Dovolil jsem si krátký nádech a ihned jsem toho zalitoval. Jak jsem to mohl dokázat?

Pokračovala ve svém  vyprávění a já se nenáviděl čím dál tím víc, když jsem si uvědomil, do jakého nebezpečí jsem ji dostal.

"A pak jsem se ocitla  tady," dovyprávěla a hlas se jí zadrhl. Nervózně si prohrábla vlasy a přitáhla nohy k sobě na pohovku. Nahrnula se jí krev do  tváří a na chvíli koukala do země.

"Nevím, jak je to možné. Ale musí to být pravda, jak jinak bys nás mohla znát?" přemýšlel  nahlas Carlisle.

"Ehm, a jak se vůbec jmenuješ?" promluvil jsem tiše a snažil se přitom vydechnout co nejméně vzduchu. Její  krásný obličej se zkroutil do masky bolesti a pomalu se nadechla.

"Bella," zamumlala a do očí se jí nahrnuly další slzy.

Krásné jméno. Jak  se teď asi musí cítit ?

Věnoval jsem jí krátký úsměv, abych ji povzbudil. Ztuhl jsem úlekem, když její srdce vynechalo pár  úderů, ale pak se znovu rozbušilo. Co se to s ní děje ?

"A mám ještě další otázku," pokračoval jsem. Naklonila hlavu na  stranu, aby mi dala najevo, že poslouchá a přitom si hrála s prstýnkem na ruce.

Snubní, došlo mi. Znovu jsem se na něj  podíval a poznal v něm prsten mojí matky, který jsem měl uschovaný v mém pokoji. Ještě víc mě to utvrdilo v tom, že mluví  pravdu.

"Kdo je Jasper, Alice a Rosalie ?" zeptal jsem se konečně a setkal se s jejím udiveným pohledem.

Zamračila se a na  čele se jí objevila vráska. Nemohl jsem od ní odtrhnout pohled.

"Děje se něco, Bello?" promluvil Carlisle, když délka odmlky  byla neúnosná.

"Myslím, že ano," přitakala a neklidně se zavrtěla. "V jakém jsme městě?" zeptala se a vráska stále ještě  nezmizela.

"Rochester, je to blízko-" "New Yorku," přerušila Carlislea a zalapala po dechu.

Má se přihodit něco důležitého,  došlo mi soudě podle jejího výrazu.

Napětí v místnosti by se dalo krájet.

Bože, proč odpovídá tak zoufale pomalu ?!

"Myslím,  že už vím, co musím udělat," pokračovala a já zatoužil vykřičet svou frustraci do světa, když se znovu odmlčela.