http://www.colaps.cz/charmed/aston.gif

Život poté

Autorka: Kyky

28.kapitola - Návrat

Z Bellina pohledu

„No, víš Bells, ještě něco tady je…“ začala Rosalie.

Tentokrát jsem se nebála. Byla jsem spíš zvědavá, protože nejšťastnější den, který jsem zatím prožila by mi nikdo z Cullenů nezkazil a osobně bych ublížila komukoliv, kdo by se o to jenom pokusil. Tenhle den je totiž jenom můj a jeho.

„Neboj, není to nic tragického, teda aspoň doufám. Mimochodem Edwarde nemusím číst myšlenky k tomu, abych věděla, na co myslíš, ale na to rovnou zapomeň.“

„No tak, Rose, nenapínejte mě, nebo to nevydržím a zjistím si to sama.“ Připadala jsem si jako malé rozmazlené dítě, které chce a chce vrátit svojí hračku.

„Tak fajn, fajn.“ Řekla Rosalie a táhla mě ven, ale Emmett jí zastavil.

„Hele, pomáhal jsem, takže mám právo vidět ten roztomiloučkej překvapenej obličej.“ Edward s Rosalií na něj hlasitě zavrčeli, čemuž sem se pousmála, ale Emmetta to zřejmě pobavilo.

Vyšli jsme ven a Emmett mi zavázal oči jakýmsi šátkem, prý abych nepodváděla. Podle toho, jak jsme zatáčeli bych řekla, že jsme někde za domem, nebo tak…

Najednou mi něčí studené prsty rozvázaly šátek na hlavě, který spadl na zem, ale když jsem viděla jejich překvapení, nesnažila jsem se ho zvednout.

Byli jsme v garáži a přede mnou stálo nádherné, černé auto, sporťák, od pohledu velice rychlý.

„Aston Martin Vanquish S, 520 koní, maximální rychlost 321 km/hod, na stovku vyletí za čtyři sekundy. Rychlík.“ Objasnila mi Rosalie, která čekala na můj názor.

Emmett se začal hlasitě smát a zorničky všech přítomných se stočili na měj. Jediné, co ze sebe vysoukal bylo „já věděl, že to bude stát za to.“ Musela jsem se tomu zasmát.

„Já, moc vám děkuju. Je nádherné. Já,-“ Rosalie mě přerušila.

„V tom případě popadněte kufry a můžeme vyrazit na cestu na konec světa!“ tomuhle ‚vtípku‘ jsme se všichni zasmáli, ale pravdou bylo, že všichni se těšili do deštivého městečka, kde se nemusí bát, že by je někdo odhalil, což je v podstatě lež, protože mě se to povedlo. Edward s Emmettem, Carlislem a Jasperem odběhli pro kufry a zůstaly jsme samy s dámským osazenstvem rodiny.

„Já vám moc všem děkuju. To auto je úžasné, ale o tom ani tak nemluvím. Děkuju vám za všechno.“

„Nemáš vůbec za co, zlatíčko, patříš do rodiny, a to už skoro i oficiálně.“ Mrkla na mě Esme.

Samoty jsme si neužily dlouho, protože pánové už nakládali kufry do aut. Byly tu vlastně jenom  tři auta, což všem vyhovovalo.

„Hlavně ho nenechej řídit.“ Houkla na mě Rosalie, když nastupovala do svého BMW a Edward se na ní nenávistně podíval.

„Promiň, zlato.“ Mrkla jsem na něj a sedla si na sedadlo řidiče svého nového černého miláčka.

Edward si s nechutí sedl na místo spolujezdce a věnoval mi žárlivý pohled, který jsem omluvila letmým polibkem a nastartovala. Motor zapředl a bylo znát, že auto má rádo rychlou jízdu. O tom, že by se jí nedočkalo jsem ani na chvíli neuvažovala. Carlisle s Esme, Jasperem a Alice jeli první, za nimi jela Rosalie s Emmettem a Victorií, a my jeli poslední. Vypadalo to, že nám soukromí v autě nechali schválně a mě to vyhovovalo…

„Jak dlouho vlastně pojedeme?“ zeptala jsem se ho.

Edward už roztál, nevydržel na mě být ‚naoko-naštvaný‘ dlouho. „Hmm, asi den, ale před Port Angeles si zajedeme na lov, aby nedošlo k nějakému omylu.“ Řekl.

Po cestě jsme jeli velikou rychlostí, kterou jsem si užívala. Řídit tohle auto bylo daleko lepší, než řídit Rosaliino BMW, kterým jsme tenkrát jeli na nákupy. Edward mě s láskou v očích pozoroval.

