Ztraceni v čase

Autorka: Chuckyna

1.

Bellin pohled:

Probudila jsem se do slunečného dne. Pocítila jsem zklamání, když jsem si uvědomila, že Edwarda nejspíš do večera neuvidím.

A  Alici naštěstí taky ne, došlo mi a nálada se hned zlepšila.

Posledních několik týdnů s ní bylo k nevydržení.

Znovu se mi sevřel  žaludek při myšlence, že den D je příliš blízko.

Už zítra.  Jen jeden den a stanu se Edwardovou ženou.

V domě se ozývalo jen  Charlieho chrápání.

Povzdechla jsem si a snažila se vyprostit z peřiny, abych ze sebe mohla udělat člověka.

Sešla jsem dolů  do kuchyně a začala připravovat snídani. Potom jsem uklidila dům a zjistila, že už nemám co na práci.

Sedla jsem si na  pohovku do obýváku a neklidně se rozhlížela kolem. Tikání hodin, které visely na protější stěně, se najednou zdálo hlasitější  než obvykle.  Žaludek se mi svíral, poletovala mi tam hejna motýlů a každou vteřinu to bylo horší. Vyskočila jsem na nohy a  rozeběhla se do pokoje pro mikinu.

Pojedu ke Cullenům.  Ještě před chvílí mi Alice lezla krkem, ale nic není horší než tohle. 

Vyšla jsem na příjezdovou cestu a znovu sebou trhla při pohledu na moje nové auto.

Prozatimní auto, jak tomu říkal Edward. Po  svatbě mi koupí další. Potom, co mě přemění.

Svírání žaludku se extrémně vystupňovalo. Nasedla jsem do auta a nastartovala.  Stále jsem čekala, kdy se ozve hlasité burácení motoru, ale nestalo se tak. Auto tiše předlo a já opatrně šlápla na pedál.  Přejela jsem očima palubní desku a potichu zaklela. Nádrž byla skoro prázdná, ke Cullenům bych nedojela.

Odbočila jsem a jela  k jediné pumpě, která ve Forks byla. Prudce jsem dupla na brzdu, v očekávání, že to půjde ztěžka a málem narazila hlavou do volantu, když auto prudce  zastavilo.

Není dneska pátek 13. ?

Natáhla jsem se za sebe pro peněženku a přitom vyhlédla z okénka.

Trvalo jen setinu  vteřiny, než jsem pochopila blížící se hrozbu, přesto to bylo moc dlouho.

Zapomněla jsem, jak se dýchá. Nebyla jsem schopná  pohybu.

K mému autu se obrovskou rychlostí blížila  cisterna, ozval se skřípot brzd.

Srdce se mi na chvíli zastavilo  a žaludek jako by se mi propadl o pár metrů níž.

Zbývalo jen pár metrů do nárazu.

Teď umřu, problesklo mi hlavou.

Už jsem  mohla zblízka vidět každou nečistotu na boku cisterny.

A pak se ozval hlasitý náraz, při kterém mi zalehly uši. Nic jsem  necítila.

Dveře mého nového auta se promáčkly, jako by byly z másla, pocítila jsem tlak na levé půlce těla.

A pak bylo  ticho.

Zírala jsem ohromeně před sebe.

Žiju.  Poprvé jsem se nadechla.  Proboha.  Pootočila jsem hlavu a podívala se na svoje  tělo.

Všude byla krev. Nemohla jsem pohnout nohama ani rukama. Cítila jsem se podivně prázdná, mysl byla otupělá a začala  jsem cítit pulzování na nohách.

Lidé začali utíkat pryč ode mě.

Proč mi nepomůžou ?

Podívala jsem se skrze rozbité sklo a  zahlédla Edwardovu tvář sevřenou do  hrozivé grimasy.

Chtěla jsem mu říct, že jsem v pořádku, ale nemohla jsem. Bolest, která  si ke mě našla cestu, mi putovala po každé části mého těla a otupělost mysli postupně zmizela.

