Život poté

Autorka: Kyky

24.kapitola - Všechno, co můžu chtít

Takže, jenom pro upřesnění.. Tahle kapitola je celkem blbě zakončená, ale nemohla jsem si pomoct.. J Každopádně tohle ZDALEKA NENÍ POSLEDNÍ KAPITOLA. Jenom aby ste věděli.. :) Snad nevadí, že budu ještě dál psát. Mám totiž vymyšlený ještě děj, který si myslím může být zajímavý. A když ne, tak aspoň budete mít co číst.. :)x) mno jo no, věčný optimista.. :D celá já.. :D ( a ani se mi to nepodobá.. ;)) Jinak bych chtěla znovu poděkovat za vaše názory, kterých si moc cením. Psaní téhle povídky mě poslední dobou hrozně baví a tak se snažím, aby se vám líbila co nejvíc, v co taky doufám.. :)

Chci tedy ještě jednou poděkovat za to, že povídku čtete, ale i za to, že se podělíte o váš názor.. ;o)

Kyky

Z Bellina pohledu

Dobře, nebude to tak strašné. Chci přece vědět jenom jedno…

Opatrně jsem se dotkla jeho ruky.

Příběh začal tenkrát v lese, kdy mě odmítl. Tolik bolesti. Já hloupá jsem si myslela, že to všechno byla pravda. Teď už to vím. Prožíval tolik bolesti, smutku, tolik sebeobviňování…

Poté se mihotaly pouze obrazy lesů, zvířat, domů, lidí, vzpomínek. Často vzpomínal a obviňoval se. Často váhal nad svým návratem. Vždy ho odmítl. Všechno dělal pro moje dobro. Jak naivní. Ale – miloval mě. Všechno to byly lži. To mi stačí a víc vědět nepotřebuju…

Obrazy pomalu začaly slábnout a já se vracela do reality.

Jeho zlatavé oči se vpíjely do mých, čekajíc odpovědi, očekávajíc všemožné reakce.

Kdybych byla člověk, plakala bych. Štěstím, radostí, nevím.

Nemohla jsem plakat, nikdo z nás.

Nechtěla jsem ho nechat trpět, v napjaté situaci, nevědíc, co bude dál.

Objala jsem ho kolem krku vší silou a vpletla své prsty do jeho vlasů. Nechtěla jsem, aby se odtáhl a doufala jsem, že to neudělá. Neudělal. Nevím, jak dlouho jsme tam takhle byli, odtáhla jsem se já. Ne proto, že by mi objetí nevyhovovalo, ale chtěla jsem vidět jeho reakce. Chtěla jsem vidět ten úžasný a okouzlující pokřivený úsměv. Ten, který jsem na něm milovala.

V jeho očích jsem viděla radost, úlevu a lásku. Ta mě zajímala především.

Nevydržela jsem to, a políbila ho. Zprvu opatrně, chtěla jsem mu dát šanci se odtáhnout, i přesto, že v hloubi duše jsem doufala, že to neudělá.

On mě však chytil kolem pasu tak pevně, jako by mě nechtěl opustit, ale zároveň jemně, aby mi neublížil. Jeho obavy byly zbytečné…

Polibek se stal vášnivějším. Bylo to, jako kdybych se vznášela v oblacích a nevnímala svět kolem sebe. Nechtěla jsem se od něj odtrhnout, a on o to zjevně také nestál. Věděla jsem, že teď už mě neopustí. Teprve teď bylo mé srdce zase celé. Bylo celé jeho. Celé moje srdce patřilo Edwardovi.

„Hééj!“ ozvalo se z – horního patra? Odtrhli jsme se od sebe a teprve jsme si všimli, že jsme byli ve spodním patře sami, ostatní nám nechali soukromí.

Rušivý hlas patřil Emmettovi, který teď s pusou od ucha k uchu scházel po schodech dolů. Za ním tančila Alice se zářivým úsměvem na tváři, který jí tolik slušel. Vlastně – celá rodina se usmívala, měli radost.

Najednou jako kdyby mi začalo šumět v hlavě. Slyšela jsem hlasy.

Copak jsem se zbláznila?

‚Je to super!‘ – ‚Budou se hodit, šaty, spodní prádlo, botičky, no, bez nákupů se holka neobejde.‘

Hlasy mi byly povědomé. V jednom jsem poznala Emmetta a v druhém koho jiného než Alice. Zdálo se mi to, nebo tohle opravu vyslovila. Neubránila jsem se protestu.

„Tak na to Alice zapomeň, v dohledné době s tebou nikam nejdu!“ řekla jsem ostrým, avšak pobaveným hlasem.

Edward zkoprněl a sledoval mě tak, jako kdyby byl překvapený.

„Ale Bello, já jsem nic neříkala.“ Zaprotestovala Alice a úsměv jí z tváře zmizel.

„Ale chtěla jsi ji vytáhnout na nákupy.“

Emmett se začal smát a Alice si jenom brblala něco jako – „jak to sakra-“

Pak jí ale něco došlo a zavolala tak, aby to nikdo z domu nepřeslechl, i když to nehrozilo, když byl dům plný upírů.

„Máme tady dalšího špeha!“ zařvala, ale úsměv do tváře se jí vrátil, Emmettův smích však zesílil.

„No to je gól!“ dostal ze sebe jenom.

„Co se sakra děje?“ zeptala jsem se, i přesto, že mi zhruba začalo docházet, co se stalo.

„Četla jsi jí myšlenky“ usvědčil mě v mém názoru Edward.

„Přesně tak, jak jsem předpokládal.“ Dodal Carlisle, který právě scházel ze schodů.

Edward mě najednou objal a pošeptal mi „To je úžasné, Bello“

Když si Carlisle všiml našich překvapených výrazů, mluvil dál.

„Victoria pokud vím žádnou schopnost nemá“ řekl Carlisle, ale vyznělo to spíš jako dotaz a tak Victoria, která už sešla dolů a sedla si naproti mně na Emmetovo místo jenom kývla na souhlas.

„takže Bella prožila jenom její život. Ale Edward dokáže číst myšlenky a tak si myslím, že Bella od něj nevědomky získala schopnost. Pokud by se to tedy dalo ovládat, mohla by sis od jakéhokoliv upíra vzít schopnost.“ Dokončil svou teorii.

Emmett, který se zvedl ze země, uklidněný a s dobrou náladou mě poplácal po rameni.

„Šikulka.“ Řekl jenom a začal se smát znovu, i když pouze tlumeně.

„Je ale také možné, že schopnost ještě není plně vyvinutá a mohla bys od někoho převzít i podobu, což by fungovalo i u lidí.“ Řekl mi s radostí v hlase Edward.

„Takže bych vlastně mohla být kýmkoli bych chtěla a nemusela bych se bát ani prozrazení, když bych věděla všechno, co bych potřebovala?“

„Přesně tak, miláčku.“ Souhlasil Edward a věnoval mi polibek. Krátký, avšak stačil na to, aby připomněl, jak moc mě miluje.

Teď už jsem měla všechno, co bych kdy mohla chtít. Rodinu, lásku, věčný život a schopnost ‚být užitečný‘.