Ztraceni v čase

Autorka: Chuckyna

16.

Bellin pohled :

Během hodiny celý dům ztichl. Charlie dokonce ani nechrápal. Mohla jsem slyšet každý úder svého srdce.

Ležela jsem na zádech  s očima upřenýma na strop a podvědomě si pohrávala s pramínkem vlasů. Nemohla jsem se zbavit vzpomínky na blonďatého anděla v  Charlieho zahradě.

V naší zahradě, uvědomila jsem si a neklidně se zavrtěla.

Kolik mi tak mohlo být ? A co tam dělala ? Má  něco společného s tím vším, co se kolem mě teď děje ? Hloupost. Jak by to asi dokázala.

 S povzdechnutím jsem se přetočila na  levý bok. Usnu vůbec někdy ?

Celé tělo jsem měla unavené, ale myšlenky mi vířily v hlavě tak, že jsem nemohla usnout. Žaludek  jsem měla stažený strachem z toho, co budu dělat, až se setkám s Edwardem.

Říkal Edmund, nemusí to být on. Co když si mě  nepamatují ? Co když celý můj život byla jen jedna velká iluze a nic z toho se nestalo ? Co když vlastně vůbec neexistuju ? 

Pevně jsem stiskla víčka a dlaněmi si zakryla obličej ve snaze zabránit svému chorému mozku, aby mě ještě víc stresoval.  Začala jsem se otřásat tichými vzlyky. Vybavil se mi můj poslední normální den. Cesta ke Cullenům. Jediná moje starost byla,  že mi Alice nedá pokoj a bude stále dokola švitořit o nadcházející svatbě. Ale teď je to všechno pryč. Kdyby to co jsem  zažila bylo skutečné, bylo by to stejně k ničemu.

Já Edwarda neviděla pár dní. V jeho životě uběhlo 70 let. Nepříjemně mě  bodlo u srdce, když jsem si uvědomila, jak dlouho to vlastně bylo. Měla jsem podobný pocit jako tenkrát, když mě opustil.  Jako by mě něco trhalo na kusy. Nevím kolik uběhlo času, než jsem konečně upadla do neklidného spánku spojeného s nočními  můrami, ale když začal zvonit budík, měla jsem dojem, že jsem spala deset minut.

Zaskučela jsem a přes hlavu si přetáhla  peřinu.

Třeba mě Charlie nenajde, zadoufala jsem a pak se tomu musela zasmát. Po chvíli mi došel kyslík a já musela vylézt. 

Vstala jsem z postele a pomalu přešla ke skříni. Vybrala jsem si černé triko s nějakým bláznivým potiskem a rifle. Na to jsem  si vzala modrou mikinu a doplazila se do koupelny. Kriticky jsem si měřila svůj odraz v zrcadle.

Proboha.

Temně fialové kruhy  pod očima byly ještě tmavší, než jsem vídala u Cullenů. Automaticky jsem se natáhla pro tužku na oči a udělala si spodní  linku. Zasekla jsem se uprostřed pohybu a dívala se na poličku nad umyvadlem.

Jakto, že jsem si toho nikdy dřív nevšimla ?

 Byla celá pokrytá šminkami všeho druhu.  Vždyť já se nikdy nemalovala.

Zkoumala jsem pečlivě svůj odraz v zrcadle a došla k  názoru, že bych se možná namalovat mohla. Znovu jsem se natáhla pro stíny a nanesla je na oční víčka, jako bych to dělala už  tisíckrát, ačkoliv to tak nebylo. Když jsem skončila, bylo to poprvé v životě, co jsem si přišla alespoň trochu hezká. Vlasy  jsem si zapletla do copů a seběhla jsem do kuchyně, připravit snídani.

Možná, že mi tenhle život není zas až tak neznámý.  Měla bych se pokusit navázat na něj, jako by se nic nestalo ?

Vysypala jsem míchaná vajíčka na talíř a postavila je na stůl.  Charlie přišel během dvou minut a věnoval mi vděčný pohled.

Přecházela jsem po místnosti sem a tam a snažila přijít na důvod  mého sevřeného žaludku. Nebyl to strach jako včera, ani žádná jiná emoce. Všimla jsem si, že se mi klepou prsty. Co se to se  mnou děje ?