Benzín, došlo mi a vyděšeně jsem zalapala  po dechu. Vzduch byl nasáklý jeho vůní.

Čas jako by se zpomalil, tohle všechno se událo během několika vteřin.

Ozvala se další ohlušující rána, musela jsem  přivřít oči před ostrým světlem.

Ucítila jsem nesnesitelný žár a poslední, co jsem slyšela, byl můj vlastní křik.

S trhnutím jsem se probudila, srdce mi bilo jako splašené.

Třásla jsem se a po tvářích mi stékaly slzy.

Jenom sen, došlo mi a  chtěla jsem se znovu poddat spánku. Podívala jsem se směrem, kde sedával Edward, bylo mi divné, že mě hned nezačal uklidňovat. 

Na chvíli jsem ztuhla. Kde to jsem ?

Zmateně jsem  se rozhlížela. To je nějaký Alicin vtípek ? Přenesla mě ve spánku, aby mě Edward nemohl před svatbou vidět ?

Vzedmula se ve  mě vlna vzteku a vyskočila jsem na nohy. Na sobě jsem měla rifle a triko, které jsem si ráno oblékla, když jsem k nim jela. 

Musela jsem usnout při snídani. A ona toho využila.

Vyběhla jsem z neznámého pokoje a s třísknutím za sebou zabouchla dveře,  abych jí ukázala, jak moc se zlobím. Zastavila jsem se uprostřed pohybu a nechápavě se dívala kolem sebe.

Stála jsem v  prostorné hale nějakého penzionu. Stěny byly mdlé a zašedlé, visely na nich podivné černobílé obrazy. Nadechla jsem se, abych  se uklidnila a nasála nepříjemný cigaretový zápach smíchaný s potem. Sem by mě Alice nikdy nevzala, ani by sem nevstoupila.

Stála jsem uprostřed chodby. Nepřenesl mě Edward ? Proč  ale nebyl se mnou, když jsem se probudila ? Určitě se něco stalo. Vzal mě sem, aby mě ochránil. Ale kde je ? Nikdy by mě  nenechal samotnou. Stalo se mu snad něco ?

 Snažila jsem se nějak orientovat v přívalu myšlenek a vymyslet, co budu dělat. 

Bála jsem se vrátit do prázdného pokoje, proto jsem prošla halou a vyšla ven ze zapáchajícího domu hrůzy.

Objevila jsem se uprostřed neznámé  ulice. Muselo být pozdě v noci, soudě podle ticha a tmy, která tu panovala. Kdybych věděla, co mě čeká, nikdy bych pokoj  neopustila.

V dálce se ozval hlasitý, zvonivý smích, který zdánlivě připomínal Alici. Vydala jsem se za zvukem a vyšla z  tmavé ulice na náměstí.

A pak jsem ho uviděla.

Poznala jsem ho podle chůze, šel kousek přede mnou. Proč se nezastavil ? 

Rozeběhla jsem se k němu.

"Edwarde!" vykřikla jsem a on se obezřetně otočil. Měl na sobě hnědý oblek s bílými proužky a  motýlka. Tiše zavrčel a pozoroval mě černýma očima.

Vždyť byl na lovu.

Jeho tělo se napjalo.

"Edwarde?" zašeptala jsem  zděšeně. Uběhlo dalších pár vteřin a on konečně promluvil.

"Promiňte, ale já vás neznám," pronesl melodickým hlasem a mě už  poněkolikáté ztuhl každý sval v těle.

Měřil si mě tvrdým pohledem. To je vtip ?

"Edwarde," zamumlala jsem těsně předtím, než  jsem se propadla do tmy.

Edwardův pohled:

Celou ulici zaplavila nádherná vůně, při které se mi utvořil v ústech jed.

Ne, slíbil jsem to Carlisleovi. Slíbil jsem to  sobě.

