Život poté

Autorka: Kyky

4.kapitola - Victoriin příběh

„Asi je čas, abych ti povyprávěla svůj příběh a to, proč jsem tady. Zasloužíš si to vědět. Alespoň než zemřeš…“

Victoria se dlouho odhodlávala, přemýšlela, jak má s vyprávěním začít. Nakonec ale začala..

„Narodila jsem se 19. dubna 1698 v Paříži. Měla jsem skvělou rodinu. Mamka pracovala v obchodě a otec byl dělníkem v místní továrně. Nebyli jsme moc chudí, ale když mi bylo 19, otec v práci získal lepší místo a matce se narodil syn, můj bratr. Jmenoval se Jack, Jack Stone. Jmenovala jsem se Stoneová. Victoria Anne Stoneová. Nechtěla jsem tenkrát rodičům překážet, měli dost starostí o Jacka, natož kdybych s nimi zůstala.

Našla jsem si svůj vlastní domek. Menší, zato útulný a celkem pěkně zařízený. Za domem byl parčík. Nádherné místo… Chodila jsem tam každý den, nemohla jsem se nabažit pocitu, když zapadající slunce naposledy zasvítí na tvou kůži. Ten pocit. Ty barvy na obloze. Bylo to úžasné. Jednoho večera, jsem jako vždycky chodila do parku sledovat západ slunce. Sedala jsem si pokaždé mezi dva rozvětvené stromy. Zavírala jsem oči a v tom si vedle mě někdo přisedl.

Byl krásný, mladý – mohlo mu být asi o rok víc, než mě. Byl také moc milý. Představil se jako Luke Brandon. Bydlel v domě naproti tomu mému. Zapovídali jsme se a od té doby jsme spolu chodili sledovat ten úžasný západ slunce, při kterém jsme se seznámili, každý den. Chodili jsme spolu. Bylo to úžasné, okouzlující, překrásné, nemám slov, jak to popsat, ale myslím, že se do mé situace dokážeš snadno vžít..“ zabolelo mě u srdce, ale Victoria pokračovala..

„Plynuly dny, týdny, měsíce,… S ním mi čas ubíhal o tolik rychleji. Měli jsme výročí – dvacet měsíců od našeho seznámení a on mě pozval na večeři.“ Pousmála se, ale v jejích rudých očích se odrážel jiný pocit – smutek a zoufalství.

„Tenkrát jsem byla radostí bez sebe. Ostatně – jako pokaždé, když jsme spolu trávili čas. Den před plánovanou večeří mi však někdo zaklepal na dveře. Otevřela jsem, k mému překvapení ve dveřích stáli dva policisté, služebně oblečení, avšak tvářili se zvláštně, jako kdyby nevěděli, co říct. Jeden z nich, vyšší a starší z nich se představil, jeho jméno mi ale proletělo hlavou, jediné, co mě zajímalo bylo, co potřebují. To od nich jsem se dozvěděla, že je mrtvý. Srazilo ho auto. Prý neměl šanci přežít, zemřel na místě. Byla jsem zděšená, z očí my vytryskly slzy. Oni ale stále odcházeli. Luke neměl rodinu a v jeho bytě policisté našli naše fotky, a podobné věci, které nasvědčovaly, že jsem mu byla nejblžší ze všech lidí, které kdy poznal. Nikdy nezapomenu, na věc, kterou mi ten policista podal se slovy: ‚To byla jediná věc, kromě oblečení a dokladů, kterou u sebe měl. Svíral jí v ruce. Usoudili jsme, že bychom jí asi měli dát vám.‘ Když si všimli mého výrazu, rozloučili se a odešli. V ruce mi zůstala jediná věc. Saténově černá krabička. Otevřela jsem jí, a slzy se zdvojnásobily. Byl v ní snubní prsten.

Luke mě chtěl požádat o ruku, proto ta večeře…

Propadla jsem depresím. Nechtěla jsem ve svém domě dál zůstávat, ani kdekoliv, kde by mi ho cokoliv připomínalo. Nechtěla jsem jít ale ani k rodičům, nechtěla jsem, aby o mě měli starost.

Byl listopad, bylo mi dvaadvacet let, neměla jsem moc možností, kde se usadit. Našla jsem si podnájem. Bydlela jsem u jednoho muže, byl asi o tři roky starší než já. Byl moc surový. Líbila jsem se mu a když zjistil, že o něj nemám zájem, zmlátil mě. Nemohla jsem zůstat ani tam, utekla jsem od něj. Na ulici jsem se zhroutila, zmítala jsem se pod vzlyky, které vycházely z mého hrdla. Má zranění nebyla jenom povrchová. Tenkrát jsem narazila na Jamese. Byl na lovu a já jsem krvácela. Zakousl se do mě, ale něco ho donutilo přestat pít krev. Nevím co, nikdy mi to neřekl, ale stal se ze mě upír. Vysvobodil mě, už nikdy jsem nebyla sama. Nebrala jsem ho za svou lásku, Lukovo místo nikdy nikdo nemohl nahradit, ale byl pro mě jako spasitel. Milenec, vysvobození od neustálého smutku a zoufalství ze ztráty. Během let jsem si zvykla na upírskou ‚stravu‘ i na život s Jamesem. Svůj lidský život jsem zatáhla za nějaký pomyslný závěs, za ta desetiletí jsem se naučila nevzpomínat. Smířila jsem se se svojí existencí.“

Nechtěla jsem Victorii rušit, její vyprávění mě zajímalo, ale palčivá bolest na hlavě se zhoršovala. Byla nesnesitelná, začínala jsem omdlívat, ale Victoria ve vyprávění pokračovala, takže jsem se snažila ještě chvíli vydržet poslouchat.

„Když jsme ale s Jamesem a Laurentem narazili na Edwarda a Tebe, něco ve mně probudilo staré vzpomínky. Dost silné, abych se na Jamese jako na svou poslední naději na záchranu upnula. Ten tvůj upír ho ale zabil. Pro mě se zhroutilo všechno, proto jsem se chtěla pomstít. Teď, když vidím, jak je tvoje láska k němu hluboká, nedokážu tě zabít. Je to jako kdybych se snažila zabít sebe před několika staletími. Sama sebe. Promiň nedokážu tě zabít, ale ani tě nedokážu přeměnit a ušetřit tě bolesti. Nedokázala bych přestat. Je mi to líto.“ Dívala se na mě omluvným, smutným pohledem. Nedokázala jsem odpovědět. Všechny moje pocity šly stranou. Přicházela pouze palčivá bolest. Pak náraz, zřejmě jsem omdlela. A pak – tma. Ve tmě se ale objevilo světlo. Sice malé, ale bylo to světlo….