"Bello?" prolomil ticho Charlie a já nadskočila.  "Ty si nedáš kafe?" pokračoval vyjeveně a já se zasekla  uprostřed pohybu.

"Kafe," zopakovala jsem po něm jako v transu. Podívala jsem se na něj a musela se začít smát, když jsem si  uvědomila, jak komicky musíme vypadat, když tam na sebe tak vyjeveně zíráme.

Charlie se začal smát se mnou, smíchem tak  hlasitým, až jsem měla pocit, že to zboří dům, což jsem u něj nikdy nezažila. Udělala jsem si kafe a opatrně si srkla.  Šokovaně jsem si uvědomila, že mi opravdu chutná.

Já piju kafe, opakovala jsem si v duchu ohroměně stále dokola, až to na mé  tváři vyvolalo další úsměv. Neuvěřitelné.

Charlie mě propaloval pohledem.  Stála jsem opřená o kuchyňskou linku se slastným  výrazem ve tváři a nevěřícně při tom kroutila hlavou. Podivný pocit zmizel.

Jakto, že se moje závislost na kávě projevila až  dnes ?

Párkrát jsem zamrkala, a zjistila, že mi připadá naprosto normální, mít na řasách tunu řasenky.

Asi se mi tohle  šílenství už dostalo pod kůži, usoudila jsem.

Charlie se na mě usmál a zvedl se, aby odnesl talíř do dřezu. A já byla z nějakého záhadného  důvodu dokonale šťastná. Žádné odrazující myšlenkové pochody, ani nic podobného.

Zkusím žít tenhle život, rozhodla jsem se a  odhodlaným krokem se vydala před dům.  Nebe bylo zatažené, ale výjimečně nepršelo, což mou náladu ještě víc zlepšilo. Nasedla  jsem na motorku a rychle se rozjela směrem ke škole, protože jsem jela pozdě.

Milovala jsem ten pocit, když se kolem mě  okolní krajina míhala tak rychle, že jsem nestihla nic zaznamenat.  Proč jsem to Edwardovi vyčítala? A proč na něj zase myslím  ? 

Na parkovišti jsem ani neměla čas se rozhlížet kolem sebe. Vběhla jsem do budovy a pospíchala na angličtinu. Zastavila  jsem mezi dveřmi a zběsile oddechovala. Moje dobrá nálada během vteřiny, možná ještě míň, zmizela.

Přes uličku, vedle  prázdného místa v mé lavici, seděla blonďatá dívka, moc krásná na to, aby byla člověk. Jako oživlé celoživotní dílo nějakého  umělce. Ignorovala všechny užaslé pohledy. Dívala se mi do očí tak upřeně, až se mi z toho zhoupnul žaludek. Zachránilo mě zazvonění a  já se rychle přemístila ke své lavici.

Odolávala jsem touze se na ni znovu podívat. Vešel učitel a začal vykládat látku. Jeho  hlas se ke mě nesl, jako by ode mě stál několik kilometrů daleko. Cítila jsem na sobě její pohled.

Proč se na mě dívá ?

Bylo  to, jako by všechno ostatní bylo zahalené v mlze.

Jen já a Isabella Cullenová, dívka, která mi sebrala mojí lásku.

Sebrala  mojí lásku ? Co to melu, vždyť uběhlo sedmdesát let,  okřikovala jsem se v duchu a snažila se potlačit potřebu hlasitě křičet a  mlátit do všeho kolem sebe.

Nechám je všechny na pokoji a strávím život s Jacobem. Tak to nejspíš mělo být, když nám s  Edwardem nebylo přáno zůstat spolu.

Ušklíbla jsem se, když jsem si uvědomila, jak snadno se mi přemýšlí o Jacobovi, jako o  potenciálním partnerovi na celý život.

Nenápadně jsem se podívala do uličky. Pořád kouká. Ale proč ?

Několik minut jsem o tom  usilovně přemýšlela, začala mě z toho zase bolet hlava. Bála jsem se, aby se mi tam nevtlačila další nepříjemná vzpomínka.  Neklidně jsem se zavrtěla, když jsem zjistila, že na mě pořád zírá.  Za celou dobu ze mě nespustila oči, jako by čekala až  něco udělám. A pak mi to došlo.

