Život poté

Autorka: Kyky

26.kapitola - To bych nikdy nedopustil

Tak snad sem vás minulou kapitolu nevystrašila tim koncem.. :D byl to pokus o napnutí děje, tam nvm, jestli se mi to povedlo, to posuďte sami.

Mimochodem – jsem moc ráda, že se vám moje povídka líbí a jak už jsem několikrát psala, jsem strašně vděčná za komentářem fóru. Dělají mi velikou radost. Chtěla jsem se pustit do nějaké nové povídky, ale když sem začala psát, tak sem se nemohla „odpoutat“ od děje týhle. Snad mě chápete.. :o) Tak sem se na to vykašlala a radši sem napsala tuhle kapitolu.. :oD snad se bude líbit.. x) A snad vám nevadí, že poslední dobou nepřibejvaj kapitoly každej den.. pokusim se s tim něco udělat, ale nic neslibuju.. :-)

Kyky

Z Bellina pohledu

„Cco? Vy už mě nechcete, nebo-“ v tu chvíli, jsem začala panikařit doopravdy. Musím se vrátit do Forks?

„Ne, Bello, špatně si mě pochopila, pojedeme všichni. Nikdy bychom tě nenechaly samotnou napospas Jessice.“ Řekla. Uklidnilo mě to.

„Příště už mě nestrašte“ řekla jsem naoko rozzlobeně. Ale pravdou bylo, že mi spadl kámen ze srdce.

„Ale Bell, víš, že bych to nedopustil. Už nikdy tě neopustím ať se děje cokoliv.“ Řekl mi můj anděl a věnoval mi polibek do vlasů.

„Ale, nebude to divné, vrátit se po měsíci, bez vysvětlení, když museli najít mé rozmlácené auto?“ zeptala jsem se, protože tohle mě doopravdy zajímalo.

„No, myslím, že už jsme to vymysleli.“ Začal Jasper s vysvětlováním.

„Bylo by poněkud divné, říct, že to tvoje auto někdo ukradl.“ Uchechtl se Jasper a Emmet se smíchem dodal. „Pokud se tomu dalo říkat auto.“

Šlehla jsem po něm pohledem. „To auto bylo staré, ale skvělé. Trochu úcty Emmette!“

Tentokrát se rozchechtal i Edward.

Naoko jsem hrála uraženou, ovšem do té doby, než si mě přitáhl Edward ještě víc k sobě, a zašeptal mi tak, že jsem to slyšela jenom já. „To na tobě miluju, lásko“ to ve mně zbouralo všechny chatrné rozhodnutí o hraní uraženosti.

Když se Jasper s Emmettem uklidnili, Jasper pokračoval s vymyšleným alibi.

„Protože Victoria pojede s námi, hodně věcí to zjednodušuje.

Když jsi měla nehodu, jela jsi za ní, měly jste se sejít. Na polovině cesty jsi měla nehodu, a když bylo Victorii divné, že si se neobjevovala, vydala se za tebou. Našla tě zraněnou a odvezla tě do nemocnice za Forks. Protože ale neměla Charlieho číslo, našla jenom Edwardovo a tak mu zavolala. Což by vysvětlovalo, proč se vracíme s tebou. Carlisle tě nechal převést sem, do domácího léčení, protože je známo, že nesnášíš nemocnice. Shodou okolností tady dal Carlisle tou dobou výpověď, bude všechno sedět. Nechtělas Charlieho strašit, tak si nás nenechala mu zavolat. Počkali jsme, dokud nebudeš v pořádku a vrátili jsme se s tebou, protože jste se s Edwardem dali znovu dohromady.“ Skončil vyprávění, které bylo, musela jsem uznat – velmi přesvědčivé. Neřešilo ale jednu věc.

„Jak dokážu bydlet s Charliem, aby si nevšiml, že nejím, nepiju, nechodím na záchod, nebo nespím? Nebo že jednou za čas zmizím, když svítí sluníčko?“

„Bez urážky, Bello,“ podotka Alice

„Je tohle maličkost, když vezmeme v úvahu desítky let, kdy jsme se schovávali. Věř nám. To je detail.“ Zdálo se mi to, nebo se na mě usmívala? Nějak zvláštně.. Mimochodem, patřil úsměv mě, nebo Edwardovi?

„Souhlasím, kdy vyjedeme?“ zeptala jsem se s radostí v hlase. Ač to může být zvláštní, nemohla jsem se dočkat na Charlieho, Angelu, Jessiku, Mikea, Bena, dokonce i na Jacoba. Věděla jsem ale, že teď když mé srdce přestalo bít, kůže zledovatěla a mé ‚lidské návyky‘ se změnily, nikdy to nebude jako dřív.

To všechno jsem házela za hlavu, protože na to už nikdy nebudu sama. Celou věčnost budu mít po boku Edwarda, a celou rodinu upírů, kteří by i za jednoho člena položili život.

„Dnes začneme balit a zítra vyrazíme, souhlasíte?“ řekl Carlisle otázku, na kterou se nedalo odpovědět ne.

Všichni jen pokývali hlavami a Alice odběhla někam pryč.

„Kam letěla?“ vysoukala jsem ze sebe.

„Balit.“ Řekl Emmett a cukaly mu koutky u pusy.

„A to pro všechny.“ Dodal Edward a nesouhlasně zakroutil hlavou.

„Strašně se těším.“ Řekla jsem a Edward mi odpověděl. „Já vím, my všichni. To ale nemění nic na tom, že Alice je odhodlaná po cestě do Forks navštívit nákupní centrum a všem nám obstarat novou šatnu plnou oblečení do našeho oblíbeného deštivého města.“

„Oblíbeného?“

„Samozřejmě, potkali jsme tam tebe.“

Edward mě najednou políbil tak naléhavě, jako kdyby se bál, že bude poslední. Já moc dobře, že poslední nebude. Tedy pokud to bude záležet na mě. Kdyby to bylo na Edwardovi, doufala jsem, vlastně jsem věděla, že on by mě už nikdy neopustil.

„Nechceš se jít projít?“ zeptal se mě a ve mně se něco probudilo.

Nechceš se jít projít? Řekl tenkrát, než mě opustil. Ten naléhavý polibek. Ale – proč by mě opouštěl? To na něj nesedí. A co ty pohledy? Co se dějě?

„Hmm, ráda.“ Řekla jsem a propletla moje prsty s jeho, nechtěla jsem ho už nikdy pustit. Zdálo se, že mu to nevadilo, tak co se děje? Co mi chce říct?