Život poté

Autorka: Kyky

36.kapitola - Bolestivá minulost, nejasná budoucnost

Z Bellina pohledu

„Má pravdu. Nechceme bojovat. Nikdo z nás.“ Podpořila jsem Edwardova slova.

Vlkodlak byl překvapený. Vypadalo to ale, jako bychom ho o pravdivosti svých slov přesvědčili.

Vlci stojící v ústraní udělali pár kroků dopředu, v obraných pozicích, připraveni při jakémkoli pokusu o útok bránit svého vůdce.

Ten se otočil a odběhl do lesa.

Myslela bych si, že utekl, ale vlci setrvávali ve svých pozicích, rozhodnuti zůstat.

Neuteklo ani pár minut a z lesa se ozvalo zašustění. Vysoká postava vycházela z lesů, oblečená pouze v kalhotech a potrhaném tričku.

Byl to muž, mohlo mu být něco kolem dvaceti. Byl snědý, jeho tělo bylo svalnaté a vlasy krátké a rozježené do všech stran.

Když jsem se na něj zahleděla, byl to takový zvláštní pocit deja vu.

Tmavé oči byly upřímné a tolik se podobaly vlkodlakovým očím. Byl to on. Tedy – jeho lidská podoba.

Byl osobou, na kterou jsem si snadno vzpomněla, i když to znamenalo prožívat bolestivou chvíli svého života znovu a znovu.

Ležela jsem v lese, utápějíc se v slzách a vzlycích. Nevnímala jsem okolí, čas, nebo cokoliv, co mě obklopovalo. Byla jsem jenom já a bolest v hrudi. V místech, kde dřív bylo srdce.

Střed mého vesmíru, lépe řečeno, celý můj život. Edward. Opustil mě.

„Je pryč.“ Šeptala jsem do ticha, doufajíc, že alespoň to utiší bolest, která se ale naopak – stále stupňovala.

Už mě nechce. Nikdy mě nechtěl. Nemiluje mě. Miloval mě někdy?

Jediné věty, které mě napadaly.

Klepala jsem se. Ne zimou, ale bolestí. Tolik bolesti najednou. Opravdu to bylo, jako kdybych přišla o srdce. Jako kdyby mi ho vyrval těmi nejhoršími slovy, jaké mohl říct. ‚Ne.‘ nebo ‚Nemiluju tě.‘ všechno se to ozývalo. Znova a znova.

Nevěděla jsem, jak dlouho jsem tam tak ležela, utápějíc se ve svém smutku, ale možná to bylo dlouho. Možná.

Pro mě to bylo jako věčnost, bez něj. Jak to přežiju? Umřu. Chci zemřít.

To byly jediné věci, které mě zajímaly.

„Je tady, mám jí!“ ozval se něčí hlas. Bylo to blízko, ale zároveň tak daleko.

Něčí horké ruce mě opatrně otočily, ležela jsem na zádech.

„Je pryč.“ Opakovala jsem stále a stále dokola.

„V pořádku, už jsi v bezpečí.“ Opakoval  neznámý hlas. Byl mužský a uklidňoval mě. To bylo jediné, co jsem si dokázala uvědomit.

„Je pryč.“ Zašeptala jsem znovu. Opět se nic nedělo, bolest neustupovala. Naopak. Jako kdyby to mé rány otevíralo.

„Kdo je pryč? Co se stalo? Neboj se, nic se ti nestane.“ Tolik uklidňující hlas. Musela jsem vidět, kdo to je.

Pomalu jsem otevřela oči, avšak slzy to braly jako propustku. Nahrnuly se mi do očí a zamlžily tak můj výhled. I přesto jsem ale viděla tvář, která mě zachránila.

„Same?“ ozval se hlas, mě tolik povědomý. Charlie.

Sam Uley.

Sam Uley je vůdcem vlkodlačí smečky? To není možné. Proto zná mé jméno. To on mě tenkrát našel, po tom, co mě Edward v lesích opustil a já se propadla do nekončící propasti. Temné, bez života.

Zatřepala jsem hlavou, abych odehnala tak nepříjemné myšlenky. Edward už je se mnou.

„Sam?“ vykoktala jsem ze sebe, hledíc na pohledného mladíka stojícího přede mnou. Samozřejmě – byl starší než já, ale i přesto.

„Ahoj Bello.“ Pozdravil mě, s úšklebkem vepsaným do tváře.

Těžko říct, jestli patřil mě, nebo Edwardovi.

„Znáte se?“ zašeptal vedle mě Edward tak, že jsem to měla slyšet jenom já, ale vlkodlačí smysly by se lehko daly přirovnat k našim, a tak Sam odpověděl za mě.

„No, známe. Našel jsem jí v lesích.“ Edwardův výraz se stočil do nechápavého.

„Po tom, cos jí opustil. Myslím, že si sama pamatuje až moc dobře, viď?“ naklonil se ke mně.

Nehodlala jsem rozebírat minulost a tak jsem se ohradila.

„Co chcete?“ zněla má otázka, které se podařilo odbočit od tématu.

„Nemyslíš, že bych se měl ptát já tebe?“