Ztracená chvíle

Autorka: Lily Cullen

2. část

Edward Cullen

Jako spící je tak zranitelná. Ta bezmoc, že nemůžu udělat nic, že ji nemůžu ochránit. Je jako párátko, na které se přitlačí a zlomí se. V jedné věci jí závidím. Jak se v té věci s náma dokáže přesto lehce přenést. Vůbec si tím neláme hlavu. Bere to tak, jak to je.

To snad nechápe, že je křehký člověk, který tráví svůj čas mezi nebezpečnými upíry? Kolikrát jsem se jí to snažil vysvětlit. S ní to pokaždé nehne. Ani si nemůžu přečíst, co si myslí, abych jí pochopil. Její mysl je tak silná.

S Carlislem a Jasperem krom Emmeta ten nemá žádnou schopnost. Říkáme, že má určitý potenciál. Něco v ní je. Jen nevíme co. Jediný způsob jak to zjistit je jí přeměnit a to nepřipadá v úvahu.

Carlisle se na to těší nebo šíleně ho zajímá co to tak může být. Mě to nezajímá ani v nejmenším. Prostě nic takového nebude. Možná jsem sobec, ale mám ji moc rád a udělal bych pro ni všecko.

Nechci, aby trpěla. Já vím, že pro chci jen to nejlepší a nejhorší jen na tom, že to ví taky. Mám takový pocit, jak kdybychom byli spolu propojení.

Jednou jsme se pohádali opět z důvodu její přeměny. Byla naštvaná a i právem. Zasyčela na mě jednu větu, která mi pořád koluje každou myšlenkou na ni. „Víš, ty bys to neudělal“.

Lehce sebou zavrtěla a zavrněla jako čičinka. Přesunul jsem se ze židle na postel vedle ní a díval se, jak pomalu otvírá své průzračné modré oči. Vůbec se nelekla, když mě najednou uviděla.

No jo. Vždyť s námi bydlí už nějaký čas. Ted‘ mi to docvaklo. Proč všechno bere na lehkou váhu. Proč to bere jako samozřejmost. Uvažuje nad tím, že bude jednou stejná jako my.

Splnilo se jí jedno velké přání. Potkat nás. A to se jí splnilo. Už se jako člověka nebere. Od té doby co jsme ji našli v lese a dozvěděla se, kdo jsme, věděla, že už k nám patří.

            Svými studeně ledovými prsty jsem jí obkresloval linii tváří, očí a pomalu je posunoval směrem ke krku. Když pocítila mé prsty na krku, slastně zavřela oči a lehce se otřásla.

Milovala mou ledovou ruku na její šíji. Svěřila se mi, že jí z toho běhá mráz po zádech, ale jako příjemný mráz. Jak zvláštní. Společně jsme se na sebe usmáli. Zabořila mi své prsty do vlasů a tím si mě přitáhla k sobě. Melísku, kolik jsi musela vynaložit síly k tomu. Líbla mě na nos a na oči. Pomohl jsem jí vybelhat na nohy.

„Melísku.“

„Co?“

„No co.“ Protestoval jsem. Tak jsem jí říkal. Neměla to moc ráda.

„Takhle mi neříkej.“

„Jasně Mel.“

Vypadala roztomile s rozdrbanými vlásky a v sexy průhledné košilce. Držel jsem ji v těsném objetí a omotával si pramínek jejích vlasů na prst. Tak nádherně se vlnily s barvou tmavého mahagonu.

To je tak nádherná barva. Málo lidí má tak užasnou barvu.

Hleděli jsme si upřímně a hluboce do očí. Začala lapat po dechu a to byl pro mne signál, abych povolil sevření.

 Těžko se kontroluju, když je mi tak blízko až moc blízko.

Hned co jsem povolil, byl u dveří a mrknul na ni. Poté jsem se už ocitl v kuchyni a připravoval pro ni snídani. Potřebovala taky svojí chvilku proto, aby se mohla upravit a obléct.

Melisa Breaken

Ráno bylo jako z pohádky. Hned co jsem otevřela oči, byl přede mnou. Nějakou chvíli jsme si navzájem dívali do očí. Byl to hezký pocit. A ještě bylo hezčí, když svojí ručkou přejížděl po mém krčku.

Úplně to baštím. A hlavně když má tak studené ruce. Je to jako relaxace. Vytváří to určité uvolnění. A hlavně mě trochu ochladí od mé horkosti. Vezměte si, člověk má třicet šest stupňů a takový upír má asi něco pod dvacet. Ani ne, možná ještě víc pod.

Musela jsem trochu přitlačit a poté si ho přitáhla k sobě blíže, abych ho mohla líbnout na jeho nos a oči. Má je tak hezky tvarované. Všechno je na něm tak hříšně úžasné. Nevím, co bych dělala, kdyby byl celý z čokolády. Asi bych se po něm utloukla. Vždyť čokoška je taky svým způsobem hříšná.

Pomohl mi dostat se na nohy. Kruci, jak musím vypadat, když vstanu z postele. Usmíval se. Co to bylo. Chtěla jsem se ho na to zeptat, když v tom mě objal. Hrál si s mými vlasy. Jejky nemůžu popadnout dech. Reflexivně to zaregistroval.

Vyprostil se mi z objetí a stál u dveří. Co? Mrknul na mě. To snad nemyslí vážně, že mě tu nechá samotnou. Než jsem si to dala dohromady, byl pryč. Ach ta upíří rychlost.

