Ztracená chvíle

Autorka: Lily Cullen

Tady píšu úplně novou povídku, úplně z jiného soudku. Sice se stejným tématem. A doufám, že vám bude líbit. Myslím, že tohle je více okořeněné. Začala jsem úplně jinak. Možná je tahle lepší než ta, co je rozepsaná. Přeji hezké čtení a budu ráda za jakýkoliv komentík.

1. část

Melisa Breaken

„Moc se omlouvám. Melis.”

„On. On nechtěl.“

„Edwarde. Já vím, že nechtěl.“ pořád si to vyčítal. Chudák.

„Au. To už bolí. Přestaň.“

„Promiň. Zapomněl jsem. Ta krev. Nemám zas tak velkou kontrolu.“

„Kruci nemůžeš si dávat větší pozor, když si hraješ s nožem?“ řekl už ne milým hláskem, který jsem ráda slýchávala.

„Já zato nemůžu. Však mě znáš, jak jsem levá.“

„Jo a víš, jak chutnáš?“

„Jé, teď to sem netahej. Říkals mi to snad tisíckrát.“

„Tvá krev je jako skořice s nádechem levandule. Lásko.“

„Ty. Ty můj upíre.“ když říkal, jak mu chutnám, úplně se mi podlamovala kolena. Naštěstí jsem byla už na zemi. Po opakovaném incidentu.

„Přestaň mě už konečně zachraňovat. Jasný.“ tyhle slova nenáviděl, protože se nedokázal smířit s tím, že chci patřit k nim. Hrozně je ohrožuju. Jak to můžou snášet. Jak mě můžou tady trpět.

A stejně mi už moc času nezbývá. To chce, abych se stala upírem až jako stará rašple nebo co. Ani by to neudělal staré stařence. Nechal by ji v poklidu zemřít. Zamilovaný blbeček.

Û Û Û

Tohle se mi stává čas od času.

Něco kuchtím, hraji si nůžkami nebo s něčím ostrým a pak. Pak se pořežu a už to jede. Kravál, zmatek, strach. Nikdo neví co dělat. Jak se mají chovat. Vždyť s nimi bydlím už nějaký pátek.

To mě neznají nebo co? Všude je krev. Sotva se drží v klidné pozici. Snaží se mě chránit. Já vím, ale to nejde do nekonečna. Chránit mě. Mám toho plný kecky.

Uvidí krev a jsou jako šílení. Jak když se pes utrhne ze řetězu. Moc jich není, aby se mohli navzájem podpořit. Carlisle, Emmett, Jasper a moje láska života, můj Edward.

Například dnes ráno. Připravovala jsem si jídlo. Ze skřínky jsme si vzala ušmudlaný poslední rohlík. Nějak nešel, přeříznou a místo, abych přejela rohlík, jsem se řízla. Pěkně hluboko. Rovnou do zápěstí a asi do tepny. Hrozně to bolelo.

 Edward už reflexně mě odstrkuje od Jaspera. Tentokrát pozdě a zapomněl. Bylo to tou krví. Jasper po mě vystřelil dříve než on a ještě nechal pěkný krvavý stříkanec na zdi, jak se mnou hodil. Tak trochu se mi zakous do ruky.

Jasper to nedělá rád. Nemá tak dobrou kontrolu jako ostatní. Jemu za těžko, když to udělá. Pak mě ozařuje hezkými pocity, protože je, mu to líto a snaží se to. Já mu říkám, že se nezlobím a že se to prostě stává.

Ostatní, co byli kolem se na něj vrhli. Vystrčili ho z baráku a k tomu sami měli co dělat aby se udrželi. Chudáci všichni. Je mi jich tak líto, že musí kvůli mně trpět. Opět zdrcený Edward se ke mně sehnul a začal mi vysávat jed.

Tohle dělával jen on v případě, že mě někdo omylem kousnul v okamžiku mého nešikovného říznutí. Nikdy tenhle úkol nesvěřil Carlisleovi. Chtěl to dělat je on. Nikdo jiný. Asi měl strach, že by to nezvládli. Neměl pomyšlení na to, že bych byla jako on anebo jejich nerada to říkám vinou zemřela.

Defakto byl jediný kdo byl schopen odolat a hlavně před mou krví. Samozřejmě jako upír zapomene a pohltí ho vůně krve, ale pak to zvládne. Sice s menším zpožděním. Vždycky toho lituje a obviňuje se.

Nenávidím, jak si to pořád vyčítá. Pořád říká, kdyby to stihl, nezažila bych tu šílenou pálivou bolest. Mě je to celkem už jedno, protože tu s nimi bydlím a stává se to často, tak už tu bolest tolik nevnímám. Bydlím asi s nimi už tři roky. Jejky já už ten čas v jejich přítomnosti ani nevnímám. Ubíhá s nimi tak rychle.

Edward Cullen

Kruci to né. Už se zase řízla. Kolikrát se to stalo. Mnohokrát za tu dobu co tu je. Všichni reagují, jak kdyby to bylo poprvé. Poprvé, kdy jsme viděli krev. Všichni si mysleli, že si na to zvyknou a bude to stereotypem, ale bylo to jinak.

Pokaždé je to jiné. Pokaždé se strhne divoká mela. Nebo tornádo, které se přehrne a pak je klid. Jen klid do doby dokud se upět neřízne.

