Život poté

Autorka: Kyky

3.kapitola - Bolest

Tma. Dlouho jsem viděla tmu. Možná slovo viděla není to správné, protože jsem nemohla otevřít oči. Neměla jsem sílu, bolest byla silnější.

Po dlouhé době jsem otevřela oči. Kolem mě byly stromy, stromy a stromy. Musela jsem být kdesi v lese. Chtěla jsem se pohnout, ale bolest mi to neumožnila. Měla jsem zlomenou ruku, to jsem poznala hned. Asi mě neminul ani otřes mozku, a ošklivá rána na hlavě. Byla jsem skoro celá od krve. Nemohla jsem ale hýbat nohou. Pravou nohu jsem ani necítila a podle toho, jak vypadala, bylo to zlé. Bolest byla nesnesitelná, ale trochu mi pomáhal tichý větřík, ochlazující rány. Ale nebyla jsem tam, kde bych měla být. Co dělám někde v lese? Pokud si dobře pamatuju, byla jsem v autě, a …

Bourala jsem. Muselo to být zlé. Poslední, co si pamatuju je srnka. Chudák, snad alespoň utekla. Jak se tam ale dostala?

„Ale ale! Šípková Růženka se nám probrala!“ vyrušil mě známý výsměšný ženský hlas z přemýšlení. „Co chceš.?“ Odvětila jsem. Neměla jsem pocit, že by se Victoria zrovna nějak snažila, abych žila, ale měla asi co dělat, aby mě nevysála, neukojila svou žízeň. Krev na mě jí musela lákat.

„Co asi, tebe, ty hlupačko. Copak jsi zapomněla? Druh za druha.“

„Tak proč mě tedy nevysaješ? Asi tě to stojí spoustu přemáhání, ta krev..“

Zarazila se, ale pak se začala hlasitě smát. „Ano, ano.. To máš pravdu, ale pocit pomsty je pro mě silnější. Ale neboj, nezabiju tě. Alespoň zatím ne. Zasloužíš si trpět.“ Dokončila větu a pokračovala ve svém pronikavém smíchu. Hlava mě dost bolela a ona tomu moc nepomáhala.

„A myslíš si, že netrpím dost?“

„Ne, myslím, že ne. Stejně – Jedna věc mě zajímá – jak to, že tě tu nechali samotnou, kde jsou a co ten Edward. Ten, co mi zabil Jamese?“ zeptala se s nenávistí a zvědavostí v hlase.

Bylo to, jako kdyby otevřela rány, přidala je k těm, které pokrývají moje tělo a do všech nalila kyselinu – otevřela moje bolavé srdce. Rozvzlykala jsem se a ona na mě jenom překvapivě zírala. „O-o-oni.. oni.. o-odešli, nechali mě t-t-tady samotnou. A-ani se ne-ne-nerozloučili a zmizeli. A on?“ začala jsem brečet a slzy stékaly po mých zakrvavených tvářích. „U-už mě nemiluje, ROZUMÍŠ? Už mě nikdy nechce vidět.“ Brečela jsem a probodávala Victorii pohledem. „Myslíš, že už jenom to mě nebolí?“ zarazila se a s překvapeným výrazem sledovala, jak se chovám.

Chtěla jsem utéct, moje nohy mi to nedovolovaly. Nechtěla jsem ale utéct před ní, chtěla jsem utíkat před bolestí…

„Ale jak to? To přece není možné. Měl tu být, měl tě vidět umírat.“ Rozvztekala se a začala pohazovat rukama a zamyšleně přecházet kolem mě. „Umírala jsem dva měsíce.“ Zamručela jsem na ni celkem vyrovnaným tónem. Zdá se,že pochopila, protože se zastavila.

„To ale neznamená, že nebudeš trpět víc.“ Hned jak to dořekla, vrhla se na mě a vykloubila a zlomila mi druhou, zdravou nohu. Zaječela jsem bolestí. Začínalo to být nesnesitelné. To všechno.

Viktoria byla ale vzteklá. Nevím, jestli jí tolik vadila Edwardova nepřítomnost, nebo co, ale rozhodla jsem se.

