Ztraceni v čase

Autorka: Chuckyna

10.

Edwardův pohled:

Ještě chvíli jsem tiše broukal ukolébavku a naslouchal myšlenkám ostatních čelnů rodiny. Esme byla štěstím bez sebe, že jsem  s Bellou a Carlisle plánoval průběh stěhování.

Zítra vzbuď Bellu dřív, vyjedeme brzy, poslal mi myšlenku a já jen souhlasně  zamručel.

Poslouchal jsem pravidelné údery Bellina srdce a vnímal teplo jejího těla. Hlavu měla podepřenou o mou hruď a  rukama mě pevně držela kolem pasu. Chvíli jsem šmátral kolem sebe a konečně nahmatal přikrývku. Přehodil jsem ji přes nás,  aby Belle bylo teplo alespoň z jedné strany.

Neustále jsem se vracel k incidentu miulého dne.  Chybělo tak málo, stačilo  přijít jen o pár vteřin později a bylo by pozdě.

Nepřítomně jsem si pohrával s jejími vlasy. Věděl jsem, že není správné být  s ní, ale nemělo by cenu se tomu vzpírat.  Má to tak být.

Jemně se zavrtěla a přetočila se na druhý bok. Odhalila mi tím svou  bledou šíji. Vdechl jsem její vůni a na chvilku mě to úplně omámilo.

Mohl bych ji tak snadno zabít. 

Zamrkal jsem, abych  zaplašil tyto myšlenky a dál ji hypnotizoval pohledem. Její dech se ještě prohloubil, na tváři se mi rozlil široký úsměv.

Za  chvíli začne mluvit.  Nemohl jsem se dočkat jejího spánkem zastřeného hlasu. Zamlaskala a znovu se přetočila.

"Edwarde,"  vydechla tiše a všechny moje pochybnosti odpluly. Mohl bych se na ni dívat donekonečna a nikdy by mě to nepřestalo  fascinovat. Několikrát zmínila svého otce, mluvila o nějakých rybách v mrazáku.  Musí se jí stýskat.

Noc uběhla překvapivě  rychle, mnohem rychleji než v předchozích letech. Začalo se rozednívat a Carlisle mi připomněl, že bych ji měl vzbudit. Bylo  mi líto, že musím přerušit tuto chvíli a znovu být od ní daleko. Přesto jsem se naklonil blízko k jejímu obličeji.

"Bello,"  zašeptal jsem a přitom jí pohladil po tváři. Zavrtěla se a něco zamumlala, ale stále se neprobrala. Zadržel jsem dech a jemně  přitiskl své rty na její. Odtáhl jsem se a sledoval, jak otevírá oči. Na tváři se jí usadil šťastný výraz a srdce jí v hrudi  skákalo jako vždy, když jsem se k ní přiblížil takhle blízko. Zpočátku jsem nechápal, co to způsobuje, teď když ano, dělalo  mi to obrovskou radost.

"Co se děje?" zamumlala rozespale a zmateně vyhlížela ven z okna. "Musíme jet," odvětil jsem a za ruce  jí vytáhl do sedu.

"Vždyť je ještě tma," protestovala, ale spustila nohy z postele. Stoupla si a znovu málem spadla. Stihl  jsem jí zachytit a tiše jsem se zachechtal. Už jsem se ani neobtěžoval zakrývat to kašlem. Střelila po mě vraždeným pohledem  a já se musel zasmát znovu. V kombinaci s jejími rozcuchanými vlasy to působilo velmi komicky.

"Vidím, že se dobře bavíš,"  vyplázla na mě jazyk a sehnula se pro své oblečení. Předběhl jsem ji a oblečení sebral. "Tohle si nemůžeš vzít," odporoval  jsem tiše a pevně svíral triko a kalhoty. Vrhla po mě ublížený pohled.

"Proč ne?"

