Život poté

Autorka: Kyky

5.kapitola - Světlo mého života

Palčivá bolest odcházela, pocity a smysly mě opustily. Bylo jenom světlo. Malé, nepřevyšovalo nad tmou, ale přesto. Bylo tam a pomalu se zvětšovalo. Nemohla jsem do něj vstoupit a ani jsem ho nemohla nechat zmizet, dokonce snad natáhnout ruku a zkusit se ho dotknout. Ne, musela jsem čekat.

Čas ubíhal pomalu, jako kdyby to byly dny, měsíce, roky… Z jakého důvodu? Proč se světlo nepohybovalo rychleji? Nemůžu se třeba něčím zaměstnat?

Připadalo mi to jako sen,nebyl to souvislý děj, pouze obrazy objevující se v tom světle. Já s mou mamkou a Philem, Já s Chaleriem, na všech fotkách jsem se objevovala já, pokaždé s někým jiným. S Jessicou a Angelou, s Angelou a Benem, s Mikem, s Jacobem, s Charliem a Billym, já jako malá, a pak – já s omamující skupinou sedmi jedinečných upírů. Na této fotce se sen zastavil. Carlisle objímal Esme, z jejich vztahu a pouta vycházelo spoustu důvěry, lásky a spusty jiných pocitů. Vedle nich stáli Emmett s Rosalií, láskyplní, s úsměvem ve tváři. Alice s Jasperem měli propletené ruce, úsměvy ve tvářích a viseli na sobě pohledy. Z posledního páru vyzařovalo hmatatelné štěstí, nehynoucí láska, důvěra. Byla jsem to já, já a Edward. Nevěděla jsem, co se stalo, jeho ‚ne‘ jako kdyby vyznělo do dálky, jako kdyby nebylo. Byli jsme jen my dva a naše láska.

Z přemýšlení mě vytrhl jakýsi hluk. Snažila jsem se pohnout, promluvit, cokoliv. Nešlo to. Mé tělo bylo buď příliš oslabené, nebo mě nechtělo pustit světlo.

Jako kouzlem se obrázek změnil. Už na něm nebyli Cullenovi, byla jsem tam já. Já s Edwardem. Byli jsme sami, zřejmě u mě na posteli. Spala jsem, a on mě objímal, i přesto, že jsem mu spala na hrudi a on musel nehnutě sedět, abych se nevzbudila. Sledoval mě s takovou něhou, láskou a štěstím, že to až nebylo možné, jako kdybych byla střed vesmíru, světlo ve tmě…

Nevěděla jsem proč, ale smysly se mi začaly vracet. Nebyly tak ostré a silné, jako běžně, ale to mi stačilo. Aspoň něco.

Dunění, nárazy, výkřik? Slyšela jsem dobře? Co to sakra..? Vrčení? Musím bláznit, nebo je mé zranění tak vážné, že mám slyšiny. Jinak to není možné…

Vrčení zesílilo, něco jako kdyby prasklo, a pak – všechno ztichlo, jako kdyby původci toho hluku odešli, nebo zmizeli…

Bolest opět zesilovala, ale ne bolest na hlavě, nýbrž bolest na zraněné noze. Jako kdyby se měla rozpadnout. K tomu se přidávaly a násobily ostatní zranění. Pomalá smrt, pomyslela jsem si.

Zvuky se vrátily. Tentokrát to bylo jenom šustění a rychlé, kmitavé pohyby, zřejmě směrem ke mně. Neměla jsem moc síly, ale musela jsem zjistit, co se děje.

Vynaložila jsem spoustu úsilí a také spoustu bolesti, abych otevřela oči.

Ze začátku byly obrazy rozmazané, postupně se zostřovaly. Na můj obličej dopadal studený vzduch, něčí studené ruce se dotýkaly mého krku a zápěstí, jako kdyby se mi snažily nahmatat puls. Ta osoba nedýchala.

Když se můj zrak zostřil natolik, abych viděla tu osobu, která mi byla až moc známá. Její vyděšené zlatavé, postupně černající oči na mě hleděly se strachem a starostí, zřejmě o mě. Ruce se stále snažily nahmatat můj puls. Se zděšením v očích se obličej otočil, protože zpoza stromů vystupovala další postava. Ladnější, okouzlující, samozřejmě ženská. Když mě spatřila, oněměla hrůzou…