Šla jsem se tedy upravit. Umyla si vlasy grepfruitovým šamponem. Hezky voněl. Jeho, ale spíše zajímá jiná vůně. Nad tím se mi cukaly koutky úst. Trochu make-up a vybrat slušné oblečení. To snad ne.

Většinu oblečení mi ušpinil Emmet když si ho ze srandy zkoušel. Smůla byla v tom, že když jeli na lov a zkoušel si mé ne moc hezké kousky, zapomněl na to a šel lovit přímo v tom.

Nejen, že oblečení bylo vytahané, ale také ušpiněné od zvířecí krve a pěkně. To snad se nikdy nenaučil pořádně lovit? Zdálo se mi, že loví pokaždé jako prvně. Jako nemluvně, které se pobryndá. Tohle nenávidím. Nikdy to nešlo vyprat. Docela by mě naštval, kdyby to dělal schválně. Ale tolik věcí nemohl jen tak zřídit.

No pádem to dělal schválně. Trubka jedna. Já mu dám. U mě už to má spočítané.

Zbylo mi tu jenom stříbrné tričko s větším výstřihem a k tomu krátká a černá riflová sukýnka. No bezva zrovna to nejhorší. Taky se mi zdálo, jako kdyby to oblečení vybíral od nejhoršího a nechal mi ty - sexy kousky, které se mu tak líbí. Bot bylo taky málo. Všechny byly špinavé od bláta. Kde se to bláto vzalo. Velká záhada. Nad tím už uvažovat nebudu.

Nezbývalo mi než si vzít černé kozačky na podpatku a na pěkně vysokém. Dejme tomu, že jsem byla hotová. Podpatky mi ani nevadí, ale když jsou někde schody je to problém. Opatrně jsem sestupovala po schodech. Velmi opatrně a pomalu.

A je to tady. Letím střemhlav dolů po schodech. Něčí studené a tvrdé ruce mě zachytili. Emmet. Můj milovaný bráška. To jsem opravdu nečekala. Udušeně se smál. 

„Já. Já tě zabiju.“

„No neříkej. Jak?“ už teď se smál na celé kolo.

„Jak? Jednoduše. Roztrhám tě na kousky a spálím.“

„To chci vidět.“

„Ty. Ty -“

„Nemáš slova co!“ je to možný? Je možný mít za bráchu takovýho vtipálka? Asi ne.

„Ty -“

Než jsem stihla něco ze sebe ještě dostat, za ruku mě chytil Jasper. Jak překvapující.

Mám ho moc ráda. Je tichý a milý. A svou schopností dovede ledascos. Pokaždé mě dokázal zchladit. Dovedl mě do kuchyně za Edwardem.

V kuchyni to vonělo božsky. No né. Edward mi připravil snídani. Jak ohleduplné. Můj upíří miláček. Otáčel poslední skořicový lívaneček a přitom se soustředil, jen na mě. Stál tam u sporáku jako bůh. Vládce lívanců. Jak legrační.

Jasper mě s elegancí jako gentleman posadil za stůl. A v zápětí ke mně přiskočil Edward s plným talířem lívanců polité hustým karamelem a navrchu s lístečkem máty. Kde se to v něm vzalo. Nikdy jsem ho neviděla stát za plotnou a něco kuchtit. Hlavně jako upírovi, kterému jídlo nechutná.

Okamžitě jsem se do toho pustila. Chutnalo to božsky. Koutkem oka jsem zahlédla jak se potutelně Emmet usmívá. Co má zase zalubem. Jasper se jen usmíval. A Edward? Edward se mi koukal ne do očí, ale někam dolů. Co se děje? Co je to s nimi. Co je na mě tak divného. Řekla bych, že nic.

Teprve jsem to uviděla. Ted už to ostatní nevydrželi ani Eda. Začali se doslova řehtat. Hlavně Emmet. Když jsem letěla ze schodů, Emmet mi při to udělal velký rozparek po levé straně sukně a k tomu prohloubil můj výstřih. Skvělý. Ted‘ vypadám jak šlapka, ale bylo to moje jediné oblečení.

Budu muset zaúkolovat Jaspera aby mi koupil slušné oblečení. Má totiž na to oči.

Tentokrát moje trpělivost přerostla a Jasperovi se na čele udělala vráska. Bylo mi jasný, co ode mě cítí. Začal se pekelně soustředit. Přikrčil se do obrané pozice. Ostatní to udělali taky jako signál od Jaspera.

„Já tě zabiju. Tentokrát toho budeš litovat.“ V tom rozčílení, které narostlo, jsem si uvědomila, jaká to byla chyba. Stačí jen malý škobrtnutí, všichni po mě vyskočí a Edward toho bude po zbytek své věčnosti litovat. Problém byl, že mě vztek ještě nepřestal.

Po pravé ruce mi ležel nůž. Jaká náhoda. Rychle jsem ho popadla a mrskla ho po Emmettovi. Stejně to nepomohlo. Vždyť je neuvěřitelně rychlý a silný. Do domu přiřítil Carlisle. Určitě všechno slyšel.

Emmett svým mávnutím ruky odrazil letící nůž. V ten okamžik nikdo nečekal, že se právě odrazil směrem ke mně. To celé trvalo šíleně dlouho, přesto to bylo rychlé. Dokonce rychlejší než oni. Edward jediný při smyslech se pohnul.

Ostatní zmraženi. Rychle mě strhnul před dopadem nože namířeného přímo na mou hruď. Byl to nečekaně tvrdý a rychlý náraz. Ani kdybych si to uvědomila, jsem vypustila ze svých úst hlasitý výkřik.

Ted‘ už zbyl jen šílený tlak na mé tělo a tma.

Nekonečná tma.