Povzdechl jsem. "Musíš vypadat jako  ostatní," vysvětloval jsem tiše.  "Vezmi si nějaké šaty, až dojedeme na místo, můžeš se zase převléct do svého," pokračoval  jsem rychle, abych se vyhl hádce, ke které se schylovalo.

Smířlivě přikývla a já opustil pokoj s jejími věcmi v náruči.  Neodolal jsem a přičichl k nim, což na mé tváři vyvolalo další spokojený úsměv. Sešel jsem dolů do haly a přejel pohledem pár  krabic, naskládaných u dveří. Z Rosaliina pokoje se ozývalo tiché brblání, myslela na to, že se ani nestihla pořádně upravit.

 Sebral jsem ze země tři krabice a vyšel ven z domu, abych je uložil do svého auta. Do jedné ze svých krabic jsem pečlivě  schoval Bellino oblečení a pak se vydal zpátky dovnitř. Bella už scházela ze schodů a já jí věnoval úzkostný pohled. Sledoval  jsem pečlivě každý její krok, abych ji stihl chytit v případě, že by se opět rozhodla začít den pádem ze schodiště. Sešla  schody bez jediného zakopnutí a vzhlédla.

Znovu jsem se začal topit v jejích očích a nemohl od nich odtrhnout pohled. Tělem  mi prostupovala radost, když jsem si uvědomil, že je na tom úplně stejně.

"Drahoušku, pojď se nasnídat," přicupitala Esme a  chytila Bellu za ruku. Nechala se odvést do kuchyně a posadila se ke snídani, kterou má matka připravila. "Říkala jsem ti  přece, že to nemusíš dělat," pokárala jí Bella a potom se pustila do jídla.

"Rose!" vykřikla Esme do útrob domu a potom  naslouchala, jestli jí slyšela. Během pár minut sešla dolů i Rosalie a vděčně snědla svou snídani. Rána na tváři se jí hojila  perfektně, už tam měla jen strup. Všiml jsem si, že Bella už se na ní dokáže dívat víc než půl minuty, aniž by musela  odvrátit zrak. Znovu jsem se zasmál absurdnosti této situace.

Nachází v domě plném upírů a je to magnet na nehody všeho  druhu, přitom má panickou hrůzu z krve.

Pobaveně jsem zavrtěl hlavou a nevšímal si Esmina nechápavého výrazu. V kuchyni se  objevil Carlisle.

"Dobré ráno," pozdravily Bella a Rose sborově, poté vyprskly smíchem.

"Dobré ráno," odvětil Carlisle a  vyměnil si se mnou pohled. "Už jsme naložili vše potřebné, takže můžeme vyrazit. Předpokládám, že pojedeš s Edwardem,"  promluvil směrem k Belle a ona souhlasně přikývla. "A s kým pojedu já?" ozvala se Rose a přeskakovala pohledem ze mě na  Carlislea a zpátky.

"Pojeď s námi," zamumlala Bella s plnou pusou a málem jí přitom zaskočilo. Rose se usmála a rychle  dojedla poslední sousto. Bella ji napodobila a sebrala talíře ze stolu, aby je umyla.

"Drahoušku, nech to být," zašvitořila  Esme a v duchu si ještě stále nadávala za své včerejší chování.

"Tak pojďmě," řekl jsem a rychle se vydal do haly. Otevřel  jsem dveře a čekal až Rose s Bellou projdou.

Bella měla na sobě světle fialové šaty, které jí sahaly ke kolenům a neustále se  v nich ošívala. Stejně jako minule si nechala svoje tenisky, jak nazývala svou obuv.

"Pojedeme celou cestu autem?" zeptala se  tiše Rose, zatímco si sedala na zadní sedadlo.

"Ano, bude to jen pár hodin cesty," odvětil jsem a podržel dveře i Belle.  Usmála se a posadila se.

"Jenom pár hodin," zopakovala zbědovaným hlasem, což u mě a Rose vyvolalo široký úsměv. Naposledy  jsem se ohlédl na náš dům, ve kterém jsme strávili necelý rok a potom jsem vyjel z příjezdové cesty. Následoval jsem  Carlislea prázdnými silnicemi a nervózně poťukával prsty do volantu.

