Ztracená chvíle

Autorka: Lily Cullen

3. část

Edward Cullen

Všechno se seběhlo tak rychle. Dokonce rychleji než jsem byl já. To co se stalo, vůbec nikdo z nás nečekal. Atmosféra okolo nás byla elektrizující. Jasper se snažil všechny zchladit. Obtíž byla v tom, že na Mel jeho schopnost vůbec nepůsobila.

Prostě se od ní odrazila. Jaspera to pěkně zasáhlo, co se stalo. Myšlenky všech přítomných byly velice chaotické.

”Kruci. Co si Edward o mě pomyslí. Tentokrát jsem to všechno zpackal. S tím mým humorem jsem měl ubrat už dávno. Co mám dělat. Co mám udělat. Určitě mi neodpustí. A hlavně Mel. Bude mě nenávidět. I Jasper. Prostě všichni. Sakra. Sakra. Sakra.“ –  Emmettovi myšlenky přímo křičely. Naříkaly. Byl úplně jiný než předtím.

”Proč to nepomohlo. Vždycky to pomáhalo a teď. Ted nic. Vůbec nereagovala. To se nikdy nestalo, aby takhle byla imunní. Musím nějak bráškovi pomoct, ale jak a kde mám začít.“ – Tón v jeho myšlenkách byl zoufalý. Nevěděl, jak se s tím má poprat. Je mu to tak líto, že nic nezmohl.

”Edwarde. Asi nevnímá. SYNU! Pojď. Pomůžu ti ji odnést do pokoje. Vyšetřím jí. Neboj. Vše bude v pořádku. Hlavně pořád na ni nelež, abys ji umožnil dýchat. To zvládnem.“ – moment vždyť nedýchá ani teď. Jeho hlas v myšlenkách byl prosebnější než před tím. Nikdy jsem ho takhle neslyšel. Taky se cítí strašně. Pořád opakoval, že kdyby přišel dříve. Určitě by se to nestalo. Zdržel se kvůli jednomu pacientovi.

Při zvedání ze země a Mel mě něco ostrého píchlo do lopatky. Málem jsem ji upustil. Carlisle byl hned u mě. A také mi pomohl vyndat ten nůž z lopatky. Mně by to nevadilo ani kdy by si tam ta kudla proklatá zůstala navěky. Hlavně, že Mel bude v pořádku. Musí být v pořádku. Na nic jiného jsem se nedokázal soustředit. Jen na ni.

Opatrně jsem ji položil na postel. Nebylo nic slyšet. Oba dva nás napadlo to nejhorší. Pro boha jen to ne. ”Edwarde, přines mi brašnu.“ Křičel na mě v duchu. Na patě jsem se otočil a stál hned vedle něj i s jeho velkou lékárnicí.

Do pokoje vešel Jasper. Ztuhnul a zíral na její bezvládné tělo. „Jaspere. Vypadni. Běž pryč. A Emmetta vem sebou.“ Rychle jsem ho okřiknul. Několik vteřin trvalo, než se nadechnul a odešel. S Carlislem jsme zaslechli, že jsou fuč.

Z nenadání se něco v pokoji zatřepotalo. Každý z našich pohledů se octl na Melině těle. Ze srdce mi snad spad ten největší balvan co mohl být. ŽIJE. Hlavně, že žije. Srdce ji bilo jako o závod. Táta myslel, že její srdce bude slabé, ale naopak. Bylo velmi silné. Velmi silné. Hned jsem se k ní sehnul a začal ji šeptat do ucha.

Trochu se zatřásla. Z úst se jí vyhrnul proužek červené a blahodárné tekutiny. Ne. Co to má být. Jed mi zaplavil celé má ústa. Kdybych mohl brečet, brečel bych místo slz jed. Kolik se ho muselo vyplavit. Ani netuším a je mi to jedno.

Držel jsem ji za ruce, zatímco Carlisle vyšetřoval jaká má poranění.

Melisa Breaken

            Tma. Žádný světlý tunel se nezjevoval. Naprosté nic. Žádné hlasy. Žádné vůně. Žádná bolest.

            Jen obrovská a prohlubující se tma bez světlého bodu, který by mě mohl vytáhnout.

            Naprosté ticho. Ticho jako v hrobě. To snad ne. Mé srdce nebije. Žádná odezva. I když jsem nic necítila a přesto něco tvrdého a ledového mě zvedlo ze země. Něco mě šíleně tlačilo do žaludku. Ten tlak byl ohromný.

 Z toho tlaku se mi najednou rozeběhlo mé mrtvé srdce. Ani nevím jak. Bije, kdy se mu zachce. Důležité je, že bije, že bije jen pro Edwarda, kterého nemůžu opustit.

