Život před ním

Autorka: Minnie

1. Nejdříve změň sebe, potom svůj život.

Jiná a lepší?

Hledím na tu krásu skrz okenní tabulku a nevycházím z údivu,že celý ten bláznivý příběh se stal právě mě Rosalie Hale-upírce a nejšťastnější ženě na téhle planetě.Ale pře nedávnou dobou to bývalo tak jiné,byla jsem sobecká,zlá a vypočítavá mrcha.Až on mě změnil.On který je pro mě nejdůležitější na světe,pro něj bych klidně obětovala svou nesmrtelnost,krásu a kdyby bylo třeba tak i duši.Nikdy jsem nevěřila na lásku,ale teď jí již chápu.

Neurčitě jsem pozorovala poklidné mlhavé ráno,tolik podobné všem ostatním tady ve Forks.Po zelených kopcích se povalovaly chomáče jemné bílé mlhy.Kapky rosy se třpytily jako drahocenné diamanty,květiny otevíraly své duhové kalichy vábící vše okolo sebe.

Nemohla jsem se té dokonalosti nabažit.Oči se mi vždy údivem rozšířily,když zpozorovaly nějaký pohyb ať to byl jen lehký závan větru nebo pestrobarevný motýl hledající sladký nektar.Vše pro mě bylo tak jiné jako kdybych měla na očích klapky a viděla jen sebe a svojí nadpozemskou krásu.Promarnila jsem tolik let života…

Byla jsem tak zaujatá scenérií tam venku a svými myšlenkami,že jsem si nevšimla,když do pokoje někdo vešel.Ucítila jsem chladnou ruku na  svém rameni a z náhlého překvapení jsem vykřikla.

„Rose,zlato to jsem já nemusíš  kvůli tomu hned křičet jako kdyby na tebe sáhnul  masový vrah…“

Ano samozřejmě kdo jiný by měl takový hloupý nápad než on,můj manžel…vždy mě něčím překvapí i když ne vždy příjemně,ale i přesto ho miluji…

Stál tam jako ztělesnění hotové nevinnosti a já se nemohla ubránit mírnému úsměvu,odpustila bych mu i vraždu..no vlastně pár jsem mu jich už odpustila…

Slušelo mu to jako vždy, na sobě měl tu novou košili co jsem mu nedávno koupila-byla sytě zelená s jemným proužkem a dávala tak vyniknout jeho bledé a svalnaté pokožce.Tvářil se ohromně zkroušeně,ale v očích mu pohrávaly šibalské jiskřičky...

„Ale Emmette co se tak divíš když jsi mě vyděsil k smrti,což se ti vlastně ještě nikdy nepovedlo…“ odpověděla jsem mu hlasem ve kterém jsem jen těžko potlačovala smích…“ hmm tak si myslím že by jsi si to měl někam zapsat jako tvůj další rekord-vyděšení upíra k smrti myslím,že jinak ti to Jasper ani Edward neuvěří.“ Teď už jsem doslova propukla v hlasitý řechot,protože pohled na mého manžela stál opravdu za to…asi si ještě nezvykl,že se z té namyšlené Rosalie stal někdo úplně jiný…oči mu div nevypadly z té jeho obrovské hlavy,ústa mu na tváři vykreslily veliké O a ruce si netrpělivě pohrávaly se snubním prstýnkem…konečně se  někomu povedlo vykolejit také jeho…ale že se to povede zrovna mě v to jsem ani nedoufala…

„Rose miláčku já fakt valím oči,nikdy předtím jsem tě takovouhle nezažil.Myslím,že teď z nás bude super upíří dvojka,kterou nezastaví ani smrt“….haha tohle od něj bylo vážně vtipné jako kdyby nás mohla smrt zastavit…“ a víš co? „… pokračoval dál ve svých rozpustilých úvahách…“Já bych si mohl obléknout kostým želvy Ninji byl bych Rafael a ty krásko by jsi mohla být třeba Donatelo a spolu bychom zachraňovaly svět bereš?“

Tak tohle už bylo opravdu moc.Kostým želvy Ninji? Nedokážu si ho představit jak se souká do toho groteskního těsného oblečku…byl by leda tak pro smích ostatně jako vždy když dostane nějaký svůj geniální nápad.Nečekaně jsem se pohnula směrem k němu a vší silou do něho strčila.Jelikož můj útok neočekával svalil se přímo na naši obrovskou manželskou postel..skvělé přesně podle plánu...s předstíraným vztekem jsem spustila svoje představení, za ty želvy si zaslouží trochu potrestat…neříkám,že jsem se změnila ve všem něco z minulosti ve mně zůstávalo do teď….

