Život poté

Autorka: Kyky

34.kapitola - Měl to být nevinný lov

Tak sama nevim, co si o týdle kapitole myslet. Doufám, že se mi alespoň trochu povedlo nastínit situaci. Nechtěla jsem, aby se to podobalo ostatním povídkám, tak doufám, že to není zas tak strašný, jak si myslim. Fakt nejsem spokojená. Mno, nevim. Na jednu stranu jsem a na druhou nejsem. Nevim ale, v čem to je, tak kdyžtak napište do fóra svůj názor. Byla bych za ně moc ráda. : ) Díky, Kyky

Z Bellina pohledu

Auto jsme nechali na školním parkovišti napospas ostatním a vydali se spolu na lov. Bylo to úžasné. Rychlost, díky které jsme proplouvali lesem byla nepopsatelná. Vítr šlehající do obličeje byl příjemný, stejně jako pocit rozevlátých vlasů.

Naše ruce zůstávaly propojené, Běželi jsme bok po boku, hledajíc kořist.

Podle lahodné vůně, která ke mně dolehla, bylo na východ od nás několik laní, které by mohly stačit k uhašení žízně, která se stávala silnější a vtíravější.

Nepotřebovali jsme mluvit, naše životy splynuly v jeden, bylo to, jako kdybychom přesně věděli, na co ten druhý myslí.

Zabočili jsme a přidali na rychlosti. Poháněla nás touha po krvi.

Bylo tam asi dvanáct laní, které netušily, jaký některé z nich čeká osud.

Propletené ruce se od sebe odtrhly a každý z nás šel za svou vlastní kořistí. Laně se snažily utéct, na naši rychlost, obratnost a sílu ale neměli. Nebylo to žádnou překážkou.

Skočila jsem po nejbližší lani a zlomila jí vaz. Chtěla jsem, aby co nejméně trpěla. Zakousla jsem se jí do krku. Mé zuby projely její kůží, jako máslem. Teplá, lahodná tekutina se vlévala do mého hrdla a postupně hasila žízeň, kterou jsem pociťovala.

Cítila jsem, jak mi v žilách koluje nová síla, chuť do ‚života‘, úžasně opojný pocit. Připadala jsem si jako alkoholik, který si vychutnává každý svůj doušek a na dalším se stává závislý.

Cítila jsem se prázdná, žíznivá, hladová. Jedna laň mi nestačila. U druhé byla krev ještě chutnější, i přesto, že mě to udivovalo, nepřišla jsem si jako zrůda, ale jako bytost, která potřebuje ukojit své potřeby.

Když jsem se zvedla, Edward stál opřený o jeden ze stromů a sledoval mě.

„Jsi tak nádherná, když se poddáš jenom svým instinktům. Nejkrásnější bytost na světě.“ Oznámil mi s úsměvem na tváři. Jako kdyby zapoměl na všechno, co se mezi námi stalo.

Také že ano. Začali jsme od začátku.

„To se ti jenom zdá.“ Řekla jsem a pomalu se k němu přibližovala.

„Nezdá.“ Vydechl jenom.

To už jsem ho objímala kolem krku a věnovala mu polibek vášnivý, energický, naléhavý. Chtěla jsem, aby v něm poznal všechno, co k němu cítím.

Nevím, jestli pochopil, nebo si toho všimnul, ale polibky mi oplácel se stejnou vášní.

Naše polibky se stávaly hlubší a smyslnější.

Edward jednou rukou jemně chytil mojí tvář a druhou objížděj kontury mého těla. Hladil mě po zádech, na bocích, druhou rukou sjížděl od hlavy až ke krku, od krku až ke stehnům.

I přesto, že jsem byla upírka, bylo to jako mravenčení v břiše, pocit naprosté spokojenosti.

Otočili jsme se a Edward mě přirazil ke stromu. Nepřestával mě líbat, připadala jsem si nádherně.

Zajela jsem mu rukama pod tričko a zkoumala křivky jeho těla. Nevydržela jsem to a začala ho svlékat. Pochopil..

 Svět se s námi zatočil a existovali jsme jenom my dva…

***

Leželi jsme pod stromy, objímajíc jeden druhého. Bylo to, jako bychom byli v ráji, určeném jenom pro nás dva. Okamžiky, na které nikdy nezapomenu.

„Miluji tě.“ Zašeptal mi Edward do ucha.

„Já tebe.“ Zamumlala jsem mu nazpátek a lehce políbila na nos.

Stmívalo se a my sledovali pomalu se zatemňující oblohu.

Čas nám ubíhal, když jsme byli spolu. Sledovala jsem Edwarda. Vypadal, jako když spí. Kdybych nevěděla, že to není možné, uvěřila bych tomu.

Najednou Edward otevřel oči.

„Oblékni se, něco se děje.“

„Stalo se někomu něco?“ vyhrkla jsem. Jako kdyby se příjemná atmosféra změnila.

„Neboj, nikomu se nic nestalo, ani nestane. Je mi líto, že tě takhle honím, něco se děje, ale nevím co. Prosím, oblékni se.“ Snažil se mě uklidnit a sám si oblékal své džíny, které se válely opodál.

„Já bych ráda, ale nemůžu.“ Uchichtla jsem se, protože mé oblečení bylo roztrhané, nepoužitelné.

Edward mi hodil jeho tričko. Sám měl pouze kalhoty a na jeho těle se rýsovaly provazce svalů. Byl tak nádherný…

Soustřeď se, Bello. Musela jsem si opakovat.

„Slyším něčí myšlenky.“ Řekl jenom a já věděla, že ať chci, nebo ne, moje schopnost se bude hodit. Chtěla jsem číst myšlenky, a to zatím stačilo.

Bylo to zvláštní. Jako kdyby tu bylo víc osob, ale zároveň jenom jedna. A ty myšlenky. Tak zvláštní..

Z Edwardova pohledu

Proč musí cokoliv přerušit tak nádherné chvíle? Ať ty myšlenky znamenají cokoliv, není to nic příjemného a doufám, že se mýlím a že se historie neopakuje. Nevím, co by to pro nás znamenalo. Jediné, co vím jistě je, že by to nebylo nic příjemného…