Zmatená

Autorka: !Pattinzoonka!

Bylo to divné.Nikdy jsem si nemyslela,že se můj život tolik změní,že bude zajímavý.Toužila jsem po tom,abych ho prožila bez starostí,žalu,žárlivosti a nevěry.Láska je to,po čem touží každý,kdo má srdce.Kdo nemá lásku,ten nežije.Musela jsem si ale zvyknout na to,že život bez žalu prostě neexistuje.

Všechno to začalo jedno deštivé odpoledne.Co začalo?Vlastně to všechno začalo ,když jsme se našli,ale teď budu řešit přítomnost.Opustil mě.Jeho poslední slova byla,že to bude pro oba lepší.Co bude lepší?Žal,který teď prožívám?To,co mě bude tlačit do konce života?Neznám odpověď. A pokud mi ji neřekne on,tak ji ani znát nebudu.Ten den sem usínala s potížemi.Ani nevím,jestli jsem spala.Říkala jsem si sama pro sebe : Nebyl to sen?Spíš noční můra.Doufám,že ano.

Charlie mě z toho omylu rychle vyvedl.Když mi zazvonil budík,přifrčel k mým dveřím jako buldok a zaklepal.Za dvě vteřiny jsem slyšela jak říká : "Je všechno v pořádku,Bello?"

Vysoukala jsem ze sebe pouze ano..Nebyla jsem si tím jistá.Charlie se mezitím vytratil.Pořád se mi chtělo ještě spát.Mráz mi běhal po zádech,jako kdybych byla na severním pólu.Začala jsem přemýšlet na co onen upír teď myslí.Na mě?Na to,jak to vůbec mohl udělat?

Říkal mi,že to pro mě bude snadnější než pro něho.Já prý dokážu zapomenout.On ne.Co by měl zapomenout?Když mě opustil,tak si mě asi moc nevážil.Nemiloval mě.Byla jsem pro něj jen hračka?Nejspíš ano.A nebo chtěl,abych si to myslela.Abych zapomněla?To těžko,chlapečku.Nebo spíš upíre...
Donutila jsem se usmát.I když jsem vlastně nevěděla čemu.Budu se každý den probouzet s pocitem,že jsem asi něco pokazila?To,že mě nechce ohrožovat byla určitě výmluva.Nebo ne?Nevím.

"Bello?"otázal se někdo opět za dveřmi.

"Áno?"odpověděla jsem a dělala ,že zívu.

"Měla bys už vstát,"řekl.

"Už jdu,"zachraplala jsem.
Vyšla jsem z pokoje a Charlie se tvářil poněkud překvapeně.

"Je opravdu všechno v pořádku?" zeptal se nejistě.

"Ano,nechápu co by mělo být v nepořádku,"oznámila jsem a snažila se,aby ne mě nepoznal smutek,který mě tlačil i v žebrech.
Když jsem si začala čistit zuby,myslela jsem na jeho chladné rty a představovala jsem si je místo pasty Oral-B,která mi teď přejížděla po rtech.Rychle jsem se vzpamatovala a pastu si z úst smyla.

+ + +

U snídaně jsem byla tichá.Hodně tichá.V podstatě sem vůbec nic neřekla.Doufala jsem,že to tak i zůstane.Bohužel ne.

"Bello,dnes tě budu muset odvézt do školy já,"řekl Charlie a chystal se ještě něco dodat.Radši se neodvážil.

"Proč?"řekla jsem až moc nahlas.

"Náklaďáček jsem musel odvézt ,aby ho umyli,"řekl potichu s tonem,že to přeci jenom musel říct."Byl hodně špinavý,po včerejšku,"dodal.

"Aha,"naznačila jsem.

"Ale jestli nechceš dnes do školy,budeš mít moje okamžité svolení,"řekl rychle,když viděl můj výraz.

"Ne,to je v pořádku,"vystartovala jsem a říkala si,že kdybych tam nepřišla,tak by si to hned každý vykládal,že jsem se z nešťastné lásky nejspíš zbláznila.
Dojedla jsem ovesné vločky a vyšla jsem za Charliem ven.

"Charlie?"řekla jsem.

"Ano?"podivil se.

"Já bych dnes chtěla jít pěšky,"oznámila jsem."Chtěla bych si pročistit hlavu,"dodala jsem ještě.

"Víš to jistě?"podivil se.

"Naprosto,"ujistila jsem ho.

"Jak myslíš,"řekl trochu zklamaně."Měj se hezky,"a políbil mě na čele.

Šla jsem lesem.Nevěděla jsem jakým, a ni kam jdu.Nemyslela jsem na nic.Byla jsem jako kdybych nevěděla ani své jméno. Vím ho vůbec? Marry?Susan?Jassica?
Jassica.To jméno mi něco říkalo,ale nevím co.Jsem blázen? Nejspíš.Začala jsem se hlasitě smát.Slyšela jsem nějakého ptáka,který z toho až vyletěl ze stromů nademnou.
A potom jsem někoho zahlédla.Schovával se.
"Kdo je to,?"zeptala jsem se trochu vzrušeně.Nikdo mi však neodpovídal.
"Kdo jsi,?"řekla jsem udiveně,když jsem ho konečně viděla. Opět neodpověděl.
Byla jsem naprosto omráčená. Jeho tvář. Byla tak krásná. Jeho vůně, přenádherná. Nevěděla jsem co vlastně dělám. Byla jsem od něho sotva 30 cm.

"Copak ty mě nepoznáváš,?"zeptal se udiveně.Tvářil se jako by snědl sirovou pumu,nebo já nevím co. Divně. Nevěděla jsem,proč mě napadla zrovna puma.
Přemýšlela jsem.Jak si můžu vzpomenout na někoho jiného,když neznám ani sama sebe?Mohla bych si vzpomenout na toho,koho miluji.Kdo to ale je?Jak vypadá?Ještě před hodinou jsem to věděla.Ted už ne. Bohužel.Tak rychle jsem zapomněla.
"Měla bych tě znát,?"vyhrkla jsem."Dej mi nápovědu,"řekla jsem a divila jsem se sama sobě.
Tvářil se ještě víc udiveně.

"Tak to má být,měla jsi zapomenout,"řekl."Ale netušil jsem,že to bude tak rychle,"z jeho hlasu bylo slyšet zklamání."Je to tak správně,"ujistil mě.

"No tak,kdo jsi,?"řekla jsem s nadějí v hlase."Odpověz mi,"řekla jsem už rázně.
"Spletl jsem si tě s někým,promiň,"nechápala jsem jeho slova.Nedávaly smysl.Co to má znamenat?Nejspíš je stejně zmatený jako já.
Pět vteřin jsme se na sebe jen dívali.Potom,ani nevím,jak to bylo možné byl pryč.
Dala jsem nohy na ramena a někam utíkala.Ted jsem si byla jistá,že to určitě není směr ke škole.Začalo svítit slunce.Podívala jsem se na oblohu a pochopila.Edward…
Bylo pozdě.Má to tak být.

KONEC