Život poté

Autorka: Kyky

29.kapitola - Hodně štěstí

Já vím, ty konce jsou vždycky hrozný, ale všechno jednou končí.

Snad jsem vás nevylekala, nebo tak něco, protože tahle kapitolka končí dost uzavřeně. Rozhodně to ale ještě není konec povídky. Na to mi až moc přirostla k srdci. Snad to chápete. Poslední dobou se mi píše  strašně divně. Mám náladu i čas psát, ale vycházej z toho jenom divný slova a věty beze smyslu. I přesto jsem z toho tohle splácala, snad se to  bude líbit :)                               Kyky

Z Bellina pohledu

Charlie otevřel dveře. Jeho strhaný obličej plný bolest ze ztráty mě vyděsil. Tolik jsem mu ublížila. Niky bych si nemyslela, že to takhle dopadne.

„B-Bello? Jsi to ty?“ vysypal ze sebe. Vypadalo to, že si myslí, že jsem jenom sen, vidina, která dřív nebo později zmizí. Já mu už nezmizím. Nedopustím, aby se mu přitížilo. Nevypadal nemocný, jenom byl pobledlý, jaksi bez životy. Vypadal jako já, po tom,, co mě Edward opustil.

On se ale vrátil mě a já se vrátila Charliemu. Bude zase šťastný.

„Ahoj tati.“ Řekla jsem, nejista svých slov.

Než jsem se stačila vzpamatovat, Charlie mě objímal a tekly mu slzy, které se snažil rytířsky zadržet, ale moc se mu to nedařilo.

„Co tady děláš? Kde jsi byla? Proč jsi mi nedala vědět? Tolik jsem se o tebe bál, a když našli to auto, myslel jsem…“

„Jsem v pořádku tati, všechno ti vysvětlíme.“ Řekla jsem a Charlie si teprve teď všiml, nebo alespoň zaregistroval moje ruce, propletené s Edwardovými.

„A co tady dělá on?“ řekl, vypadalo to, že se drží, aby po něm nevystartoval.

„Bez něj bych tady nebyla.“ Řekla jsem pravdu, avšak dokonale zapadla do našeho příběhu.

„Cože? Pojďte dál, všechno mi vysvětlíte. Oba.“ Na poslední slovo kladl důraz, aby naznačil, že to, že mě opustil, Edwardovi jen tak neprojde.

Oba jsme vešli do domu. V kuchyni bylo vidět neumyté nádobí, všude byl prach a nepořádek.. Můj odchod s Charliem pořádně zamával. Televize byla vypnutá a po stole se válelo spoustu prázdných lahví od piva.

S Edwardem jsme si sedli na pohovku, Charlie do křesla naproti nám.

„Tak co se stalo?“ byl jako vyměněný. Ani mu nevadila Edwardova přítomnost, nebo to jenom nedával najevo. Byl rád, že mě vidí, a to mu prozatím stačilo.

Celý ‚příběh‘ jsme mu povyprávěli. Charlie se mírně v křesle ošíval. Těžko říct, jestli mu bylo vyprávění příjemné, ale chtěl vědět ‚všechno‘.

Když jsme s vyprávěním skončili, Charlie se zdál být překvapený, ale historce uvěřil celkem snadno. Pořád mě sledoval jako obrázek, tedy do té doby, než přišla otázka

„A kdy si sem doneseš věci? Tvůj pokoj zůstal nedotčený.“

„Víš, tati, je tu něco, co bych ti měla říct.“ Charlie se napřímil, jako by čekal bodnou ránu, i přesto, že věděl, že jsem v pořádku, bylo to, jako kdyby mu někdo napovídal, že je tu něco důležitého, co by měl vědět.

„Víš, budu bydlet u Cullenových“ řekla jsem, s co největší jistotou a radostí jsem mohla.

„Jak - jak - jak to?“ vykoktal ze sebe. Vypadal být vyděšený, ale já si byla jistá, že tahle skutečnost pro něj bude o hodně příjemnější než pravda, tedy – že jsem upír.

„Víš, Edward mě požádal o ruku, a já řekla ‚ano‘.“ Vydechla jsem, čekajíc na Charlieho reakci.

Chvíli mu trvalo, než to vstřebal, protože když se zahleděl na můj snubní prstýnek, neměl slov. Nebyla jsem si jistá jeho reakcemi, ale Edward se vmísil do ‚hovoru‘.

„Vím, že správně bych se měl zeptat vás, ale nechtěl jsem čekat. Snad vám to nevadí.“

„Reneé to předpokládám, neví, že?“ zeptal se Charlie. Čekala jsem poněkud jiné reakce. V Charlieho případě jsem počítala s tím, že se pokusí Edwarda uškrtit. Vypadal ale, že je smířený.