„Netušil jsem, že máš ráda rychlou jízdu, vždycky, když jsem jel víc, jak devadesát, vyšilovala si.“ Uchechtl se, avšak na odpovědi zdá se trval.

„Měl si pravdu, no a navíc se do Forks strašně těším. Budu chodit s vámi do školy, že jo?“

„Samozřejmě, že budeš. Už jsem ti řekl, že bez tebe nikam nepůjdu, lásko. Ale slib mi, že budeš jezdit svým autem. Neber si to špatně, ale nerad bych, aby mi moje auto sešrotoval nějaký náklaďák.“ Řekl, s naprosto vážnou, kamennou tváří.

„A o mě by ses nebál?“

„Samozřejmě, že bál. Něco by se ti přece mohlo stát.“ uchechtl se a políbil mě. Normálně by mi to vadilo, když řídím, ale teď mi to bylo jedno.

„Těšíš se na každodenní školní povinosti?“ zeptal se nevinně, když jsme se od sebe po nějaké době odtrhli, abychom načerpali dávku nepotřebného kyslíku.

„Hmm, je to zvláštní, ale ano. Spíš jsem zvědavá, než že bych se těšila.“ Byla to pravda. Netěšila jsem se na školu, ale spíš na všechny, které jsem v ní znala. Hlavně na Angelu, která mě vždycky podržela. Bude asi jako jediná, z mých ‚kamarádek‘ ráda, že jsme se dali s Edwardem ‚dohromady‘ a snad jí ani tolik nezaskočí zpráva, že jsme zasnoubení, tedy ovšem, pokud se to někomu řekne, ale netipovala bych Edwarda na to, že by se tím nechtěl pochlubit. On se těšil do školy, protože jsem se těšila já a to mi vlastně ke štěstí stačilo. Že mám po boku někoho, s kým budu na věčnost, v dobrých i zlých časech.

Netrvalo ani dvanáct hodin, když jsme dojeli do Seattlu, a kousek za městem jsme si zajeli na lov.

Když jsem se prohlížela a upravovala ve zpětném zrcátku, potěšila mě skutečnost, že za pár měsíců budou mé oči tak překrásné, jako Edwardovy.

S touhle myšlenkou jsem si nasadila kontaktní čočky, a chystala se sednout si za volant. Kolem pasu mě objaly studené, kamenné paže mého snoubence. To slovo se mi líbilo. Bylo takové, oficiální a vyjadřovalo alespoň z části naši lásku.

„Charlie by mě zabil, kdybych nechal jeho dceru, která se sotva uzdravila řídit sporťák, se kterým je urážka jezdit míň, než sto.“ Měl pravdu. Charlie se bude dost zlobit, natož aby mě viděl řídit, když jsem údajně sotva pár dní po zcelení ran a zranění.

Spokojeně mi otevřel dveře spolujezdce a sám si sedl za volant, s neskrývanou vášní a jiskřičkami v očích. Miloval rychlou jízdu, ale musela jsem se začít smát, protože od Seattlu jsme jezdili normální rychlostí, abychom nezpůsobili zbytečný rozruch. Edwardovy koutky úst pohasly, ale když vycítil, že jsem nervózní, propletl naše ruce a věnoval mi polibek tak vášnivý, že jsem nerada přestávala.

Mihla se před námi cedule, označující vjezd do městečka, které mě přivedlo k nejdokonalejší rodině, jakou bych si mohla přát.

Forks.

Připadalo mi to jako věčnost, od toho okamžiku, kdy mě Charlie vezl do svého domu z letiště. Tenkrát jsem to tu neměla zrovna v lásce, ale rozhodnutí odejít od matky a bydlet u Charlieho mě dovedlo k Edwardovi, nebudu toho nikdy litovat.

Už z dálky jsem viděla dům, který bych poznala kdekoliv na světě, stejně jako ‚rezidenci‘ Cullenů.

Charlieho dům.

Policejní auto stálo před domem, otec byl tedy doma. Jeli jsme k němu s Edwardem sami, ostatní jeli do domu.

Vystoupila jsem s nervozitou, avšak naše spojené ruce mě dokázaly dokonale uklidnit.

Nádech, výdech. Zaťukala jsem lehounkým poklepáním na dveře, aby nepřišly k újmě. Slyšela jsem i přes zeď pravidelné oddychování, skřípot gauče a hlasité kroky, jak se Charlie přibližoval ke dveřím.

Najednou se dveře otevřely a já věděla, že vysvětlování zřejmě nebude tak snadné…