Čeká, až něco udělám. Jezdili sem už dřív, ale já je nikdy nepoznala. Nemohla jsem je poznat.  Žila jsem si svůj podivný příběh po boku Jaka a oni se nenastěhovali. Nikdy jsem se do něj nemohla zamilovat. Ale pak jsem se vrátila a změnila celý koloběh událostí. Je nějaká  spojitost s tím, že jsem se vrátila do doby, kdy oni zrovna přijeli ? Muselo jí to dojít už včera, když jsem utekla. A i  kdyby, co by to znamenalo ? Trávila bych čas s Cullenovými a dívala se na Edwarda s Isabellou ? Ne. Takhle to nebude. Budu  dělat, že je neznám.

Na tváři se mi usadil odhodlaný výraz. Vydržel tam i příští hodinu a dokonce i na španělštině. Musím  přiznat, že ve mě byla malá dušička, když jsem šla po chodbě, nejspíš bych nesnesla pohled na Edwarda.

Čtvrtá hodina -  matematika. Nejhorší předmět, jaký znám. Vešla jsem do třídy a ploužila se ke své lavici. A pak jsem ji uviděla.

Na druhé  straně třídy. Všichni ji po očku pozorovali, ale ona to viděla. Viděla by to, i kdyby se snažili to skrývat. Ale to, co viděla  nejvíc, jsem byla já.

Začínala jsem ty jejich zlaté oči, které jsem měla přišpendlené na sobě pokaždé, když mě potkali,  nenávidět.  Žaludek se mi svíral, musela jsem dýchat hodně zhluboka a pomalu, abych nedostala infarkt a neprozradila se. 

Sklopila jsem oči k zemi a ztěžka dosedla na židli. Měla jsem chuť opřít si hlavu o lavici. Nebo s ní do té lavice bouchnout.  

Otočila jsem se na ni a už klasicky jsem zjistila, že je všechno ostatní, kromě nás dvou v úplné mlze.

"Můžeš na mě přestat  zírat?" zavrčela jsem nepřátelsky a přimhouřila zlostně oči. Alice jen zalapala po dechu a odvrátila zrak. Třídou se neslo  vzrušené šeptání jako mexická vlna.

Bylo mi líto, že jsem na ni byla tak tvrdá, ale jinak to prostě nešlo.  Nevolnost  předchozí noci se vrátila, akorát se ještě tisíckrát vystupňovala. Když hodina skončila, roztřeseně jsem se postavila na nohy  a jako bez duše vyšla ven ze třídy. Probralo mě, že jsem do někoho narazila. Dost jsem si oddechla, že tělo toho dotyčného  nebylo studené a tvrdé jako kámen, ale lidské.

"Ach.. Promiň Angie," omlouvala jsem se překotně a sehla se pro učebnici, kterou  upustila na zem.

"J-jo, to je v pohodě, Bells," odvětila roztřeseně a já v duchu děkovala bohu, že její oči nejsou zlaté,  jinak bych z toho zírání už zešílela.

"Děje se něco?" reagovala jsem na výraz jejího obličeje. Překvapeně zamrkala a pak se  usmála. "Ne, nic.. Jenom.. Dlouho jsi se mnou nemluvila,"  vysvětlovala a nervózně si zastrčila pramínek vlasů za ucho. 

Udělala jsem jí snad něco ? Možná je na čase zjistit toho o sobě víc.

"Víš, Ang, mám takový problém," začala jsem a přešlápla  z nohy na nohu. Pozdvihla obočí, což pro mě bylo jasné znamení, že můžu mluvit.

 "Měla jsem takovou menší nehodu a já si teď  nemůžu skoro na nic vzpomenout," plácla jsem první co mě napadlo a oddechla jsem si, když se jí na tváři objevil chápavý  výraz.

"Nemohla bys mi něco vyprávět?" zaprosila jsem a ona se usmála.  "Jasně, Bello. Ale teď už musím jít. Nechceš se sejít  zítra po škole?"  navrhla a já souhlasila. Potom jsme se rozloučili a já se vydala ke své třídě.

Pokud chci žít normálně,  musím o sobě alespoň něco vědět.  Ale co když se mi nebude líbit to, co mi řekne ?

Další dvě hodiny byly nekonečné, navíc se  mi zase vrátila chuť na kafe. Do jídelny jsem jít nemohla, tam bychom se zaručeně potkali a můj plán by nejspíš selhal. Proto  jsem se vydala k automatu.  Možná bych si měla koupit i něco k jídlu.