            Při tom tlaku na břiše a opětovnému životu jsem se hluboce nadechla. Sakra. Ta bolest. Ostrá a pulzující bolest se ozvala hluboko v mém břiše. Ted‘ byla jenom ta bolest a nic jiného. Zbavte mě té bolesti.

Po mém úspěšném prvním nádechu něco ve mně slabě škublo a šíleně se mi ulevilo. Napětí v břiše ustalo. Naopak se mi, ale krkem řinulo co si teplého a mokrého. Krev. To vypadá špatně.

            Chtěla jsem otevřít oči, ale byly moc těžké a unavené. Něco studené po mě šahalo.

            Po silném přemáhání jsem otevřela oči. Zvláštní. Žádná zář mě neoslepila. Všude bylo šero. Okolo mne se míhaly jen nerozeznatelné šmouhy bez barvy. Ten hukot v uších byl příšerný. Oni nebo kdo pořád mumlali a povídali.

Chtěla jsem zakřičet, ať toho nechají, ale ani šepot ze mě nevyšel. Přitom se nade mnou co si bílého sehlo. Přesně nad můj obličej. Spíše vedle něj. Snažila jsem se otočit hlavou. Nešlo to.

Mou páteří projela šílená a ostrá pulzující bolest. Nemohla jsem se ani prohnout, abych si ulevila. Přinucena jen ležet jak prkno. Ani by to nešlo, protože mě bolelo všechno. 

Všechno se začalo ožívat k životu. Svaly promluvily jako první, poté kosti a nervy. Hrůzný tlak, bolest a nekonečné pulzování. Kdy to skončí.

Edward Cullen

Po dlouhé době konečně otevřela své pohmožděné oči. Nezářily takovou svítivou modrou. Když její oči svítí je zdravá, ale jakmile onemocní jakoby ztmavnou. Ztratí svojí původní barvu. Ztratí elán.

Čekat než se probere, bylo pomalu usmrcující. Zoufalost, která ovládala mou každou buňku v těle, byla k nevydržení. Většina dnů, týdnů, měsíců a roků ubíhá jak voda. Ale čekat co bude dál, jestli se vůbec probere, bylo jak tisíciletí. Minuty se měnily v roky.

Ted už, ale bylo dobře zatím, protože byla z nejhoršího. Ani jsme ji nemuseli vozit do nemocnice. Spíš já nechtěl. Chtěl jsem ji mít na očích. Chudinka malá. Kolik asi jí toho musí bolet.

Jemně jsem jí otřel tváře a setřel krev z jejích úst. Dalo se to vydržet. Její život byl důležitější než nějaká žízeň či netvor, který se každou chvíli může projevit.

Uviděla mě. Lehce pootočila hlavou. Oči se jí začaly zaplavovat slanou vodou. Bolest. Určitě má bolesti. Nemůže se ani o milimetr pohnout, aby jí to pomohlo. Chtěl jsem ji utěšit, když v tom Carlisle mě odsunul na druhý konec místnosti. Asi měl strach, že bych se neovládnul.

Nemůžu ho přečíst. Chrání si myšlenky. Dělá mu to velké problémy, přesto to zvládá.

Celkem rychle jí ošetřil. Což bylo divné. Co pak se jí nestalo nic vážnější než zlomená ruka a lehký otřes mozku? Měla by mít rozdrcené všechny kosti v těle a odepsané orgány. Ale nic. Byla v pořádku. Sem tam ještě utrpěla pár škrábanců. Jinak doopravdy nic vážnějšího.

To není možné, aby jako člověk přežila upíří srážku.

„Carlisle opravdu netušim, proč je na tom tak dobře.“ Odpověděl jsem mu částečně na jeho myšlenku. Protože každý z nás tápal, co se udávalo v jejím těle. Zatím co Jasper také tápal, proč nereagovala na jeho schopnost.

Û Û Û

Uběhly sotva dva týdny a carlisle už sundával sádru z její ruky. Přes ty týdny byla jak v „bavlnce“. Podnikali jsme spoustu věcí. Snažíc se jí to asi vynahradit za to co se stalo. Teda hlavně Emmett se pořád do něčeho zapojoval. Pomáhal jí s oblékáním, s přesuny ze schodiště a tak různě. Nedávala najevo úzkost, kterou cítila, když ji Emmet pomáhal.

Na druhou stranu si Jasperem užívala šachy při, kterých jsem jí pomáhal, aby mohla aspoň jednou v životě vyhrát. I mě samotnému mi dělalo obtíže vyhrát nad Jasperem, i když mu vidím do hlavy. Byl velmi zkušený hráč.

Časem se vše dostalo do starých kolejí, ale s tím, že jsme se všeci motali okolo naší Mel. Všechny si nás obmotala okolo deseti prstů. To je naše zlatíčko.