Přidal jsem do kroku, abych se k čerstvému vzduchu dostal dříve.

Zaslechl jsem rychle se blížící kroky.

"Edwarde!"  vykřikl dívčí hlas. Zůstal jsem ohromeně stát. Kdo mě tu zná ?

Pomalu jsem se otočil a zhluboka se nadechl. Přede mnou stála  mladá dívka, jejíž vůně mi zaplavila celou mysl. Neslyšel jsem ani jednu její myšlenku. Znovu jsem se nadechl, nemohl jsem se  jí nabažit, tiše jsem zavrčel a chystal se ke skoku.

"Edwarde?" zeptala se vyděšeně a její strach na mě zapůsobil jako by mě někdo polil ledovou vodou.

"Promiňte,  ale já vás neznám," odpověděl jsem slušně, ale odměřeným tónem a raději jsem zadržel dech.

Kdo to může být ? Odkud zná moje  jméno ? Vždyť jsme se přistěhovali nedávno.

V jejích očích se objevil šok, její tep zrychlil. Střelil jsem pohledem po jejích  dlaních, které sevřela v pěst.

"Edwarde," vydechla znovu a skácela se k zemi. Hlavou tvrdě narazila o chodník.

Proboha,  nestalo se jí nic ? Zůstala ležet, její dech byl nepravidelný.

Vezmu ji za Carlislem.

Sehl jsem se k zemi a vzal ji do  náruče, držel jsem ji co nejdál od těla. Ani jednou jsem se nenadechl a rychle se přesunul k blízkému domu, ve kterém jsme se na chvíli usadili.

Po cestě jsem  si ji prohlížel. Odkud mě jen může znát ?

Konečně se přede mnou objevil malý, oprýskaný domek. Rozrazil jsem dveře. 

"Carlisle!" zakřičel jsem někam do útrob našeho skromně zařízeného obydlí. Přiběhl během pár sekund a vyděšeně se díval na  bezvládné tělo v mé náruči.

"Není to tak, jak si myslíš. Přišla ke mě na ulici a volala moje jméno. Potom omdlela,"  vysvětloval jsem, trochu popuzený z toho, co si myslel jako první.

Ach tak, promiň synu.

Jen jsem přikývl a položil ji na  pohovku. Nebyla jako ostatní dívky, které jsem znal. Měla kalhoty a tmavé triko. Byla velmi bledá, většina dívek si malovala  tváře.

Zavrtěla se a pak pomalu otevřela oči. Dovolil jsem si trochu se nadechnout a její vůně na mě znovu zaútočila. Jako by mě k sobě volala.

"Carlisle?" zamumlala potichu a protřela si oči. Zamrzli jsme na místě.

Zná i Carlislea ?

"Co se to děje ? To je  nějaký Emmettův vtip ?" pokračovala nešťastně, když si všimla našich kamenných výrazů.

Podívala se mi do očí.

"Odkud nás znáš?" zeptal se potichu můj "otec" a měřil  si ji vyděšeným pohledem.

"Edwarde, tohle opravdu není vtipné," promluvila na mě káravým hlasem a sledovala můj obličej,  jestli se na něm neobjevil náznak úsměvu.

Kdo to proboha je ?

Trhla sebou, srdce jí bilo jako splašené. Pomalu se rozhlédla  kolem sebe, zkoumala každý milimetr domu a pak ještě víc zbělala.

"Je vám špatně?" ptal se ustaraně Carlisle a znovu se k ní sehl. Dvakrát se ztěžka  nadechla.

"Kolikátého je?" zašeptala tiše, hlas se jí zadrhával v hrdle. Prsty se jí roztřásly.

Slabě jsem se nadechl.

"Je 18.  dubna," odvětil jsem a odvážil se přistoupit o krok blíž.

"Ano, ale jaký rok," naléhala a v jejích očích se zaleskly slzy. 

"Píše se rok 1933," odpověděl jsem a její srdce vynechalo pár úderů.