Ztraceni v čase

Autorka: Chuckyna

13.

Bellin pohled:

Vyhoupla jsem se do sedu a pokoušela jsem se přestat křičet.

Srdce mi divoce tlouklo, obávala jsem se, že každou chvíli  vyskočí z mé hrudi. Přerývavě jsem dýchala. Pramínky vlasů jsem měla přilepené ke zpocenému obličeji, bezděčně jsem si zajela  rukou do vlasů. Zmateně jsem se rozhlédla kolem sebe a dech se mi zadrhl v hrdle.

Co se to děje ?

Byla jsem ve svém pokoji.  Pečlivě jsem si prohlížela stěny pokryté vybledlou modrou barvou.

Můj psací stůl, na kterém se vyjímal zaprášený monitor  počítače.

Proboha. Jen se mi to zdálo.

Úlevně jsem se zasmála.

Ale kde je Edward ? Proč tu není se mnou ? Automaticky jsem se  podívala do rohu pokoje, kde sedával v noci a pozoroval mě z křesla. Ale křeslo tam také nebylo.

Dneska mám svatbu, došlo mi  a rychle jsem ze sebe shodila přikrývku. Mohla jsem cítit, jak moje srdce vynechalo pár úderů.

Před očima se mi začaly dělat  mžitky, žaludek se mi scvrkl na velikost švestky. Vyjeveně jsem se dívala na své tělo. Měla jsem na sobě plátěné kalhoty a  křivě šité tričko, které mi Edward nechal ušít. Nebyla jsem schopná racionálně uvažovat.

Postavila jsem se na roztřesené nohy  a vydala se dolů do kuchyně, odkud se ozývalo Charlieho veselé pískání. Zůstala jsem stát mezi dveřmi. Nedokázala jsem ze  sebe vydat ani hlásku. Charlie se otočil a nadskočil úlekem.

"Bello, jsi v pořádku? Není ti špatně?" hrnul se ke mě a  starostlivě mi položil teplou dlaň na čelo.

"V pořádku," zaskřehotala jsem a snažila se znít normálně. "Tati? Kde je Edward?"  zeptala jsem se tiše. Jeho obočí vylétlo nahoru.

"Edward? Kdo to je?" odvětil a jeho starostlivý výraz se vrátil.  Pokoušela  jsem se vstřebat to, co právě řekl. Bylo mi na zvracení, začala se mi motat hlava.

"Bello?"

Kolena se mi podlomila a nebýt  Charlieho rychlé reakce, spadla bych na podlahu. Někde v koutku mysli jsem vnímala, jak mě Charlie nese nahoru do pokoje. Ve  spánkách mi nepříjemně tepalo, měla jsem pocit, jako by se mi měla rozskočit hlava.

Položil mě do postele a odešel někam  pryč, nedokázala jsem ho poslouchat.

Charlie nezná Edwarda. To znamená, že jsem změnila budoucnost natolik, že jsme se nikdy  neseznámili.  Možná, že jsem jejich rodinu oslabila, takže se neubránili něčemu, o čem jsem neměla tušení, že se to stane.  Takže jsou mrtví mojí vinou. Podařilo se mi vůbec zachránit Emmetta ?

Otřásla jsem se, když jsem si vzpoměla na bolest, která  procházela celým mým tělem, na vzduch, prosycený vůní mé krve.  Na Edwardův zlomený hlas a jeho zuby, které mi protrhly kůži  na krku.

Nedokázal to.

Nemohla jsem přimět jedinou část své mysli, aby ho za to nenáviděla.

Vždyť byl vegetariánem jen pár  let.  Nikdy se s tím nevyrovnal.  Co když se nechal zabít ?

Rozřeseně jsem se posadila na posteli.  Možná, že tu Cullenovi  bydlí, ale bez něj. 

Charlie znovu vešel do pokoje. "Volal jsem do školy, že dnes nepřijdeš. Jak se cítíš?" ptal se mě,  zatímco si sedal ke mě na postel.

"Jsem v pořádku, je to asi nedostatkem spánku," uklidňovala jsem ho a sbírala odvahu se ho  zeptat.