"Můžeš s tím přestat, prosím?" ozvala se Rose, které to  dost lezlo na nervy. "Ne nemůže, Carlisle totiž jede moc pomalu," pošklebovala se Bella a potom se tiše zasmála do dlaně. Samozřejmě měla pravdu, nejradši bych sešlápl plynový pedál až k podlaze. 

Protočil jsem oči a pevně chytil volant, aby mě to nelákalo. V autě byla její vůně ještě silnější, jen mi vadilo, že se míchá  s Rosaliinou.

"Jak vůbec probíhají vztahy ve tvojí době?" prolomil jsem ticho a střelil pohledem na Bellin prsteníček, na  kterém se vyjímal snubní prsten po mé matce - stejný jaký jsem měl pečlivě schovaný na dně krabice na zadním sedadle.

"Ehm,  co přesně chceš vědět?" zeptala se a trochu zčervenala. "No já nevím, třeba v kolika lidé uzavírají manželsví nebo tak,"  odvětil jsem a ignoroval, jak hloupě jsem zformuloval větu.

"No, většinou tak ve dvaceti pěti, někteří se nevezmou vůbec,"  odpověděla a uhnula pohledem. Rosalie, sedící na zadním sedadle, zalapala po dechu.

"Tak pozdě? To je příšerné," hudrovala a  Bella se tomu jen tiše uchechtla. "S Emmettem jste se vzali několikrát," poznamenala se a zasmála se Rosaliinu udivenému  výrazu. Pozoroval jsem její ruměnec a ona povzdychla.

Chvíli se dívala ven z okýnka a několikrát si promnula unavené oči.  Uvědomil jsem si, že jsme na cestě už déle než dvě hodiny. Pustil jsem jednou rukou volant a prohledával si kapsy, což  upotalo Bellinu pozornost.

"Co hledáš?" ozvala se, když jsem prošacoval celé sako a kalhoty a stále nenalezl to, co jsem  chtěl.

"Chtěl jsem zavolat Carlisleovi, aby někde zastavil," vysvětlil jsem tiše a Bella na mě zůstala vyjeveně zírat. 

"Edwarde, nezbláznil ses?" promluvila konečně a na tváři se jí usadil udivený výraz. Pozdvihl jsem obočí.

"Vždyť mobil ještě  neexistuje," pokračovala a dál si mě měřila pohledem, jako by pochybovala o mém duševním zdraví. Prohlédl jsem si svoje tělo. 

Mobil ještě neexistuje. Ale jak ? Proč ?

Chvíli jsem mlčel. "Asi máš pravdu," odvětil jsem a znovu se střetl s jejím  pohledem.

"Možná na té terii něco bude," poznamenala vítězoslavně a pohladila mě po ruce. Vyvolalo to ve mě příjemné mrazení.

"Můžete mi vysvětlit, o čem to  mluvíte?" promluvila podrážděná Rose a já se snažil nevnímat její rozhořčené myšlenky.

"Nic se neděje, Rose. Edward se jen  spletl. Podívej, Carlisle už zastavil," upozornila mě a já zajel ke kraji silnice.

Bellin pohled:

Cesta se mi zdála nekonečná.

Stále jsem se vracela k další ze záhad, která se udála v autě.

Možná jsem přece jenom měla  pravdu, možná se vrátila i část Edwarda. Jak by jinak mohl znát mobil ?

Už jsme byli na cestě den a půl, když jsme konečně  dorazili do Tennessee. Rose většinu času prospala, ale já si užívala Edwardovu blízkost. Občas jsme prohodili pár slov, jinak  bylo ticho. Cítila jsem se podivně klidná, jako by s námi v autě seděl Jasper a udržoval mé emoce na uzdě.

 Na chvíli jsem usnula,  probudil mě prudký náraz.

