Život poté

Autorka: Kyky

7.část - Odhodlání

Z Rosaliina pohledu

Ležela na gauči naprosto nehybně. Obličej měla zkroucený bolestí, avšak něco v něm mi napovídalo, že je šťastná – proč? Že by na nás nepřestala myslet? Že by měla radost z „našeho návratu“? Myslí si snad, že je tu s námi i Alice, Edward a ostatní? Nevím, tyhle odpovědi mi může dát jenom ona. Každopádně, bohužel pro ni jsme tu jenom my dva s Emmettem. Věnovala jsem mu letmý, láskyplný pohled. Emmett zcela ztratil svoji vždy veselou povahu. Nedivím se mu. Musí to mít těžké díky krvi, i když nevím, má lepší sebeovládání než já.

Abych řekla pravdu, žízeň tu byla, samozřejmě, ale nebyla nijak silná, dala se potlačit. V tom mi také pomohla i starost o ni.

Kdyby mi někdo před pár měsíci řekl, že se budu chovat takhle, vysmála bych se mu. Ale stačil jediný pohled na její zraněné, zubožené tělo bez síly a výrazu a všechno se vám vyjasní. Na tenhle pohled nikdy nezapomenu, to vím moc dobře. Nebude to ale díky mé bezchybné upíří paměti.. Nejenom já, ale i Emmett si ji prohlížel se strachem, snažil se obvázat jí rány a zmírnit tak krvácení. Ruce měl ale napjaté, stěží se ovládal. V tom jsem mu nijak nemohla pomoci. Neovládla bych se. A ani by mě k ní asi nepustil, nevím.

Občas nabrala vědomí, nikdy se ale nezmohla ani na slovo, neměla sílu. Krvácení ustávalo, a tak jsme jí pokaždé něco k jídlu dali do pusy, nebo vnutili něco k pití, aby se posilnila, když už nic jiného. Snažili jsme se jí to čekání na Carlislea usnadnit, jak jen jsme mohli.

„Rose, pokud Carlisle do hodiny nepřijde, nejsem si jistý, jestli..“ Nestihl větu ani doříct, vtom se rozrazily vchodové dveře a v nich stál plně vybavený a ustaraný Carlisle.

Z Carlisleova pohledu

Když jsem stál mezi dveřmi, v hloubi duše jsem doufal, že to měl být jenom jeden z Emmettových vtípků. Nebylo to tak. Poznal jsem to, když se přede mnou objevila Rosalie, celá smutná a ustaraná a už mě doslova táhla do patra.

Pár okamžiků nato jsem zjistil, proč tolik spěchala.

Pohled na Bellu byl strašný. Chudinka. Později mi někdo bude muset vysvětlit, co se stalo. Teď je ale přednější její záchrana. Odsunul jsem od jejího těla ustaraného Emmetta. Už toho udělal dost.

„Dobrá práce, synu. Kdybys nezastavil to krvácení…“ nechtěl jsem a ani jsem nedokázal větu doříct. Emmett s pochopením v očích sebral Rosalii a oba dva odešli na lov.

Měl jsem dost prostoru se o Bellu postarat.

Vyčistil jsem všechny rány a připojil Bellu na přístroje. Byla na tom zle i přes mé ošetření. Měla téměř nulovou šanci k přežití.

Čekal jsem, jestli nenabere vědomí, ale bylo to s ní zlé. Musel jsem jí napojit na umělou výživu. Moc dobře jsem věděl, že to nepomůže.

Její zranění byla hodně vážná. Jednu nohu měla minimálně natřikrát zlomenou hned na dvou místech. Druhá byla pohmožděná, roztržená a zlomená. Břicho měla pokryté obrovskou modřinou, zlomených několik žeber, ale s ohledem na okolní události jsem usoudil, že nebyl zasažen žádný orgán. Až na plíce.

Těžce se jí dýchalo a nepřidávala tomu ani ošklivá rána na hlavě, díky které musí mít otřesné bolesti.

Musím jí přeměnit.

Vtom mi zazvonil telefon. Alice

„Ano, Alice, potřebuješ něco nutného, protože já-“

„Ano, já vím, omlouvám se, ale neviděla jsem to dřív. Okamžitě s Jasperem bereme Esme a jedeme za vámi, jak se jí daří.“

Musel jsem Alice říct pravdu, musí vědět, jak se věci mají.

„Pokud jí nepřeměním, zemře.“

„Jak,jak dlouho-“ nedokázala to doříct, předběhl jsem jí s odpovědí…

„Odhadem – maximálně tři hodiny.“

„Carlisle, přeměníš jí?“

Tuhle odpověď jsem čekal, nerad jsem na ni odpovídal..

„Ano Alice, Bellu znám moc dobře na to, abych měl to srdce ji nezachránit. Nedokážu..“

„Já vím, snaž se jí to ulehčit. Jsme na cestě.“

Zaklapla telefon. Věděl jsem až moc dobře, co teď dělat…