Ztraceni v čase

Autorka: Chuckyna

17.

Bellin pohled:

Znovu jsem dojela do La Push, tentokrát na pláž. Zastavila jsem a slezla z motorky. Moje mysl byla naprosto ochromená,  nemohla jsem myslet na nic jiného, než na Edwarda a Isabellu, stojící blízko za ním.

Proč se vůbec divím ? Vždyť uběhlo  několik desítek let.

Moře bylo klidné, občas zafoukal studený vítr a roztřásl tím moje tělo, ale to jsem vnímala jen  okrajově.

Šla jsem podél pláže, písek se mi dostával do bot a lepil se mi na ponožky.

Ale předtím taky nikoho neměl.

V duchu  jsem si nadávala, když jsem si uvědomila, že za to vlastně můžu já.

Změnila jsem minulost až moc. Vůbec jsme se neměli  setkat.

A pak můj pohled utkvěl na známém místě. Po zádech mi přeběhl mráz. Několik metrů přede mnou se tyčil obrovský útes.  Přiměla jsem svoje nohy k pohybu a jako ve snu se k němu začala přibližovat. Bloudila jsem pohledem po kamenech pokrytých  mechem a našla úzkou cestičku vedoucí nahoru.

Cesta mi trvala jen chvíli, dost mi to usnadnila skutečnost, že jsem ani jednou  neškobrtla.

Dívala jsem se na moře a znovu cítila Deja vu.

Zafoukal vítr a já trochu zavrávorala. Zmocnila se mě závrať, když  jsem se podívala dolů.

Když jsem tu stála naposledy, cítila jsem se naprosto stejně. Jako by mi někdo odtrhl kus těla. A ta  podivná prázdnota. Tenkrát jsem skočila. Žaludek se mi nepříjemně sevřel, když jsem si vybavila, jak mi voda plnila plíce a  Edwardův zoufalý hlas mě prosil, abych bojovala.

Slyšela jsem ho, protože jsem někde uvnitř tušila, že mě stále miluje.  Ale  teď bylo ticho. Slyšela jsem jen nárazy moře do útesu někde dole.

Mohla bych to udělat ? Teď tu není nikdo, kdo by mě  zachránil. Jsem sama. Sama v naprosto cizím životě.

Rozpřáhla jsem ruce a zavřela oči. Udělala jsem jeden nejistý krok  dopředu, ale něco mě donutilo zastavit.

Nedokázala jsem skočit.

Chvíli jsem tak zůstala, ale pak jsem si klekla na zem.  Kameny mě tlačily do kolen, přesto jsem se ani nepohla. Zpod víček mi sklouzla slza.

Není tady nikdo, kdo by ji setřel.  Všechno je pryč.

Zhluboka jsem se nadechla a pak přerušila ticho. Z hrdla se mi vydral výkřik tak zoufalý, až mě to vyděsilo.  Křičela jsem jak nejhlasitěji jsem mohla, dokud se mi hlas nezačal zadrhávat. A potom jsem pokračovala dál, ale tišeji.

Když  už jsem nemohla, svalila jsem se na bok a tvář jsem opřela o chladnou skálu.

Připomínalo mi to Edwardovu náruč.

Když jsem si  uvědomila, jak absurdně se chovám, rozesmála jsem se hysterickým smíchem.

Křik mi trochu pomohl, mohla jsem začít jasněji  uvažovat.

"Bello!" ozvalo se někde za mnou a já sebou trhla. Přetočila jsem se na druhý bok a zadívala se k cestě, po které  jsem přišla. To, že se mi do zad zabodl nějaký ostrý kámen, jsem přešla bez jediného mrknutí.

Setkala jsem se s Jacobovým  zděšeným pohledem. Několik vteřin jsme se na sebe jen dívali a pak ke mě rychle přistoupil a zvedl mě za ramena do sedu. 

"Bello, co se děje?" zeptal se zoufale a znovu mě sevřel v náruči a kolébal sem a tam. Chtěla jsem mu odpovědět, ale hlasivky  vypověděly službu. Jen sem se dívala do jeho čokoládově hnědých očí a křečovitě svírala jeho paže.

"Mluv se mnou, prosím,"  naléhal a nepřestával se mnou houpat. Nadechla jsem se, v krku mě pálilo.

Je tohle pálení podobné tomu, které zažíval Edward  v mé přítomnosti ?

"Jaku," zaskřehotala jsem a pak mu zabořila obličej do hrudi. Hlasitě jsem se rozvzlykala, on mě jen  hladil po vlasech a šeptal mi slova útěchy.