Ne, vydržím to domů, rozhodla jsem se a tiše se  uchechtla.

Byla jsem dřív taky takhle líná ? Stoupla jsem si před automat a objednala si kávu tak automaticky, jako bych to  dělala každý den.

Abych řekla pravdu, nedivila bych se, kdyby před automatem byly vytlačené moje stopy.

Lačně jsem se napila  horké tekutiny a spálila jsem si jazyk. Šla jsem pomalu, abych nevylila ani kapičku, i když jsem věděla, že nezakopnu. Další  záhada.

A pak se někde za mnou začalo ozývat "tiché" šuškání. To mohlo znamenat jen jedno - blíží se někdo z Cullenů.

Jen ne  on. Jen ne on, opakovala jsem si stále v duchu a trochu jsem přidala do kroku. Vlastně ani Jasper, ten by to poznal. Ale  hlavně ne on.

"Počkej," ozval se kousek za mnou melodický hlas a já přimrzla na místě.

Nezapomeň dýchat, napomenula jsem se a  zhluboka se nadechla. Pomalu jsem se otočila. Přede mnou stála znovu Isabella Cullenová.

"Co chceš?" nahodila jsem otrávený  výraz a ona se na chvíli zarazila.

"Ty jsi Bella, viď?" zeptala se mile a já se začínala bát, že opravdu ten infarkt dostanu. 

"Jo, a ty seš?" odsekla jsem a měřila jsem jí ledovým pohledem - nebo jsem se o to alespoň pokoušela.

"Isabella, ale většinou  mi říkají Issy," odpověděla a její milý tón pomalu začínal mizet, stejně tak, jako přátelský pohled.

"Super," poznamenala  jsem a otočila se k odchodu.

"Skvělý prstýnky, Bello," zasyčela mi do zad a já měla pocit, jako by se čas na chvíli zastavil.   Střelila jsem pohledem po levé ruce, ve které jsem držela kelímek s kafem. Vyjímaly se na ní dva zásnubní prsteny. 

Prozradila jsem se. Proč mi to nedošlo ?

Přiměla jsem své tělo k pohybu. Jako v mrákotách jsem šla k východu z budovy.

Na tom  nezáleží. Mohla jsem třeba ztratit pamět. Co jí je vůbec do těch prstýnků ? Chce ho pro sebe nebo co ?

"Kráva blbá,"  zamumlala jsem a rozrazila dveře. Vyšla jsem na parkoviště plné lidí a znovu jsem si usrkla kávy.

Budu dělat, jako by nic,  pomyslela jsem si odhodlaně a hrdě zvedla hlavu.  A přesně v ten okamžik mě mé odhodlání opustilo. Tentokrát se nezastavil čas,  ale svět. Alespoň pro mě.

Asi deset metrů ode mě stálo to nejkrásnější stvoření, jaké jsem kdy spatřila. A svůj pohled upíralo  na mě.

Nedokázala jsem se ani nadechnout, natož ještě dělat, že se nic neděje. Zřetelně jsem cítila, jak mi každý úder mého  srdce, málem protrhl hrudní koš.

Kelímek mi vyklouzl z rukou a dopadl na asfalt. Připadalo mi to, jako by někdo vystřelil z  děla, i když jsem to nejspíš slyšela jen já. A on.

Byl nádherný. Oblečený podle nejnovější módy, nejspíš Alicina práce. Jeho  zlaté oči, které jsem nenávidět nedokázala, pečlivě sledovaly každý můj pohyb.

Jen podvědomě jsem věděla, že každý pohled na  parkovišti, je upřený na nás dva. Zajímal mě jen jeho pohled. Udělala jsem krok k němu.

A pak jsem si všimla, kdo stojí těsně  za ním. Blízko za ním.

Isabella Cullenová.

Znovu mi její jméno znělo v hlavě, ačkoliv ho nikdo nevyslovil nahlas.

Naposledy  jsem se podívala na jeho tvář. Našla jsem tam směsici emocí, které jsem nedokázala pojmenovat.

A potom jsem udělala tu  nejpitomější věc, jakou jsem mohla.

Otočila jsem se a utíkala co nejrychleji pryč.