Život poté

Autorka: Kyky

27.kapitola - Co říct?!

Ježíši, snad ste na mě nebyli naštvaní, jak sem minulou kapitolu ukončila, ale bála sem se, jak napíšu to, co je v týhle kapitole, tak sem to ukončila, abych vás aspoň trochu napnula .. :o) Mno, snad mě za to neukamenujete.. :D

P.S.: tadle kapitola je zase o něco kratší, snad newa..

 Kyky

Bella Swan:

Držela jsem se za jeho ruku pevně, nechtěla jsem znovu zažít tu scénu z loňského září. I přesto, jsem šla Edwardovi po boku s velikými obavami.

Došli jsme na místo, mezi stromy, na jejichž větvích ohlých skoro až na zem by se nádherně sedělo. Na obloze byly vidět hvězdy, které svítily na noční obloze jako světlušky. Doufala jsem, že třeba bude padat hvězda a já si budu moct přát v tuhle chvíli znát pravdu. Chtěla jsem se jí dozvědět od něj a ne pomocí mých schopností.

„Co se děje Edwarde?“ hlas mi přeskakoval, ačkoliv by se to mohlo zdát zvláštní.

„Bello, řekni mi jedno. Miluješ mě?“ spadl mi kámen ze srdce. Proč se mě tak ptá?

„Víc, než cokoliv na světě“ řekla jsem, i přesto, že jsem nevěděla, co se to s ním děje a začínalo mi to být nepříjemné.

„To mi stačí.“ Řekl potichu a letmo mě políbil na tvář.

Poodstoupil kousek ode mě a klekl si, hledíc mi do očí a vytáhnul malou, modrou krabičku.

„Isabello Marie Swanová, jsi jako zářivá hvězda, osvětlující mou oblohu, slunce, bez kterého bych nežil. Vezmeš si mě a strávíš se mnou celou věčnost?“ v krabičce se třpytil nádherný, stříbrný prstýnek, se zasazeným kamínkem ve svaru srdce.

Kdybych byla člověk, rozbrečela bych se radostí a překvapením. Bála jsem se, co se stane a on mě požádá o ruku.

„Samozřejmě. Nikdy bych nechtěla nikoho jiného a strašně ráda si tě vezmu, Edwarde Cullene.“ Řekla jsem a skočila mu kolem krku. On se zvedl a odtáhl mě od sebe.

„Moc děkuji, Bello. Dala jsi mi ten největší dárek, jaký bys mi kdy mohla dát.“ Řekl jenom a prsteníček mi nasadil snubní prsten.

„Je překrásný.“ Rozplývala jsem se nad tou nádherou.

„Tak, jako moje budoucí žena.“ V očích se mu zrcadlila radost, a upřímnost.

Nemohla jsem jinak, než že jsem ho objala a políbila tak vášnivě, jako nikdy předtím. Oba jsme upadli na zem a polibky se stávaly naléhavějšími.

Hladil mě po zádech a já rty prozkoumávala každičký kus jeho překrásného kamenného obličeje. Přitáhl si mě blíž a prsty se zarýval do mých zad. Najednou se z dálky ozvalo hlasité „Bello!!!“

Edward potichu zavrčel, ale líbat mě nepřestával.

„No tak, Bello!“ zavolala znova Alice

„Já jí zabiju.“ Zavrčel Edward.

„Ani nevíš, co chce.“ Podotkla jsem a začala se zvedat. Edward si mě ale přitáhl k sobě.

„No tak, Bello, mám tě jít hledat?“ zařvala Alice, tentokrát s důkladností v hlase.

„Asi bych měla jít.“ Podotkla jsem a tentokrát mě můj anděl nechal vstát. Věděl, že Alice by si pro mě opravdu přišla, ať chce cokoliv.

„Miluju tě“ řekl mi a vstal, aby mohl jít se mnou.

„Já tebe taky.“ Lásky v mém hlase si nešlo nevšimnout.

„Budeme mít pro sebe celou věčnost“ pravdivá věta, kdokoli by nás slyšel, netušil by, jak moc pravdivá.

Vyšli jsme ruku v ruce z lesa a viděli jsme Alice, nervózně poskakující na zahradě před domem, čekajíc na nás. Když nás viděla, přiběhla ke mně a objala mě.

„Konečně se k tomu odhodlal“ pošeptala mi tak, že ani Edward to neslyšel, ale byla jsem si stoprocentně jistá, že už spolu pomocí myšlenek komunikovali.

Otočila se a svým ladným krokem odtančila až do domu.

Edward mě chytil za ruku a šli jsme spolu do našeho ‚ještě-domu‘ oznámit nastávající velkou událost.

„Rose! Emme! Jazzi! Esme! Carlisle!“ zavolal Edward a všichni se s překvapením seběhli přd nás a sledovali nás s napětím, očekávajíc zprávy. Alice jsme volat nemuseli, protože ta se vedle mě rozplývala štěstím. Jasper vypadal spokojený. Bylo mu skoro jedno, co se děje. Jemu stačilo, že je Alice šťastná.

„Budeme se brát.“ Řekl Edward. Najednou se kolem nás sesypaly všechny hlavy. Edwarda klepali po ramenou a mě objímali, přejíc nám štěstí. Emmett vtipkoval na Edwardův účet, ale jemu to nevadilo. To bylo snad poprvé v životě. Byl šťastný, že prožije věčnost se mnou a já byla šťastná, že moje věčnost, bude patřit jenom jemu.

„Tak myslím, že můžeme vyjet“ oznámil Carlisle, když ukázal na hromadu kufrů, stojící pod schody.

„Ale já ještě nemám sbaleno“ podotkla jsem, ale Rosalie se ušklíbla. „Neříkal ti Edward, že Alice balila pro všechny?“ pravda. Nenechala by si ujít příležitost mi sbalit a popřípadě přibalit nějaké kousky oblečení, které bych na sebe dřív dobrovolně neoblékla.

„V tom případě můžeme vyjet“ skoro jsem vykřikla, ale všichni stáli jako na trní, jako by tu snad bylo ještě něco jiného, o čem bych měla vědět.

„Co se děje.“ Nebyla to ani tak otázka, spíš konstatování, na které bych ráda znala odpověď.

„No, víš Bells, ještě něco tady je…“ začala Rosalie.

Kolik novinek mě za jeden den ještě potká?