Život poté

Autorka: Kyky

35.kapitola - Jako minule

Ty vzpomínky by měly bejt jako z knížky, ale protože jsem to nechtěla kopírovat, napsala jsem to sama, takže tam třeba něco nebude sedět.. J                 Snad se bude líbit.          Kyky

Z Bellina pohybu

Bytost, nebo osoba s podivnými myšlenkami nějaký čas kroužila kolem stromů, které nás obklopovaly. S Edwardem jsme byli ostražití, ale byl to zvláštní pocit. Nevěděla jsem, kdo, nebo co to je, co nás čeká, a smysly, jako kdyby mě měly oklamat.

Podle zvuků jsem odhadovala, že jsou tři. Edward mi to v jeho myšlenkách potvrdil. Myslel na to, že se minulost opakuje. Co tím myslí?

Najednou, jako kdybych dostala ránu pěstí, přiletěl neznámý zápach. Pro můj citlivý čuch to bylo nesnesitelné. Nakrčila jsem nos, stejně, jako Edward, který na tom byl podobně.

Byl to okamžik a z lesa pomalu vystupovali tři velicí vlci. Nevypadali ale jako vlci. Byli větší, mohutnější, měli silné drápy. Vzpoměla jsem si na den, kdy jsem byla v LaPush.

„Slyšela jsi někdy něco o Quileutských legendách, nebo o Quileutech?“ zeptal se mě Jacob.

„Ne, vyprávěj mi o tom.“ Pobídla jsem ho.

„Bello, jsou to jenom historky. Většina z nás jim nevěří.“ Ohradil se, jako kdyby si připadal trapně.

„Já mám dost představivosti, věř mi.“ Dožadovala jsem se odpovědi.

„Dobrá“ souhlasil. „Říká se, že Quileuté jsou předky vlků. Opravdových vlků. La Push je Quileutské území, které ochraňovali před svými nepřáteli.“ Objasnil situaci.

„Nepřáteli?“ zeptala jsem se jenom a nedokázala jsem skrýt zvědavost v hlase.

„Ano, vlci mají jediného nepřítele. Členové smeček, nebo řekněme kmenů jim říkali ‚Studení‘. Dnes by se dalo říct upíři.“

„Upíři. A co je s nimi?“ Můj zájem o jeho vypravování se s každou větou zvyšoval.

„Můj pradědeček, Ephraim Black se svou smečkou potkal spoustu upírů. Všechny je zničili. Jednou ale zavítal na jejich území klan jiných upírů. Měli jinou barvu očí a živili se zvířecí krví. Nebyli tedy pro lid nebezpeční. Uzavřeli mezi sebou dohodu.“

Je to možné? Opravdu je tohle všechno pravda? Koneckonců – když existují upíři, proč by nemohli existovat vlkodlaci?

Jeden z nich, prostřední a největší, měl uhlově černý lesklý kožich, byl šlachovitý a od pohledu charismatický. Výškou by se dokázal rovnat koni, sílou odhadem možná Emmettovi. Podle Edwardových myšlenek alfa smečky, což by vysvětlovalo jejich navrstvené myšlenky, směřující k němu.

Po jeho levici byl vlkodlak o něco menší, měl temně stříbrný kožich. Vypadal hodně nervózní a jeho myšlenky to nevyvracely. Měl velmi výbušnou povahu.

Třetí vlkodlak, po pravici toho černého, byl sytě šedý, stejně jako ostatní měl vyceněné tesáky, které by se daly přirovnat k ostrým dýkám, připraveným zaútočit. Všichni byli připraveni zaútočit.

Nevěděla jsem proč, ale přepadlo mě spoustu pocitů. Velmi výrazné bylo zase to brnění prstů. Naposledy jsem ho cítila tenkrát na louce, kde jsem vyléčila Victorii. Bylo ale jiné. Ne tak pronikavé. Dokázala jsem ho tedy ignorovat.

Edward stál napjatý, očekávajíc útok a případnou obranu. Byl připravený zaútočit a podle jeho výrazu byl odhodlaný bránit mě. To bylo ale zcela zbytečné. Se svými schopnostmi se nemám čeho bát. On také ne.