Když jsem se uklidnila natolik, abych mohla komunikovat, začalo se stmívat.

Znovu  jsem si vybavila Edwardova slova..  Zase stmívání. Další konec. Bez ohledu na to, jak je den dokonalý, vždycky musí skončit.   Bylo to na stužkovací slavnosti, když jsem chtěla, aby mě přeměnil.

Potřásla jsem hlavou, abych se vyprostila ze svých  vzpomínek a raději se soustředila na přítomnost.

"Jak jsi mě našel?" zašeptala jsem a vymanila se z jeho objetí. Sedla jsem  si naproti němu a nohy natáhla před sebe. Tělo jsem měla nepříjemně ztuhlé.

"Slyšel jsem křik," odvětil a dál si mě měřil  pohledem.

"Nechtěla jsi skočit, že ne," zeptal se, když jsem dlouho nereagovala. Na tváři se mi objevil provinilý výraz. 

"Nevím. Nemám tušení, proč jsem sem šla. Nedokázala jsem to," odpověděla jsem a můj hlas byl podivně slabý, jako by se z něj  vytratil všechen život.

"Bello," vykřikl rozzlobeně a já sebou úlekem trhla.   "To nesmíš. Co se stalo?" vykřikoval a já musela  uhnout pohledem, když mi došlo, že jsem málem udělala pořádnou hloupost.

"Já vím. Viděla jsem ho. Byl tam s Isabellou,"  zamumlala jsem nešťastně. Dlouho neodpovídal, to mě donutilo vzhlédnout. Díval se někam za mě, v jeho očích se znovu objevila  bolest.

 Všechno je moje vina. Tohle se vůbec nemělo stát. Změnila jsem život tolika lidem.

"Měli bychom jít," promluvil po  chvíli a pomohl mi na nohy. Cesta dolů probíhala v tichosti, každý jsme byl zabraný do svých myšlenek.

Vzpomínala jsem na  každý okamžik s Edwardem a jeho rodinou a znovu tím dávala možnost bolesti, aby mě ještě víc sevřela. Raději jsem si nepřála  vědět, na co vzpomínal Jake.

"Odvezu tě domů," oznámil mi nekompromisním tónem a sedl si na motorku. Neměla jsem sílu  odoporovat, proto jsem si sedla za něj a objala ho kolem pasu.

Řítili jsme se po silnici, ale tentokrát to nebylo příjemné.  Měla jsem pocit, jako bych svůj žaludek nechala v La Push. Zastavili jsme před domem a já slezla dolů.

"Jak se dostaneš domů  ty?" uvědomila jsem si a odvážila jsem se věnovat mu další pohled.

"Nějak to zvládnu," odvětil a na tváři se pokusil  vyčarovat úsměv.

"Dobře, tak děkuju," zamumlala jsem a chtěla se otočit k odchodu.

"Počkej," zastavil mě a já se zasekla  uprostřed pohybu.  "Chtěl jsem ti jen říct, že Sam se asi začal měnit," pokračoval a jeho hlas byl podivně dutý. Vydechla jsem  a párkrát ještě musela zalapat po dechu.

"T-tak brzo?" vypravila jsem ze sebe a Jake jen zachmuřeně přikývl.  "Jak to víš?"  zeptala jsem se a přešlápla z nohy na nohu.

"Má vysokou horečku," vysvětlil a já znovu jen přikývla.

"Až se přemění, Leah už  ho nebude zajímat. Otiskne se do Emily. Nesmíte mu dovolit, aby se před ní přeměnil. Ublížil by jí," šeptala jsem zuřivě,  když jsem si vybavila Emiliny jizvy na obličeji. Jake jen naslouchal a z jeho tváře pořád ještě nezmizel smutný výraz. 

"Dobrou," rozloučila jsem se rychle a vydala se k domu. Charlie sledoval zápas v televizi a našťěstí mi ani nevěnoval moc  pozornosti.

Zalezla jsem do sprchy a nechala na sebe dopadat proud teplé vody. Vždy mi to pomáhalo, ale teď to nemělo žádný  účinek. Převlékla jsem se do pyžama a lehla si do postele. Tušila jsem, že mě nečeká klidná noc a povzdechla si.

Zničila jsem  Jacobovi život. Proč se vůbec divím, že je nešťastný, když ví, že za pár dní už nebude normální člověk ? A jak je vůbec  možné, že se Sam přeměnil tak rychle ? Třeba je to jen normální chřipka,  uklidňovala jsem se, ale znovu to nemělo žádný  účinek.

