Život poté

Autorka: Kyky

Tahle kapitola je poněkud nudná, utahaná, řekla bych. Chtěla jsem ale napsat kapitolku, která by vyjádřila pocity všech přítomných. Vysvětlení jejich chování. Je to taková spojová kapitola, především proto, že nedokážu psát tak, aniž bych měla pocit, že se objevilo něco, co je jaksi nejasné. Mno, snad vás tahle kapitolka nebude tolika nudit a pochopíte, co jsem chtěla vyjádřit…

Snad se bude povídka líbit.. Když tak napište, jak se vám kompletní povídka líbí, abych věděla.. :) Mno, už nebudu zdržovat..

9.část - Pochopení a pochybnosti

Z Bellina pohledu

Zničující žár spaloval celé mé tělo. Byla tohle přeměna? Znamenala tahle bolest věčný život? Nevím.

Jediné, co v tuhle chvíli dokážu vnímat jsou pouze dva pocity, vzájemně si protiřečící, vzájemně nesouhlasné. Bolest a láska. Jeden přebíjí druhý.

Žár, který poléval mé tělo byl nesnesitelný. Jako kdybych byla upalována na hranici, jako čarodějnice. Celý tenhle kolotoč s nadpřirozenými bytostmi začínal být nesouhlasný. Jako když vám uklizeným pokojem přeletí tornádo. Co je pravda a co lež?

Pravdou je, že bolest doprovázející mou „smrt“ je otřesná. Nevím, jestli křičím doopravdy, nebo jenom v myšlenkách.

Nohy, ruce, hlava – všechno je jako v plamenech. Ostrých, palčivých plamenech. Teprve tahle fyzická bolest se dá srovnávat s tou psychickou bolestí ze ztráty Edwarda.

Jak dlouho vlastně přeměna trvá.. Tři dny. Alespoň tak to Edward při jeho vyprávěních popisoval. Tři dny v nesnesitelných bolestech, plných ztráty a utrpení. Za vší tou bolestí čeká věčný život. Bude v tom životě také on? Bude mě chtít, jestli budu upírka?

A je tohle všechno vlastně přeměna?

Z Carlisleova pohledu

„Přeměna probíhá v pořádku.“ Oznámil jsem Rosalii, čekajíc alespoň na nějaká slova od rodiny.

„Když pomineme tu ukrutnou bolest ze ztráty a z přeměny. Nikdo z nás neví, jakou bolestí Bella teď prochází.“ Opáčila nepřítomně Rosalie. Bylo to, jako kdyby se snažila Belle posílat pozitivní myšlenky.

Takovou jsem jí nikdy neviděl. Nikdy nebyla plná strachu, bolesti, zármutku a ostatních smíšených, lítostivých pocitů. Ona nikdy taková nebyla. Zdá se mi to, a nebo má o Bellu opravdu strach? Taková přece nikdy nebývala.

Kdyby měla strach o Emmetta, pochopil bych to, ale o Bellu? Nikdy jí přece neměla moc v lásce...

„Tou bolestí jsme si prošli všichni. Spalující třídenní žár – pokud proměna probíhá v normálu.“ Když jsem odpověď dořekl, vypadalo to, jako kdyby si Rose něco uvědomila. Něco, co jí – zneklidnilo?

„Carlisle, copak ty to vůbec nechápeš? Nikdy jsem jí neměla zrovna v oblibě a dávala jsem to velmi jasně najevo. Nedokážu si ale představit, jak veliká musí být bolest, kterou ona prochází. Nikdy a nikdo si zřejmě nic podobného nezažil! Ty to opravdu nechápeš? Pro ní to není jenom fyzická bolest, ale i psychická! Pravděpodobně ohromná bolest. Jak by ses cítil, kdybys procházel nejenom obrovskou bolestí, ale i pocitem, že jí procházíš zbytečně?! Že prožiješ věčnost bez někoho, kdo tě miluje.. Sám. Nezáleží, jestli na to s ní budeme my. Moc dobře sám víš, že jedinou bytost by si doopravdy přála mít u sebe – Edwarda. Toho vola, co jí zničil život!“ byla smutná, rozzlobená a začala doslova plavat ve vzlycích. To už vedle ní stál Emmet a objímal jí kolem ramen. Bylo to, jako kdyby jí chtěl ochránit před vší tou bolestí, kterou prochází. Bolestí? Ano, bolestí. Ona jako jediná z nás se alespoň částečně dokáže vžít do Belliny situace.

Měla pravdu. Udělal jsem dobře, že jsem zahájil přeměnu? Nebylo by pro ni přijatelnější zemřít? V klidu a pokoji?

Ne. Musím věřit, že jsem udělal dobrou věc. Zachránil jsem jí život…

Bude ráda. Snad. Doufám. Tu bolest jí pomůžeme překonat. Všichni.

Vlastně ne – všichni až na jednoho.