"Tati, žijí tady ve městě Cullenovi?" zeptala jsem se opatrně a pokoušela jsem se připravit i na nejhorší. Charlie se   zamračil, z jeho tváře nešlo nic vyčíst. Napětí v místnosti by se dalo krájet, mohla jsem slyšet tikání hodin na stěně, což  mě zneklidňovalo ještě víc.

"Pokud vím, žádní Cullenovi tu nežijí," opověděl konečně a můj svět se ve vteřině zhroutil. 

Udržela jsem si svou klidnou masku do doby, než Charlie opustil můj pokoj a pak jsem se nechala unášet zoufalstvím.

Je to  moje vina.  Asi nám není přáno být spolu. 

Pečlivě jsem studovala každý milimetr svého těla a doufala jsem, že se mi z očí  konečně spustí slzy. Přišla jsem si podivně prázdná, nemohla jsem v sobě najít jedinou emoci. Pohled se mi zastavil na levé  ruce. Na prsteníčku se mi vyjímaly dva stejné zásnubní prsteny jako důkaz toho, že se to doopravdy stalo.

Objevila jsem se  zpátky, protože jsem zemřela.  Ale kolikátého vůbec je ? V jaké se nacházím době ?

Hlava mi nepříjemně třeštila. Na zemi vedle  postele ležel sešit z trigonometrie.

Isabella Swanová, 3. ročník.

Vždyť když jsem tu byla naposledy, zrovna jsem dostudovala. 

Nadzvedla jsem se a vyhlédla z okna. Bylo pod mrakem, tak jako každý jiný den ve Forks, proto jsem nemohla rozeznat, co je za  roční období.

Lehla jsem si zpátky a paží si zakryla obličej. Z hrdla se mi vydral podivný zvuk, znovu jsem se cítila, jako  by mě něco trhalo na kusy. První emoce vyplouvaly na povrch a já tušila, že mě dlouho nic hezkého nečeká.

Nemůžu o tom nikomu  říct, byla bych za blázna.

Otevřela jsem oči v naději, že konečně přijdou slzy a na chvíli ztuhla. Na mé ruce bylo něco  jinak. Zkoumala jsem její každý milimetr a pak mi to došlo.

Jizva od Jamese.  Jak bych ji mohla mít, vždyť se to nestalo,  došlo mi.

Natočila jsem ruku a ujistila se, že jizva, kterou jsem si způsobila na oslavě mých narozenin, když mě Edward  odhazoval stranou, tam také není.

Bolest hlavy se stupňovala, nikdy jsem nic podobného necítila.

Vždyť já o sobě vůbec nic  nevím.  Bavím se s Mikem a Jessicou nebo s někým úplně jiným ?

Všimla jsem si drobné jizvy na druhé ruce a neměla jsem tušení,  odkud pochází.

Srdce se mi z ničeho nic rozbušilo dvojnásobnou rychlostí, nedostávalo se mi tolik vzduchu, kolik jsem  potřebovala. Nadzvedla jsem se a hlava se mi nepříjemně motala.

Co se to děje ?

Najednou mě ochromila bolest, ruce se mi  podlomily a já se zhroutila zpátky na polštář. Občas mi z úst uniklo bolestné zasyčení.

 A potom jsem ucítila podivný tlak,  jako by se mi něco snažilo dostat do hlavy. Bezděčně jsem si přitiskla dlaně na spánky.

Před očima se mi začaly míhat podivné  obrazy.

Školní parkoviště, auto které se na mě řítilo, ale v poslední chvíli zastavilo a vyběhl z něj Tyler. Já a Charlie v  kuchyni při obědě, já a Jacob u ohně v La Push, návštěva u Renée a spousty dalších důležitých okamžiků, ale i drobností.

Po  chvíli bolest ustala a já udýchaně ležela na posteli. Něco mi steklo do pusy, nepřítomně jsem to setřela a zjistila, že se mi  z nosu spustila krev.  Asi vysoký tlak.

Přišla jsem si omámená a hlavně v šoku. Během pár vteřin se mi do mysli vtlačila  spusta vzpomínek, které jsem vůbec nezažila. Celý můj život je vzhůru nohama.