Když jsem se zadívala do očí toho největšího, černého stvoření, projel mnou takový zvláštní pocit. Jako kdybych ho poznávala, jako kdyby mi nebyl cizí. Tak zvláštní.

„Co tu děláte?“ promluvil pevným hlasem Edward. Neodrážely se od něj žádné pocity. Nic, čím by mohl dát najevo svou slabost. Podle toho, co jsme každý měli na sobě jim to zřejmě došlo. Kdybychom byli v jiné situaci, přišlo by mi to trapné.

V tu chvíli to bylo jiné.

V mých pocitech se zrcadlil strach, nejistota a nervozita. Tolik pocitů najednou, tolik věcí, které jsou stále nejasné.

Tráva šuměla, proháněla se ve větru. Vítr, vanoucí kolem mého obličeje mi stále připomínal smrad, který byl cítit.

Veliký, černý vlkodlak udělal krok vpřed, komunikujíc v myšlenkách.

 Na to samé bych se mohl zeptat já vás. Odsekl, avšak svým diplomatickým chováním mi dost připomínal Carlislea, nebo alespoň jeho povahu.

„Nejsme na vašem území.“

Jsem si toho vědom. Je ale spoustu věcí, které jste svým návratem zavinili. A ještě jste do toho zatáhli jí. Pochopila jsem. Tím jí myslel mě. Znal mě, tak jako on mi někoho připomínal?

„Ona taky slyší. Všechno, co já.“ Obořil se Edward na alfu smečky. Pokud si dobře vzpomínám, alfa je něco jako vůdce. Ostatní by ho tedy měli poslouchat. Všechno by to vysvětlovalo. I to, proč ještě nezaútočili, i přesto, že ten se stříbrným kožichem se musel hodně kontrolovat. Nevypadal, že si je jistý tím, že svou povahu udrží na uzdě.

Ale- Fajn. Smlouvu jste ale porušili. Kousli jste člověka. Nemyslíte, že už jenom to nám dává povolení zaútočit? Zeptal se v myšlenkách. Ano, jedna z podmínek „mírové smlouvy“. Cullenovi nesmí kousnout člověka. Alespoň nikoho, kdo by ‚spadal‘ pod jejich území a pozemky okolo něj.

Forks do této oblasti rozhodně patřilo.

Ještě než stačil Edward odpovědět, připletla jsem se do rozhovoru já.

„Zachránili mi život.“ Vyprskla jsem směrem k němu a jeden z vlků stojících opodál vydal zvuk, velmi podobný posměšnému odfrknutí.

„Zemřela bych.“ Promluvila jsem, tentokrát tišeji. Jako by mi měla ta slova ublížit. Nemohla, ale já jsem nechtěla myslet na minulost. Pro mě byla pouze současnost a budoucnost. I když – je pravda, že o té by se teď dalo jedině polemizovat.

Jako by nestačilo to, co se děje. Isabella Swanová není jediný důvod. Dobrá. Má zvědavost narostla do významné výše. Odkud mě tohle psisko zná?

„Nemyslíte, že by bylo lepší promluvit si?“ vetřel se Edward vlkovi do myšlenek, snažíc se odlehčit a vyřešit situaci.

Mě to takhle vyhovuje.

„Je to absurdní. Nemůžeme si promluvit jako lidi?“ vyprskla jsem, uvědomujíc si absurdnost mých slov.

„Dobrá. Myslím, normálně si promluvit a vysvětlit situaci.“

Nemůžu si to dovolit, chápejte.

Edward si jenom pohrdavě odfrkl.

„Nebudeme útočit, pokud nebudete útočit vy.“

V očích temně černého tvora se zalesklo překvapení. Byli málo čitelní. Všichni tři. Většinou je mi jasné, jakými pocity někdo prochází. Oni byli ale jiní. Nejenom jejich nečitelností. Také chováním.

Tolik věcí, které by měly být vyřešeny..

Tolik věcí, které by nikdy neměly být zapomenuty..

Tolik věcí k vysvětlení..

Třeba dostaneme možnost. Třeba. Možná. Doufejme.

Nikdo nechce válku,

Ale válka je nezbytná.

Nebo ne?