Chudinka. Je tak nešikovná s něčím ostrým v ruce. Snažím se ji omluvit, ale omluvu už nepřijímá, protože to nemá cenu. Vadí jí to. Vadí jí, jak si to pořád vyčítám. A navíc nechce, abych se trápil.

Hrozně se o ni bojím. Nedokážu si představit, že bych o ni přišel ani, kdyby byla upírem.

Ne. Tohle nikdy nedovolím.

            Z mého zamyšlení mě dostal výkřik a šílená vůně krve mé milované. Opět mě oslepila ta krev. Jak říkám jako poprvé. Nestihl jsem s ní uhnout před Jasperem. Lehce s ní hodil, ale přesto to bylo tvrdé.

Po zdi se svezla na zem a v tom okamžiku Jasper přiložil své ostré zuby na její zkrvavené zápěstí. Ani už nekřičela bolestí. Mám pocit, že je na to zvyklá, když jí někdo kousne a poté do ní vpustí jed. Stalo se to mnohokrát.

Po těle už má spoustu modřin nebo už měla. Nebo teprve ty jizvy po těch kousancích. Nemůžu se na to dívat. Rychle jsem se vzpamatoval a volal na Emmeta a Carlislea, aby Jaspera odvedli pryč. Pryč z domu.

Sklonil jsem se nad ní a už automaticky ji vysával jed z jejího oběhu. Naštěstí toho jedu moc v sobě nemá. To pomyšlení na její přeměnu, mi nahání husí kůži.

Do tváří se jí vracela barva a pokaždé se na mě usmála, když jsem skončil. Z jejích úst vyjel bolestný vzdech. Asi jsem to trochu přehnal. Ta její krev. Voní po skořici s nádechem levandule a i tak chutná. Spíše více po skořici.

Ale ještě tam něco bylo. Všichni měli ten dojem. Krom Carlislea, který se umí dobře kontrolovat. Snažil jsem se zjistit co v tom ještě je. Nikdy jsem to nezaregistroval, ani z toho když ji jí vysávám ten jed.

Opatrně jsem ji zvedl a odnesl do našeho pokoje. Je zařízený podle ní. Je v barvách temné fialové a modré plus černé. Je to trochu morbidní, ale musím uznat, že se jí tenhle pokoj moc poved. Nemá ráda světlo ani den. Zvláštní na člověka.

Při cestě do pokoje se na mě usmívala. Jak já ten její úsměv zbožňuju. Tímhle si mě vždycky obměkčila. Z mého náručí lehce vyskočila a posadila se na postel. Z tmavého starožitného stolku jsem vyštrachal mnohokrát používanou lékárničku.

Její rána na ruce nabyla moc hezká. Naštěstí to na stehy nebylo. Šetrně jsem jí to ošetřil a zavázal. Kdybych mohl tečou mi slzy z toho co jí způsobujeme. Pořád mi opakuje, že to nic není a že se to prostě, to slovo prostě stává. Vždycky dělám hluchýho. A když se jí na ústech vykouzlí líbezný úsměv, roztaju a hned jí poslouchám.

Vše bylo hotovo. Kuchyň byla konečně uklizená, ale akorát ten stříkanec na zdi nebyl vhodný. Zrovna nám došla barva, tak Jasper jel nakupit. Carlisle mu řek, aby se po cestě zpátky domů, zajel uklidnit a zalovit. Pro případ nouze. Nouze. Nouze tady byla pořád.

Pořád jsme se museli hlídat, kdy jsme byli naposled na lovu. Kdyby se tak často neporanila, nemuseli jsme často vycházet na lov. Prostě to bylo nezbytné. Z důvodu její ochrany.

Horší to bylo, když dostala periodu. Bylo jí to trapný. Z toho týdnu jí bylo na nic a nemožně. Když jsme vycítili, že to brzy dostane, tak jsme Emmeta a Jaspera poprosili na týdenní výlet. Tak tomu říkal Emmett, vždy se smějící.

Carlisle to zvládal v pořádku. Chtěl, abych taky někdy s nimi jel, ale já nechtěl. Nechtěl, aby byla sama. Být týden někde pryč od ní a nechránit ji. Tuhle možnost jsem hned zahodil. Akorát jsem musel na lov obden. Dalo se to zvládnout.

Snažila se mě všelijak přemluvit, abych taky jel a odpočinul si od toho napětí. Tak moc se snažila, že jsem jí jednou vyhověl. Poprvé a naposled. Klukům jsem ten „výlet“ zkazil. Bylo to snad ještě horší. Snažili se mě uvolnit, ale byl jsem jak napjatá struna. Pak teprve byli všichni mrzutí.

V okamžiku kdy jsme dorazili domů se mi vrhla do náruče. Byl jsem rád, že je živá a v pořádku. Že dýchá, mluví, zpívá, spí a hlavně, že slyším její uklidňující tlukoucí srdce.

Nikdy ty chvíle nenáviděla a já taky ne.

Za ten den byla už unavená. Na těch jejích křišťálových modrých očí, ve kterých jsem se utápěl, to bylo vidět. Nechtěla spát, ale musela. Opatrně jsem jí položil a lehl si vedle ní a čekal, až usne. Sotva uběhla minuta a spala jak dřevo.

Celou noc jsem se díval na její tělo. Díval se na to, jak spí. Kdybych mohl s ní společně usínat a držet ji v náručí.