Život poté

Autorka: Kyky

32.kapitola - Dokonalé sebeovládání

Z Bellina pohledu

Jeli jsme ve dvou autech. Rosalie jela s Emmettem sama svým BMW a já s Edwardem, Jasperem a Alice jsme jali mým Aston Martinem.

Školní areál se nijak nezměnil. Nevýrazné budovy, okolo kterých parkuje spousta aut a chodí spousta teenagerů. Místa, na kterých Cullenovi dřív parkovali, byla prázdná. Těžko říct, jestli tam po jejich odchodu někdo vůbec zaparkoval.

Pohledy všech, kteří se na nás otáčeli, byly směskou různých pocitů. Nadšení, zklamání, žárlivost, zvědavost,… Řekla bych, že většina z nich si plně uvědomovala, komu auta patří. Ne proto, že Rosaliino auto znají, nýbrž proto, že auta, jako máme my by si jen tak někdo dovolit nemohl.

Přijeli jsme pár minut před zvoněním a tak na parkovištích bylo pouze několik opozdilců. Nikdo z těch, které bych opravdu toužila vidět. Když jsme vystoupili, zraky všech se stočili směrem k nám. Kdo by nepoznal překrásnou rodinu Cullenů, že? Jejich pohledy jako by mi propalovaly díru do zad.

Edward mě obejmul v pase a zamířili jsme k přijímací kanceláři.

I po tak dlouhé době, jako je rok, jsem si stále pamatovala na chvíli, kdy jsem šla tímto směrem poprvé…

Když jsme vešli, zjistila jsem, že se nijak nezměnila. Pořád v ní bylo spoustu pokojových rostlin, zasazených v umělohmotných květináčích. Oranžový koberec stále pokrýval podlahu a za pultem, půlícím místnost seděla stejná paní, jako tenkrát. Byla silnější, měla ryšaví vlasy a na nose brýle.

Když si nás všimla, vypadala, jako okouzlená. Samozřejmě – takhle asi působíme na všechny.

„Dobrý den, přišli jsme se ohlásit.“ Oznámil jí Edward příjemným hlasem, čekajíc na odpověď.

„A-a-ano, samozřejmě. Tady jsou vaše rozvrhy, pane Cullene.“ Podala Edwardovi hromádku papírů. Doufala jsem, že alespoň nějaké hodiny budeme mít společné. K mému překvapení to byly až na španělštinu a angličtinu všechny. Angličtinu jsem měla společnou s Alice, takže mi rozvrh nadevše vyhovoval.

První hodinu jsme měli s Edwardem občanku. Profesor Jefferson. Celkem milý chlapík. Kdyby neučil tak nudný předmět, byl by mi sympatický, ale co.

Teď jsem přece měla tolik věcí a tolik možností, kterými se zabavit. Byl se mnou můj anděl. Osoba, se kterou budu trávit celou věčnost.

Byli jsme před třídou a Edward mě políbil. „Pro štěstí.“ Vydechl ze sebe a pousmál se.

„Nezapomínej, štěstí nepotřebuju. Mám tebe.“ Oplatila jsem úsměv. To už ale Edward otevíral dveře. Vůně byla omamující. Edward se na mě starostlivě podíval, ale čekal zřejmě jinou reakci. Byla jsem v klidu. Ano – spousty odlišných vůní a chutí bylo lákavých. Nepřišlo mi to ale takové, aby se mi udělalo černo před očima. Dokázala jsem se delkem snadno ovládnout, za což jsem byla vděčná.

Zřejmě jsme pana Jeffersona vyrušili z výkladu, ale když si všimnul nás, jako příchozích, obličej se mu stáhl do podivné neidentifikovatelné grimasy. Třída ztichla, překvapení těžko skrývali a někteří z nich i obdivně povzdechli. Samozřejmě. ‚Člověk‘ o kterém snila většina dívek na škole se vrátil. K jejich smůle zasnoubený, ale o tom zatím nikdo nic nevěděl.

Když jsem se porozhlédla po třídě, musela jsem uznat – byla jsem překvapená. Vrátila jsem se do stejné třídy, do které jsem asi před rokem nastoupila. Za několika překvapenými pohledy jsem poznala Jessiku, Tylera, Bena, Mika a Angelu. Ta nevypadala tak, jako ostatní. Když si mě všimla, její tvář se roztáhla do radostného úsměvu.

Nikde ve třídě nebyla volná celá lavice, takže jsme museli sedět odděleně. Volná byla dvě místa. Vedle Mika a vedle Angely.

