Život poté

Autorka: Kyky

6.kapitola - Objevení

„Bello!“ vykřikla přidušeně nádherná blondýnka.

V tu chvíli jsem si všechno uvědomila. Abych se ujistila, vynaložila jsem nemalé úsilí. „Emmette?“ vydechla jsem, smířená s tím, že víc už mu toho asi moc neřeknu. Jmenovaný se pouze pousmál, bylo znát, že má problémy i se svým sebeovládáním, ale zvládal to dobře. Rosalie se upíří rychlostí přemístila vedle mě, s rozpaky ve tváři. „Pšš, Bello. Už bude dobře, všechno se spraví..“ snažila se mě uchlácholit, vypadalo to ale, jako když se spíš snaží přesvědčit sama sebe.

Nezbývalo mi, než se pousmát, na nic víc jsem se v tu chvíli nezmohla. Začali se mezi sebou bavit tak rychle, že jsem nepostřehla, o čem mluví. Nebo se mi to aspoň zdálo, neměla jsem v sobě tolik sil na to, abych mohla dělat víc věcí najednou.

„Zavoláme Carlislovi, on ji zachrání…“ navrhovala Rosalie.

„Rose, moc dobře víš, že by sem stihl dojet až tak za dvanáct hodin. Podívej na ni, zkus jí tep.. Tolik času nemá. Musíme..“

„Emme, nevím jak ty, ale já to nezvládnu, nechci se pak dívat do konce věčnosti na sebe, natož na Edwarda…“

Emmett věděl, že Rose má pravdu. „Fajn, zavolej Carlisleovi, seznam ho se situací. Za chvilku se sejdeme u nás.“ Rozhodl. Tak vážného jsem ho nikdy neviděla, ostatně – bylo to to poslední, co jsem v tu chvíli viděla, začala jsem se propadávat do tmy.

Z pohledu Rosalie

Ten výraz, ta tvář. Co jsme to jenom udělali? Kdyby Edward nebyl takový vůl, nic z toho by se nestalo. Nikdy jsem jí neměla zrovna v lásce, ale to se změní, ona si nic takového nezaslouží.

Emmett jí popadl co nejněžněji uměl, aby Belle nepřivodil zbytečnou bolest navíc. Kolik ona si toho musela vytrpět.. Kvůli Edwardovi, ale i kvůli nám všem. Kvůli Victorii, .. Nezaslouží si taková zranění, rozhodně ne ta povrchová, natož duševní.

Popadla jsem mobil a vytočila Carlislovo telefonní číslo. Bylo odpoledne, nebude v práci.

„Ano, copak, Rosalie?“ ozvalo se v telefonu celkem klidným hlasem.

„Jsme kousek za Forks. Proč ti vysvětlím potom, ale teď k tomu, proč volám. Zabal si co nejrychleji můžeš a jeď do našeho bývalého domu. Ve Forks nemůžeme zůstat, byli bychom moc nápadní.“

„Ale Rose – co se stalo? Pomalu a v klidu mi to vysvětli.“

Začala jsem, samozřejmě s neklidem v hlase – „To Bella, je zraněná, ona - .. Victoria.. No, prostě..Upřímně – vypadá strašně. Tep je skoro neznatelný. Dokáže udržet vědomí sotva minutu, má spoustu poranění. Nemá šanci přežít, pokud…. No – takhle – musíš se sem dostat co nejdřív. Nezdržuj se, všechno vysvětlím potom. Hlavně přijeď!“ poslední větu jsem do telefonu panicky zařvala.

„Panebože, samozřejmě, hned jsem tam.“ Odvětil rázně, avšak ještě než zavěsil, zamulal si, spíš pro sebe.. „Neměli jsme ji opouštět..“ být člověk, neslyšela bych ho, ale v tuhle chvíli mi tento fakt byl k ničemu.

Už nedovolím, aby se jí cokoliv stalo. Protrpěla si to jenom kvůli nám. Nechápu ale, že Alice její budoucnost neviděla.. Samozřejmě – ten zákaz. Ten Edward je ale hlupák!! Už jsem nemohla snést ten pocit, rozběhla jsem se plnou rychlostí směrem k našemu ‚přechodnému domu‘.