Tohle byl jediný okamžik, kdy jsem k Edwardovi pocítil záchvěvy nenávisti a zlosti. Rosalie má pravdu. Byl hlupák, když ji opustil…

Z Emmetova pohledu

Bylo mi Belly strašně líto. Při pohledu na zničenou Rosalii jsem si uvědomil, že ona jako jediná z nás chápe, jak se Bella musí cítit. Zažila něco podobného.

Ranilo mě, když jsem slyšel jejich rozhovor. Měla pravdu. Musíme ale doufat, že Bella se vzchopí a dovolí nám pomoci jí.

Nezbývá, něž doufat, že nebude litovat toho, že je upírka. Budeme se jí snažit pomoct. Všichni. Snad budeme alespoň schopni jí pomoci.

Nedokázal jsem si vlastně ani vybavit, kdy naposledy Rosalie byla taková – nikdy nevzlykala. Teď to vypadalo, že lituje, že nemůže plakat. Ale – plakat pro Bellu? Co se stalo tak závažného, že se Rosaliin pohled na Bellu od základu změnil?

Dal bych cokoliv za to, kdyby přestala plakat. Nedokázal jsem si ale vybavit vtip, který by mi s tím pomohl. V takovéhle situaci nevím, jestli by to bylo vhodné, když ani já sám nedokážu pojmout cokoli vtipného. Atmosféra se ani vzdáleně nepodobá té, která byla když jsme byli všichni. Radost, spokojenost – to všechno je pryč.

Když jsem se odhodlal a střelil očima k Belle, nebyl to tak strašný pohled. Podlitiny na obličeji byly ošklivé, ale pomalu, velmi pomalu se zacelovaly. Osataní rány byly obvázané, ale výrazné zlepčení za těch pár hodin nemohlo nastat.

Její srdce ale bije mnohokrát rychleji. To ten jed. Je to naprosto normální, ale o přesto – vždycky jsem Bellu viděl jenom jako křehkou porcelánovou panenku. Rozesmátou a plnou lásky. Lásky k mému bratrovi, který nedokázal být optimistický.

Ať měl jakýkoliv důvod k tomu, Bellu opustit, neviděl jsem při pohledu na ni nic, jak by jeho odchod prospěl. Rány, které měla, zranění, ošklivá zranění. Na druhou stranu – její volba bojovat odhalovala její city. Byla vždy jako otevřená kniha, co se týkalo pocitů. Všechno na ní bylo vidět. Radost, láska, strach, vděk, smutek… Ale bolest, která na její bolestí pokřivené tváři byla zřejmá, takovou jsem ji nikdy neviděl.

Nebylo to zřejmě jenom bolestí z přeměny, Rosalie má pravdu. Snad bude mít Bella vůli bojovat i dál. Po přeměně.

Snad se z ní nestane bytost plná strachu, nenávisti a bolesti. Bytost bez pocitů, jako je radost, láska, pochopení. Bez pocitů, kterého ni byly typické, než jí náš odchod ublížil.

Jediná věc mě dokázala vrátit do reality. Rosalie se uklidnila, už nevzlykala a vypadalo to, jako kdyby z ní i odplouvaly pocity ze slov – tolik pravdivých slov, které padly.

Objal jsem jí ještě víc. Chtěl jsem, aby pochopila, že jsem tu jenom pro ni. Že nechci, aby byla smutná. Můj stisk zesílil.

Vypadalo to, jako kdyby pochopila. Otočila se na mě a věnovala mi krátký, váhavý úsměv. Stiskla mou dlaň a svůj pohled upřela na Bellino bezvládné tělo, cukající pod bolestí.

Z pohledu Rosalie

Bylo mi jí líto. Nikdy bych nečekala, že se budu takhle chovat. Sledovala jsem jí, čekala jsem.

Její proměna trvala už asi dvacet hodin. Čekají ji ještě dva dny. Dva bolestivé dny, které pro nás uběhnou jako voda, avšak pro ni budou nekonečné.

Místností se linulo ticho. Jediné zvuky, které místnost obklopovaly byly Belliny bolestné vzlyky. Jako kdyby plakala a snažila se ze sebe bolest vykřičet do světa. Za to ji nikdo nemůže vinit. Pohled na její výraz v obličeji naznačoval, že se zřejmě snaží nebýt tak hlasitá, nedat svou bolest najevo. První a poslední den je proměna nejhorší.

Dalo by se říct, že jsem jí v tomhle ohledu obdivovala. Dokázala bolest zastírat. Všichni tady ale věděli, čím vlastně prochází.

Najednou mi začal vibrovat mobil v kapse u mikiny.

„Haló?“

„Ahoj Rose, právě jsme v letadle. Asi za dvě hodiny budeme přistávat, takže asi za tři dodiny budeme u vás. Jak je jí?“ Alicin hlas byl tichý, starostlivý. Byla jsem v tu chvíli ráda, že nejsem jediná, kdo má o Bellu strach.

„Jak asi.“ Nedokázala jsem ani popsat pocity, které jsem z Belliny přeměny cítila. Zdálo se, že Alice pochopila, a tak se dál neptala.

„Pozdravuj.“ Tímto jediným slovem Alice ukončila hovor.