„Emmette Cullene tak tohle už jsi vážně přepískl!!!,jak si můžeš myslet že JÁ opakují JÁ tvoje krásná manželka bych se navlíkla do něčeho tak odporného jako je kostým želvy Ninji?“ Hlas se mi ani jednou nezasekl byla jsem skvělá herečka…“copak tě jednou nemůže napadnou něco normálního třeba výlet do Evropy nebo ještě líp naše svatba!!!“ vím jak moc nesnáší obleky a všechny ty formálnosti,ale nemohla jsem si pomoct.Rozzuřeně jsem se procházela po pokojí a hledala něco co bych po něm mohla hodit.Polštář,který se válel na zemi mi moje rozhodnutí usnadnil.Vynaložila jsem do svého hodu všechnu svou nashromážděnou energii a mrskla jsem ho po něm.Trefa…polštář ho zasáhl přesně do obličeje ale i  když mu nezpůsobil ani malé pootočení hlavy měla jsem pocit dobře odvedené práce…vždyť tu není jediný komediant a herec…Nevěřícně na mě hleděl jestli mi náhodou nepřeskočilo nebo ještě hůř jestli se nevrátila ta stará Rosalie…přišel čas usmíření…

…na tváři jsem vykouzlila neodolatelný úsměv a s neskrývavým zadostiučiním mu oznámila…“No tak Emmette vzpamatuj se byl to ode mě jen takový malý neškodný žertík..“teď jsem se ale opravdu strachovala aby mi odpustil…“moc se ti omlouvám lásko,ale ty jsi mě tak dopálil s těma svýma šaškárnami ohledně záchrany světa,že jsem se ti musela malinko pomstít,odpustíš mi?“ Nervózně jsem si pohrávala s pramenem svých blonďatých vlasů a čekala na jeho odpověď…

„Teda ty jsi mi dala na chvíli jsem opravdu myslel,že mi mojí sladkou a hodňoučkou manželku ukradli mimozemšťani“ ne on nemůže ani na chvíli zůstat vážný,koho jsem si to jen vzala…“no ale jen omluva mi nestačí,protože jsem z toho tvého hereckého představení utrpěl vážnou ujmu na zdraví potřeboval bych dvaceti-čtyřhodinovou zdravotní službu od krásné zdravotní sestřičky“

Tak tohle přání mu mile-ráda splním bůhví co by si mohl vymyslet jiného kdybych nesouhlasila.Svou upíří rychlostí jsem se přesunula k němu na postel a ladně se mu stočila do mohutné a ochranářské náruče.Cítila jsem jak se okolo mě obmotaly jeho svalnaté paže,přitáhl si mě až těsně k sobě-být člověk tak by mi jistě explodovaly plíce.S tichým vrněním jsem mu položila hlavu na rameno a vdechovala tu krásnou nepopsatelnou vůni.Jeho prsty tak jemné se mi zabořily do hustých loken a nezbedně pokračovaly po celé jejich délce až do půli zad.Byla to tak krásná chvíle,nechtěla jsem aby někdy skončila.Takhle jsem se už dlouho necítila,byla jsem tak neskonale šťastná a spokojená.

„Miluji tě Emmette“ kdybych mohla plakat jeho košile by již byla celá smáčená od slz…pevně jsem semkla víčka a hladově hledala jeho ústa…našla jsem je okamžitě…náš polibek byl kouzelný,tak jemný,líbezný,zamilovaný…všechno se mi rozmazalo do jedné šmouhy jediné co jsem vnímala byly jeho rty na mých…jeho dech mi sladce ovanul tvář…“Já tebe taky Rose“…“ a chtěl bych tě o něco požádat…vyprávěj mi prosím o své minulosti“…mé tělo strnulo v nepřirozené poloze…

Jediná věta změnila ten překrásný okamžik v mou noční můru,chtěla jsem na to zapomenout přenést se přes to,ale on mi to připomněl….bolelo to a on to musel vidět v mých očích…bolest,zklamání,hněv….

„Rose,promiň bylo to hloupé,neměl jsem se tě na to ptát“ bylo tak nezvyklé vidět ho vážného a smutného….myslím že nastal čas povědět mu o svém lidském životě….

„Ne Emmette neomlouvej se máš na to právo vědět jak jsem žila před tím než jsem tě potkala a taky“…do hlasu se mi vkradl hysterický podtón…“o mém lidském životě“.

„Já měla jsem se vdávat Emmette za muže kterého jsem milovala,ale pak přišel den,který to vše změnil…