Nevím, kolik času jsem jen ležela a nepřítomně  zírala na protější zeď. Styděla jsem se za sebe, ale nejčastější téma mého přemýšlení bylo, jak se co nejrychleji a  bezbolestně zabít.

Ozvalo se tiché zaklepání, neodpověděla jsem. Dveře se otevřely a do pokoj vešel ten, koho jsem chtěla  nejméně vidět.

"Bello," pozdravil a já se odhodlala podívat do jeho očí.

"Jacobe," vydechla jsem a konečně ucítila vytoužené  slzy.

"Co se děje, Bells?" ptal se a přiskočil k posteli. Byl podivně hubený a slabý.

Není vlkodlak,  došlo mi.  Upíři se nikdy  nevrátili a nezpůsobili jejich mutaci. Jacob je normální.

Žaludek se mi sevřel a měla jsem pocit, jako by ještě předtím udělal  několik kotrmelců.

Jacob mě pevně sevřel v náruči a já se rozvzlykala.  Kolébal mě sem a tam a šeptal mi do ucha slova útěchy, což  mi způsobovalo ještě větší bolest.

Po chvíli se ke mě Jacob naklonil a snažil se vyhledat moje rty. Zaplavila mě vlna paniky  a já před sebe bojácně natáhla ruce, jako bych se chtěla bránit před útočníkem. Jacob se na mě nechápavě díval.

"Musím ti  něco říct, ale nebudeš mi to věřit,"  hlesla jsem tiše a vyprostila jsem se z jeho náruče, která už nebyla tak horká, jako  kdysi.

Jako v mojí realitě, pomyslela jsem si a ušklíbla se.

Hypnotizoval mě pohledem a čekal, co řeknu.

"Slib mi, že mě  nebudeš přerušovat," prosila jsem a přitom si zarývala nehty do kolen.

"Dobře, uklidni se Bells," přikyvoval a jeho nechápavý  výraz se ještě prohloubil. Vděčně jsem se na něj podívala a začala s vyprávěním.

"Bude to znít bláznivě, ale když jsem byla v  tomhle pokoji naposledy, měla jsem den před svatbou.  Nevím, jestli ti Billy vyprávěl o studených, ale všechny vaše legendy  jsou pravdivé, upíři i vlkodlaci jsou mezi námi," začala jsem a házela po něm vražedné pohledy pokaždé, když se nadechl, aby  něco řekl.

"Žila zde rodina upírů, kteří se živili zvířecí krví a já se zamilovala do Edwarda. Překonaly jsme všechny  překážky a byli spolu, měli jsme se vzít. Ty jsi byl do mě zamilovaný a proto jsi utekl. Díky tomu, že tu byli upíři, ty spolu s ostatními potomky Quileutských starších jste se stali vlkodlaky.  Den před svatbou jsem jela ke Cullenům a zemřela jsem.  Když jsem se probudila, nacházela jsem se v roce 1933 a potkala se znovu s Edwardem a jeho rodinou.  Zachránila jsem Rose, aby mohla šťastně žít a zachránila jsem i Emmeta. Ale zaplatila jsem za to životem a probudila jsem se  tady. Před chvilkou se mi vrátily nějaké vzpomínky, ale tak to nemělo být. Ve 30. letech jsme se s Edwardem měli znovu vzít a  znovu jsem zemřela. A ještě ke všemu jsem změnila budoucnost natolik, že Cullenovi jsou nejspíš mrtví nebo na mě dávno  zapomněli,"  dovyprávěla jsem v rychlosti a uvědomila si, jak nešťastně můj hlas z ní.

Jacob chvíli mlčel a pak se mu po tváři  začal rozlévat široký úsměv. Prohrábl si dlouhé vlasy, stažené do culíku a párkrát na mě pobaveně zamrkal.

"To je dobrý  Bello," uchechtl se, ale jeho úsměv mu zamrzl na tváři, když si všiml, jak se tvářím.

"Ty to myslíš vážně," konstatoval ohromeným  hlasem a obočí se mu zkrabatilo. Na čele se mu objevila vráska.