Zmateně jsem se rozhlížela po okolí, ale ve tmě jsem nic neviděla. Uvědomila jsem si, že stále sedím v autě.

Držela jsem si bolavou hlavu a  všimla si Edwardova úzkostného pohledu.

"Jsi v pořádku?" strachoval se tiše a já konečně začala normálně uvažovat. Jeli jsme  po hrbolaté lesní cestě a praštila jsem se hlavou o okýnko. Uchechtla jsem se a ujistila ho, že mi nic není.

Dál sledoval  cestu, ale občas se na mě po očku podíval, aby se ujistil, že mi opravdu nic není. Nadskakovala jsem na sedadle jako hadrová  panna, Rose se také probudila. Něco vztekle mumlala, ale nerozuměla jsem jí. Soudě podle Edwardovo uličnického úsměvu jsem to  nejspíš nebylo nic pěkného. Chtěla jsem se zeptat, za jak dlouho tam budeme, ale bála jsem se, že si ukousnu jazyk, takže jsem  radši mlčela.

Po necelé čtvrt hodině auto konečně zastavilo.

"Uf, konečně," vykřikla Rose a já sebou úlekem trhla. Edward se  zasmál a rychle vystoupil z auta, aby mi otevřel dveře. Jindy jsem zkoušela, jestli to stihnu dřív než on, ale teď jsem byla  příšerně unavená.

Vložila jsem dlaň do nastavené ruky a nechala se vytáhnout ven na hrbolatou lesní cestu. Tělo jsem měla  ztuhlé a měla jsem nepříjemně sucho v ústech. Edward pomohl Rose a mezitím přiběhla Esme se sklenicí vody.

"Díky, čteš mi  myšlenky," poznamenala jsem vděčně a hltala studenou vodu. Natáhla jsem ruku s poloprázdnou sklenicí k Rosalii, ale ona si  toho ani nevšimla. Ohroměně zírala někam za mě.

V neblahé předtuše jsem se otočila a vydechla úžasem.

"Páni," vydala jsem ze  sebe jediné slovo, kterého jsem byla schopná. Před námi stál obrovský dům.

 Dům ?! Spíš palác, pomyslela jsem si a uvědomila  si, že bych měla zavřít pusu.

Ve tmě jsem nerozeznala jeho barvu, ale usoudila jsem, že to bude nejspíš bílá nebo světle  žlutá. Napočítala jsem tři patra. Edward mezitím donesl krabice na verandu a poškleboval se našim ohromeným výrazům.

Zavrtěla  jsem hlavou a vydala se za ním. Na dveřích bylo těžké mosazné klepadlo.

"Musel stát celé jmění," vydechla jsem a rozhlížela se kolem.   Byli jsme obklopeni lesem, což pro nás bylo naprosto ideální.

Rose se jen potěšeně usmívala a oči jí svítily do tmy. Edward  mě objal kolem ramen a poté jsme vstoupili dovnitř. Podvědomě jsem se usmála, když jsem si všimla, že je podobně zařízený,  jako jejich dům ve Forks.  Esme má skvělý vkus.

Vyšli jsme do prvního patra a Edward otevřel dveře od mého nového pokoje. Byl  světlý, uprostřed se vyjímala obrovská manželská postel a v rohu stálo křeslo. Počítal se vším.

"Měla by sis jít  lehnout," zašeptal mi do ucha, přeběhl mi z toho mráz po zádech. Otočila jsem se k němu a stoupla jsem si na špičky. Edward  se tiše zasmál a zlehka mě políbil na rty. Moje srdce reagovalo jako vždy. Odtáhl se ode mě a popostrčil mě k posteli, ignorujíc moje vzrušení. 

Uvědomila jsem si, jak moc jsem unavená. Svalila jsem se do postele a ani se nenamáhala se převlékat.

Postel, ve které jsem  měla strávit příští dva roky, byla příjemně měkká. Poslední, co jsem cítila, bylo, jak mi Edward rozvazoval tkaničky bot.