„James netrpěl. Alespoň ne tak, jako já teď..“ zavrčela na mě, zřejmě se jí moje slova nelíbila „.. tak mě konečně zabij. Zabij mě a budeš mít klid ty i já.“ Usmála se. Začalo se jí líbit, že jí prosím o smrt. Já ale chtěla zemřít. Můj život bez něj neměl smysl – a beztak – stejně bych vykrvácela. Podle toho, jak mi tekla krev ze zraněné nohy, odhadovala jsem, že asi dřív.

„Víš, není to pro mě tak lehké. Teď, když už vím, že tě neuvidí, začínám uvažovat, jestli to má vůbec smysl. Víš, jestli tě nemám zabít rovnou, tak, jak mě prosíš, ale…“ usmála se na mě „myslím, že zůstanu u původního plánu. Vzala mě do náručí a odhodila prudce stranou. Narazila jsem to něčeho tupého a studeného, byla to skalka, kamení. Bolest v hlavě se prudce zesílila, bylo to téměř k nevydržení.

Bolest ale nenarostla jenom v oblasti hlavy, ale také na zádech a na pravé ruce. Teď už nebylo místo, kde bych nebyla zraněná. Krev byla všude. Možná také proto už to Victoria nemohla vydržet. Jediné, co řekla bylo : „Neboj, hned se vrátím.“ A utekla svou upíří rychlostí.

Bolest střídala bolest, hodina střídala hodinu. Victoria musela být pryč už víc jak den. V tom ale zašustilo listí a Victoria se vrátila, z lesa vykračovala s jasně rudými zorničkami. Jediné, co mě v tu chvíli napadlo bylo, kolik lidí musela zabít, aby tu se mnou mohla být tak dlouho. Nebyla si ale jista svou sebekontrolou, a tak mě nechala ležet uprostřed mýtinky a sama si sedla na kraj nějakého spadlého stromu a upřeně mě pozorovala. Vypadalo to, jako kdyby upadla do transu, ale nečekaně sebou trhla. Jako já, vždy, když jsem na Edwarda vzpomínala.

„Jsi tu už dlouho, myslím, na mýtině. Musela jsem se jít napít, abych hned nevystartovala po tobě. Šest ubožáků bylo potřeba. Škemrali o smrt. Ne, jako ty.“ Zděsila jsem se při myšlence, že musela zabít šest lidí. Kvůli mně. „Jsi tu už víc než týden. Brečela si jednou a nekřičíš bolestí zdaleka ani tak, jako většina lidí, když si zlomí nohu. Proč?“

„Víš, tělesná bolest je hrozná, skoro nesnesitelná, ale bolest v srdci je ještě větší. Bolest ze ztráty. Odešel ode mě před dvěma měsíci a odůvodnil to tak, že mě už nemiluje. Nic jiného nevysvětlil, nikdo z jeho rodiny se se mnou nerozloučil. Zmizeli. Já ho tolik milovala, a on mě jenom využíval. To bolí nejvíc.“ Byla jsem smířená se smrtí, tohle jsem jí dokázala říct. Teď už ano. „Milovala jsi ho, viď?“ ozvalo se od ní. Zajímalo jí to, vypadalo to, jako kdyby zlidštěla. Jako kdyby byla jenom bezbranný člověk. Tak, jako já.

„Byla to láska mého života. Nikdy bych na něho nezapomněla. Nikdy. Ani po smrti na něj nezapomenu. Moje duše na něj bude myslet, i když on na mě ani nepomyslí.“ Myslela jsem, že teď, když ví, jak trpím, mohla by mě možná nechat zemřít v klidu.

„Víš, nikdy bych nevěřila, že to řeknu, ale cením si toho, že si mi to řekla. Divím se ti, tolik fyzické bolesti. Tolik úrazů… A tebe trápí ztracená láska.“ Uchechtla se, ale nesmála se mě, bylo to, jako kdyby se začala smát svým myšlenkám.

„Asi je čas, abych ti povyprávěla svůj příběh a to, proč jsem tady. Zasloužíš si to vědět. Alespoň než zemřeš…“