"Jsou tu dvě možnosti," začal a já pocítila naději, že jsem  našla někoho, kdo mi uvěří. "Buď jsi měla velmi živý sen. Nebo už mě nechceš a tohle je historka, kterou sis vymyslela, aby  ses mě zbavila."

Srdce se mi propadlo o pár metrů níž a zaplavilo mě zklamání.

"Jacobe," hlesla jsem tiše a hledala něco, čím  bych mu mohla dokázat, že mluvím pravdu. Stáhla jsem ze sebe peřinu. "Podívej se na mé oblečení. Šil ho nějaký Edwardův známý  v Tennessee," otičila jsem se k němu zády, aby lépe viděl křivé švy.

"Není tu ani žádná cedulka," pokračovala jsem naléhavě a  odhrnovala jsem si vlasy z krku, abych mu to ukázala. Otočila jsem se zpátky.

"Bello, víš vůbec, co mi to tady tvrdíš?"  zeptal jsem tvrdým hlasem a hledal sebemenší důkaz toho, že lžu.

"V mojí době mě Edward požádal o ruku a dal mi zásnubní  prsten po své matce. Když jsem se vrátila do minulosti, stále jsem ho měla na sobě. Požádal mě o ruku znova a věnoval mi ten  samý prsten, co už jsem měla," snažila jsem se dál a jako důkaz před něj natáhla ruku se dvěma totožnými prsteny.

Jacob  uchopil mojí dlaň a pečlivě studoval každý milimetr prstenů. Potom si schoval hlavu do dlaní.

"Jacobe, prosím," zašeptala  jsem zoufale a ucítila další příval slz.

"Bells, kdybych tě neznal, myslel bych, že jsi blázen. Ale tohle není tvůj styl,  takže ti věřím," promluvil konečně a naše pohledy se střetly.

„Takže to znamená, že už mě nemiluješ?“ promluvil po několik minutách hrobového ticha. Zhluboka jsem se nadechla a nervózně si přitom pohrávala s prstýnky.  „Vždycky jsem tě milovala. Ale mé srdce patří Edwardovi,“ zamumlala jsem tiše. Tváře mi hořely a do očí se mi znova hrnuly slzy. Pomalu jsem odtrhla pohled od svých nohou a podívala se mu do tváře. Našla jsem tam bolest, zklamání, ale i lásku. 

Co jiného mám ale dělat ? Vždyť s ním nemůžu být, když miluju někoho jiného. Někoho, kdo už nejspíš neexistuje.

Natáhla jsem k němu roztřesenou ruku. Nechal se pohladit po tváři, ale pak zavrtěl hlavou a odtáhl se ode mě. Stáhla jsem se zpátky a čekala, až něco řekne. Tikání hodin mě znovu přivádělo k šílenství.

„Věřím ti  a  pomůžu ti,“  slíbil a vyčaroval na tváři něco, co měl být nejspíš úsměv, ale vznikla z toho spíš nějaká grimasa.

„Jacobe, to nemusíš, zvládnu to,“ odvětila jsem, protože jsem nechtěla, aby se mnou musel ještě trávit čas. „Bells, nemáš šanci to zvládnout sama. Víš vůbec, kolikátého je?“ odporoval mi a já mu musela dát za pravdu. „Od toho mám kalendář,“ poznamenala jsem vítězoslavně. „Jasně, jasně, ale co jsi dělala včera? Co jsi měla k večeři? Co teď probíráte ve škole a s kým se tam bavíš?“ pokračoval a sledoval můj výraz. Pátrala jsem ve své nové, velmi zmatené paměti, ve které se mi smíchaly vzpomínky z mojí doby, minulosti a téhle doby a nemohla najít ani jednu odpověď, kterou jsem potřebovala. V několik vzpomínkách se objevoval Mike, ale to bylo všechno.

 „Dostal jsi mě,“  usoudila jsem po chvíli. „Co budeme dělat?“

Jacob vyskočil z postele a přecházel po místnosti. „Myslím, že ti udělám exkurzi tvého života,“ odpověděl po chvíli a tentokrát mi věnoval o něco lepší úsměv. „Takže se obleč, Bells,“ pokračoval a vypochodoval z pokoje.