Když jsem konečně upadla do neklidného spánku, bylo chvíli po půlnoci. Zdálo se mi o Cullenových, o Isabelle, která  naprosto ovládala celou mou mysl.

Zvonění budíku znovu přišlo moc brzy, tentokrát jsem se ale neschovávala pod peřinu.  Rozlepila jsem oči a rozhlédla se po pokoji. Pohled mi zůstal stát u otevřeného okna. Srdce mi začalo bušit rychlejším  tempem. Byla jsem si jistá, že když jsem šla spát, bylo zavřené.

Byl tady. Opravdu tady byl. Díval se na mě jak spím ? Zpíval  mi ukolebávku a poslouchal, co říkám ze spaní ?

V těle se mi mísily dva protichůdné pocity. Cítila jsem zvláštní euforii,  když jsem si uvědomila, že za mnou přišel. A smutek kvůli Issy.

Isabella je odporné jméno.

Uchechtla jsem se, když jsem si  znovu uvědomila tu ironii.

Už jsem alespoň neměla problém se vstáváním, protože tohle probudilo každou část mojí mysli. 

Oblékla jsem se a namalovala, všechno jsem znovu vnímala jen okrajově.

Sešla jsem dolů a Charlie už seděl u stolu a snídal.  Přede mnou byl postavený talíř s rohlíkem a marmeládou. Žaludek jsem měla jako na vodě, ale jíst jsem musela. Nejdřív jsem  však přešla k varné konvici a začala si dělat kafe.

"Dobré ráno, Bello," pozdravil a já zachraptěla podzrav nazpátek. Možná  jsem to s tím křikem včera přehnala.

"V noci bylo hrozné dusno, tak jsem ti otevřel okno. Doufám, že ti to nevadí," prohodil  jen tak mimochodem.

Obyčejná věta. Ale mě se po ní sesypal celý život jako domeček z karet.

 Nebyl to on.

Znovu se mi vrátila  otupělost.

"Bello?" vytrhl mě z tranzu a měřil si mě starostlivým pohledem. Snažila jsem se zamaskovat všechny emoce, aby nic  nepoznal, vykouzlila jsem na tváři úsměv.

"Ne, tati, vůbec mi to nevadí," odpověděla jsem a srdce se mi rozbušilo o něco  rychleji.

"Všiml jsem si, že tady není tvá motorka," pokračoval a já na chvíli strnula.

"Asi na ní odjel Jake, odvezl mě domů  a neměl se jak vrátit," odvětila jsem po chvíli přemýšlení.

Jak pojedu do školy ?

Nemusela jsem o tom přemýšlet moc dlouho,  zaslechla jsem na ulici známé hřmění motoru.

"Já půjdu, ahoj," vypařila jsem se rychle pryč, abych už se nemusela  přetvařovat. Jake seděl na motorce a čekal až vyjdu. Motor nechal běžet, takže i kdybych mu něco řekla, neslyšel by mě. 

Dojeli jsme až ke škole a motor konečně utichl.

"Ahoj, díky. Ty dneska nejdeš do školy?" zeptala jsem se zmateně a potom jsem  se bojácně rozhlédla po parkovišti, jestli tam nezahlédnu někoho z jejich rodiny.

"Ne, dneska ne. Táta mě nechal doma. Sam se  totiž opravdu přeměnil a Billy ví, že já vím," uchechtl se a chvíli se na mě díval.

"Já pojedu. Po škole tě vyzvednu," slíbil  a rychle odjel. Asi mu to taky nebylo příjemné.

Hodiny byly nekonečné. Hlavně ta s Isabellou a Alicí. Pořád mě propalovaly  pohledem a bylo stále těžší je ignorovat.

Jak dlouho tohle vydržím ?

Bohudík jsem nikoho dalšího nepotkala. Začala obědová  pauza a ačkoliv mi výrazně kručelo v žaludku, do jídelny jsem se jít neodvážila.

"Bells," ozval se za mnou hlas Angely a  vytrhl mě tím z mých spletitých myšlenek.

"Ach, ahoj, Ang," pozdravila jsem a čekala, co mi řekne.

"Včera si se mnou chtěla  mluvit," připoměla mi a já jen přikývla.

"A jo, tak si pojď sednout ven," navrhla jsem.

Cestu jsme přečkaly v tichosti. Když  jsme se usadily na lavičku za školou, Angela konečně promluvila. "Co se ti vlastně stalo?" zeptala se.

Sakra, to jsem ještě  nevymyslela.