Edward sice znechuceně, ale vyrazil k Mikově lavici. Nezdálo se mi, že by to bylo proto, že by mi chtěl s Angelou dopřát ‚soukromí‘. Bylo to spíš proto, že nechtěl, abych si sedla vedle Mika. Toho se ale bát nemusel.

Nevadil mi, ale Angelina společnost mi byla rozhodně milejší…

Z Edwardova pohledu

Je tak nádherná. Změnila se. Je to kvůli němu? Nejradši bych ho zabil. Možná bych jí dostal, když odešel a teď - určitě jsou zase spolu. Mít teď po ruce zbraň, nejradši bych ho zastřelil. Slyšel jsem z Mikových myšlenek. Nemohl jsem dovolit, aby si vedle něho Bella sedla a tak jsem zamířil k volné židli vedle něj. To dělá schválně postěžoval si Mike v myšlenkách. Neuniknul mi ani zamilovaný pohled, který Belle věnoval. Ta ale nevypadala, že by si toho všimla. Vypadala šťastně, když seděla vedle Angely. Občas se zasmála, bavily se spolu a diskutovaly o všem možném.

Pan Jefferson byl jeden z těch příjemnějších profesorů, kteří to přehlíželi, nebo tolerovali. Jeho práce ho bavila.

Občas jsem se přistihl, jak žárlím, když jsem poslouchal Mikovy myšlenky a tak jsem se pokaždé snažil zabavit tím, že jsem sledoval Bellu, lásku mé existence.

Občas jsem nemohl pochopit, jak je možné, že zrovna já jsem měl místo v jejím srdci. Jak je možné, že tahle osoba mě miluje a že mi řekla ‚ano‘ a stane se mojí ženou. Na věčnost.

Ale jak dlouhá věčnost vlastně je? To je otázka, na kterou nikdo z nás nezná odpověď. Mě stačí, že jakkoli bude věčnost dlouhá, prožiju ji s nejlepší bytostí na světě. S Bellou.

Z Bellina pohledu

Hodina s Angelou mě docela bavila. Bylo to jiné než když jsem byla člověk. Teď jsem dokázala vnímat několik věcí najednou a tak jsem si našla čas i na poslouchání Jeffersonova výkladu.

Část mé pozornosti měla také žízeň a nepříjemné pálení v krku, které jsem dokázala potlačit natolik, že bych to přirovnala k nachlazení. Hodina ubíhala a ručičky na hodinách se pohybovaly rychle.

Podle Angelina rozvrhu jsme už neměly mít společnou hodinu a tak hned jak zazvonilo jsem se s ní rozloučila, a začala směřovat svoji pozornost na Edwarda.

Tolik mi to připomínalo dobu, kdy jsem ho poznala. Čekal totiž u dveří, opřený o zeď, jako to dřív dělával.

„Jaká byla hodina?“ zeptala jsem se ho ironicky, protože jsem moc dobře věděla, že Edward Mika nemá rád. Ostatně – nemohla jsem se tomu divit, protože poslouchat celou hodinu jeho myšlenky muselo být stresující.

„Bez tebe po boku – nudná“ oznámil mi jenom a propletl naše ruce.

Ač se mi to zdálo zvláštní, hodiny ubíhaly rychle. Na můj vkus až moc rychle, protože jsem po zbytek dne seděla s Edwardem.

Po matematice nás čekal oběd. Když jsme vešli do jídelny, stůl, kde Cullenovi dříve i teď seděli, byl stejný jako dřív. Přibyla tam jedna židle, určená pro mě.

Edward donesl dva tácy s jídlem. Jak zbytečné, ale přesto nutné. Nechtělo se mi předstírat, že jím. Vlastně jsem ani nevěděla, jaké to je. Doma se musím někoho zeptat.

Připadalo mi to zvláštní. Skoro každý druhý stůl si šeptal a otáčel se naším směrem. Edward, který seděl vedle mě, zatínal pěsti tolik, že byly vidět vystupující šlachy svalů na jeho rukou. Jasper na něj jenom zíral, a vypadalo to, že se ho snažil uklidnit, což se mu z části také dařilo.

„Co se děje?“ zeptala jsem se Edwarda, jakmile pěsti povolily a on se trochu uklidnil.

„Nic. Moc nepříjemných myšlenek.“ Odpověděl nepřítomně, avšak klidně.

Nehodlala jsem se tím nijak zaobírat, a tak jsem prozatím tuhle informaci vynechala. Jednou se ho na to zeptám. Zajímalo by mě, co dokáže tolik rozházet jeho ledový klid a sebekontrolu.

Po obědě nás čekala jen jedna hodina, kterou jsem zvládla bez větších problémů.

Na parkovišti mě čekalo překvapení… Těžko říct, jestli očekávané.