„Ne, tati, jsi první, kdo to ví. Tedy samozřejmě až na Edwardovu rodinu.“ Objasnila jsem a Edward si pohrával s mým oblíbeným pokřiveným úsměvem a já si byla jistá, že všechno dopadne dobře. To, že je šťastný Edward mi stačilo. Koneckonců, ke štěstí mi stačí jenom on.

„Bello, kdyby tahle situace nastala před půl rokem, neřekl bych to, co řeknu teď, ale pokud jsi šťastná ty, souhlasím. Máte tedy mé požehnání. Vyletěla jsem z pohovky Charliemu přímo do náruče a objala ho. Edward najednou seděl vzpřímeně, nevěděl, že se ovládám až tak dobře, i přesto, že podle Carlislea bych mohla pracovat i v nemocnici.

„Moc díky, tatínku!“ vyjekla jsem. Kdybych byla člověk, kutálely by se mi po tváři slzy, slzy radosti a absolutního štěstí.

„Nemáš zač Bells. Mimochodem – svědčí ti to. Vypadáš nádherně.“ Od Charlieho to byla obrovská poklona. Nikdy takový nebyl. Opět jsem nelitovala, že už nejsem člověk, protože bych zrudla jako rajče.

„Ale do školy chodit budeš, že?“ snažil se ujistit, nebo najít záminku pro protest.

„Samozřejmě tati, chci si dodělat školu.“ Zdál se, být šťastný a spokojený.

Povídali jsme si o tom, co se dělo, když jsem zmizela. Angela s Jacobem to prý nesli těžce. Angela bude mít obrovskou radost, že jsem se vrátila.

Jacob.

Chyběl mi, to ano, ale do La Push máme jako upíři vstup zakázaný už hodně dlouho. Je možné, že už ho nikdy neuvidím. I přesto, že jsem Jacoba měla strašně ráda, jako bratra, těchhle šťastných pár dní mi nikdo a nic nepřekazí. Jsou jenom moje. Začalo se stmívat, zůstali jsme u Charlieho dlouho.

„Musíme jít, nezapomeň, je pátek, v pondělí musíme do školy a přes íkend budeme zařizovat spoustu věcí.“ Řekla jsem Charliemu, který zářil jako sluníčko.

„Dobrá, ale slib, že se brzy přijdeš podívat. A tu novinku ohledně svatby řekneš Reneé sama.“ Ano. Reneé a její – ‚vdávej se až později‘ by mi teď lezlo na nervy.

„Ano, Char- tati. Zavolám jí.“ Řekla jsem a spolu s Edwardem jsme si to mířili k autu.

Charlie jenom s neurčitým citovým rozpoložením sledoval mého Aston Martina a nevěřícně zatřást hlavou.

„Ččí je tohle auto?“ zeptal se. Byl zvyklý na luxusní auta, kterými Cullenovi jezdili, ale tohle bylo něco trochu jiného.

„Moje“ oznámila jsem hrdě. Byla jsem na svoje auto náležitě pyšná a to jsem ho měla sotva dva dny.

„Panebože“ vypadlo z něj jenom.

„Dárek od Cullenových. Ale vybírala ho Rosalie s Emmettem.“ Nebyla jsem si jistá, jestli si plně vybavoval, jména a obličeje všech Cullenů, ale bylo mi to jedno.

Charlie se na mě přísně podíval, ale bylo znát, že je rád, že já jsem šťastná. Než stačil něco říct, Edward ho ubezpečil malou nevinnou lží.

„Nebojte, dohlížím na ní, aby nejezdila rychle.“ Řekl jenom a neodpustila jsem si úšklebek na jeho konto.

Charlie si oddychl, a popřál nám hodně štěstí ve škole. Už nebyl ta živoucí troska, která nám otevřela dveře. Tohle byl můj Charlie.

Vyjela jsem pomalu, když jsme zajeli za viditelnou plochu, pod kterou mě Charlie kontroloval, šlápla jsem na plyn a neodpustila si malou poznámku.

„Ty jsi ale lhář.“

Nijak se proti tomu neohradil, dokonce se mi zdálo, že i přikývnul. Celou cestu mě sledoval. Jako kdybych ho fascinovala. Jako kdyby na mě bylo cokoliv zvláštního.

Teď už nebylo. Byla jsem stejná, jako on. Tu odbočku, kterou jsem jako člověk vždy přehlédla, jsem našla lépe, než dokonale. Byla to cesta, k mému novému domovu a rodině, která se mnou bude na věčnost.