"Ehm, praštila jsem se do hlavy. Však mě znáš, jsem hrozné nemehlo," plácla jsem první co mě napadlo a až moc  pozdě mi došlo, že vlastně nemehlo nejsem. Angie jen pozdvihla obočí, ale přešla tuhle mojí malou lež mlčením.

"Řeknu ti jen  to základní, za chvíli zase musím běžet," začala a já znovu jen přikývla, i když jsem hořela zvědavostí.

"Ty a Lily jste byly  jako sestry. Byly jste nejoblíbenější, královny školy," odmlčela se, když jsem šokovaně vydechla.

"Ty si to opravdu  nepamatuješ?" zeptala se opatrně. "Ne, Angie, nepamatuju. Ale Jake už mi říkal, co se stalo," odvětila jsem a měřila jsem si  ji napjatým pohledem.

"Dobře. Byly jste nejoblíbenější a pořád spolu. Nikdo jako vy dvě na škole nebyl. Všichni k vám  vzhlíželi a neexistoval nikdo, kdo by vás neměl rád," vyprávěla dál. Znělo mi to jako pohádka, ale tušila jsem, že to brzy  skončí.

"A pak se stala ta nehoda. Tyler si to nikdy neodpustil, krátce potom se odstěhoval. Nezvládl řízení. Ty a Lily jste  zrovna přijely a povídaly jste si. Všimly jste si toho až moc pozdě a potom se to stalo.." znovu se odmlčela, nejspíš se sama  ztrácela ve svých vzpomínkách. Hlas se jí třásl a bloudila pohledem všude, jen ne na mě. Také jsem si vybavila ten okamžik,  byl jako by obalený v mlze. Přesto jsem musela stisknout víčka, když jsem viděla její krev na chodníku.

"Jakto, že jsem to  přežila," hlesla jsem a uvědomila si, že lavičku svírám tak silně, až dostávam křeče do dlaní. 

"To je právě ta záhada. Nikdo  to neví. Byla jsi v šoku, ani si to pořádně nezaznamenala. Vyprávěla jsi o nějaké dívce, která tě strhla stranou, ale nikdo  jí tam neviděl," odpověděla a moje srdce vynechalo pár úderů.

Jasně, nikdo ji tam neviděl.  A já teď moc dobře věděla, kdo to  byl.  Alice ne. Ale proč se mi Isabella pořád pletla do života ? A kdo vůbec je ? Proč mě nezachránil Edward ? Proč mě vůbec  zachránili ?

 "Ehm, tak já už asi půjdu. Vidím, že potřebuješ být chvíli sama," zakoktala a zmizela dřív, než jsem stačila  něco říct.

 Další hodiny byly k zešílení. Nemohla jsem dostat novou informaci z hlavy. Zazvonilo na konec hodiny a já se  vydala k parkovišti, čekat na Jacoba. Lidi, procházející kolem mě, jsem ignorovala.

Proto jsem si ani nevšimla, že se ke mě  někdo přiblížil.

"Bello," zaslechla jsem kousek ode mě nejkrásnější hlas.

Zdálo se mi to, nebo to řekl opravdu tak něžně ?

 Párkrát jsem zamrkala a pomalu se k němu otočila.

"Edwarde," odvětila jsem podivně klidným hlasem. Až moc klidným na to, jak  jsem se cítila. Hlava se mi motala, v puse jsem měla sucho. Jazykem jsem si musela olíznout rty, aby se mi k sobě  nepřilepily.

Ztrácela jsem se v jeho topazových očích a toužila mu skočit do náruče. Všimla jsem si, že kousek za ním stojí  Jasper, Alice a ona.

Touhu obejmout ho, nahradil jiný pocit.

Vztek a zoufalství, když jsem se setkala s pohledem Isabelly. 

"Nechte mě na pokoji," začala jsem tiše a na jeho bezchybném obličeji se objevilo překvapení.

"Nestojím o to. Přestaňte se mi  plést do života!"  Můj tichý hlas vystřídal křik, i když mě stále bolelo v krku z předchozího dne.

"Bello," začal, ale já ho  přerušila.

"Ne, žádný Bello," napodobila jsem jeho hlas a zaslechla jsem v tom svém mírně hysterický podtón.

"Nechte mě na  pokoji," sykla jsem a díky hřemní mé motorky, které se ozývalo kousek ode mě, jsem se od něj dokázala odtrhnout. Otočila jsem  se od něj a nasedla za Jaka na svou motorku.

Všimla jsem si Jacobovo nenávistného pohledu a pak jsme odjeli pryč.