Život poté

Autorka: Kyky

31.kapitola - Pravá láska, nebo osud?

Z Bellina pohledu

Když jsem scházela schody, Edward už na mě čekal. Když si mě všiml, jeho tvář zkameněla.

Sledoval mě, jako kdybych byla obrázek, namalovaný Leonardem DaVincim, nebo nějaký poletující andělíček na obloze, kterého vidí jenom on sám. Jako kdybych byla anděl.

A já jsem nebyla ani jedno z toho. Někdo by možná použil označení ďábel v těle anděla, ale já jsem si nepřišla ani jako ďábel, ale ani jako monstrum, jak se sám dřív označoval.

Já si přišla jako nejšťastnější osoba na světě, protože anděl, který na mě čekal pod schody byl jenom můj. Můj střed vesmíru, můj svět, můj život.

„Můžeme jet?“ zeptala jsem se mého anděla.

„Jedeme mým autem, takže řídím.“ Odpověděl mi. Utápěla jsem se v jeho zlatavých očích, které vypadaly jako tekuté zlato. Tedy aspoň do té doby, než někdo zatroubil z auta.

„Musíme jít.“ Řekla jsem jenom. Edward mě popadl do náruče a odnesl mě do auta. I přes moje hlasité protesty mě jako malé dítě posadil na místo spolujezdce a sám si sedl za volant. Každé auto jelo zvlášť, měli jsme se sejít v garážích nákupního centra v Seattlu.

Emmett s Edwardem to však pojali jako závod, takže odlišné cesty sloužily hlavně k tomu, kdo zná nejlépe trasu, nebo kdo dokáže pořádně šlápnout na plyn.

Zastávala jsem sice názor, že s mým autem by byl závod o mnoho snadnější, ale Edward jenom pokrčil rameny a řekl „Emmett tvrdil, že by to bylo nespravedlivé, protože ač nerad, ale  přiznal, že máš nejrychlejší auto z celé rodiny. Ale ty si ho zasloužíš.“ Kdybych byla člověk, nejenom, že bych byla rudá jako rajče, ale asi bych byla i dost nervózní, protože mě Edward políbil. S velkou vášní, ale nedával pozor na cestu.

Jeho smysly ale byly dokonalé, to jsem po přeměně pochopila až moc dobře, takže jsem to nijak neřešila a polibek si vychutnávala. Odtrhli jsme se od sebe, až když jsme se blížili k nákupnímu středisku.

Edward šlápl na plyn a zrychlil. Možná tohle bylo to, díky čemu vyhrál. Emmett byl druhý a Jasper třetí.

Carlisle taktně závodění odmítl, i přesto, že ho to dost lákalo. Esmin pohled ho ale dokázal snadno přesvědčit, takže jsme na ně v garážích čekali.

Když Carlisle s Victorií a Esme dorazili, vystoupili jsme. Pokud jsme nechtěli vzbuzovat pozornost, už v tu chvíli bylo jasné, že se nám to rozhodně nepovede.

Všichni, kdo kolem nás byli, se zastavili. Tolik mi to připomínalo nakupování s Alice. Tentokrát to ale bylo jiné. Zastavili se všichni. Ženy i muži. Někteří z mužů dokonce i odvážně zapískali, ale když se střetli s pohledy Od našich lásek, už je to nenapadlo. Některým spadla čelist a pusu zavřeli až po nějaké době.

Edward začal potichu vrčet.

„Co se děje, miláčku?“ zeptala jsem se ho, i když jsem podle jeho pohledu pochopila, že žárlí.

„Snad nežárlíš.“ Zkusila jsem ho provokovat, ale on se neudržel a vášnivě mě políbil přímo tam. Bylo to jiné, jako kdyby se se mnou zatočil celý svět. Byli jsme tam jen já a on. Samozřejmě – bylo tam spoustu lidí, ale tahle chvíle patřila nám. Odtrhla nás od sebe až Alice.

„Jestli si vy dva myslíte, se si pobyt v obchodním domě musíte prodloužit, nebojte se, odcházet budeme až jako poslední.“ Myslela to vážně. Emmetta to celkem pobavilo.

„O tobě to platí taky.“ Odbyla ho Alice. Její argumenty pomohly a šli jsme nakupovat, což jí vyhovovalo.

Edward chodil všude se mnou. Bylo to ale proto, že žárlil. Ale nebyl sám. Stejně tak žárlili všichni ostatní na své drahé polovičky.

I já. Neudržela jsem se a občas si přečetla myšlenky některých dívek, které s Edwardem flirtovaly tolik, že mě to spolehlivě dokázalo naštvat. I přesto, že si jich Edward absolutně nevšímal.

Pokaždé, když jsem si přečetla jejich myšlenky, docílila jsem akorát toho, že jsme s Edwardem velmi výrazně dali najevo, že k sobě patříme. Někdy jsme se začali líbat hned před nimi, jindy v kabinkách.

Nikomu to nevadilo, ostatně ani Alice ne. Vybrala pro každého z nás několik tašek oblečení, které by normálnímu člověku vystačilo na několik let. S Alicinými zásadami nám vydrželo sotva měsíc.

Den uběhl rychle. Ani jsme to nestačili zpozorovat a byla neděle.

Vydali jsme se na lov, protože jsme nechtěli být nepřipravení a navíc svítilo slunce. Já s Emmettem jsme ulovili několik medvědů a ostatní lovili pumy.

Bylo tak úžasné sledovat Edwarda při lovu. Vypadal, jako šelma lovící svou kořist. Elegantní, rychlý a mrštný. Jeho pohyby byly dokonalé. Byl nádherný. Stvoření, které se nedalo s jiným srovnávat svou krásou bylo pouze moje. Miloval mě celým svým srdcem, stejně jako já jeho. Společné chvíle nás dokonale sblížily, ale lov byl okamžik, kdy se každý z nás poddá svým instinktům. Vede ho jediné – touha po krvi.

Ani to ale nepřekáželo Edwardovi v tom, co ke mně cítil. Vždycky jsme si na sebe našli chvíli, věnovali se sami sobě.

Jak mi jednou jeden moudrý upír řekl: ‚To, co máme nejradši svědčí o našem charakteru.‘ Nechápala jsem, jak o mě vypovídá medvěd, ale Edward byl jako puma. Elegantní, nádherný a vždy měl nad svou kořistí převahu.

Občas se stalo, ve chvílích, jako byla tahle, že jsem litovala toho, že jsem upír, že jsem nucena zabíjet, i když pouze zvířata. Jsou to živoucí bytosti.

Kdykoli jsem se podívala své lásce do očí, všechny pochybnosti se vytratily. Kdybych nebyla upír, nikdy bychom teď nebyli spolu. Nikdy bych neměla na své ruce nádherný prstýnek, který by vypovídal o naší lásce. Nikdy bychom nebyli snoubenci a já bych zemřela. Buď tenkrát při té autonehodě, nebo později, ze zlomeného srdce.

Věděla jsem také, že nikdy nikomu neublížím, protože pokaždé tu bude on, a nedovolí, abych něčeho takového někdy litovala.

V takových chvílích jsem se ujistila, že patříme k sobě, jako jedno tělo a jedna duše.

Někdo by tomu řekl pravá láska, někdo osud. Kdoví, co tohle je. Je to příběh dvou upírů, kteří by bez sebe nedokázali existovat. Příběh dvou upírů, kteří milují toho druhého natolik, že by za něj položili i svůj vlastní ‚život‘.