Život poté

Autorka: Kyky

22.kapitola - Minulost, nebo přítomnost

Z Bellina pohledu

Dva páry očí mě sledovaly jinak. Jinak, než ty ostatní. Proč mě musejí tolik zraňovat, vzbuzovat ve mně vzpomínky?

„C-co tu děláte?“ zeptala jsem se, mírné panice jsem se ale neubránila, i přesto, že panikařit jsem rozhodně nechtěla.

„Dělala jsem si starosti, promiň“ řekla Victoria poraženeckým postojem.

Zrak jsem odvrátila na Edwarda. Byl v rozpacích, nevěděl, jak odpovědět.

„Já, já… nedokázal jsem odejít.“ Svěsil hlavu. Nedokázal se mi po tom všem ani podívat do očí.

Panika, rozčílení, strach, nenávist… Nahromadilo se toho ve mně tolik, že už jsem to nevydržela. Nedokázala jsem své pocity udržet na uzdě, musela jsem se pocitů zbavit, a tak jsem začala křičet.

„Co si o sobě vlastně myslíš, sakra? To si nedokázal odejít? Teď? Co tě tady sakra TEĎ drží? Rodina? To brzo!“ rozhazovala jsem rukama kolem sebe, a to bylo možná špatně.

Po jednom prudkém pohybu mojí ruky vylétla Esmeina váza i s květinami do vzduchu a roztříštila se o zeď.

„Sakra, sakra, sakra!“ začala jsem zmatkovat, ale Rosalie už nechtěla nic riskovat, takže mě objala kolem celého těla, takže znemožnila rukám pohyb.

„Bello, musíš se uklidnit.“ Řekl Carlisle jemným hlasem.

„Já, Esme, je mi to líto, já..“

„To nic, nemáš se za co omlouvat, alespoň, že se nikomu nic nestalo.“ Vždy ochotná a milá. Esme, moje nová maminka.

Edward pořád mlčel, to mě užíralo ještě víc.

„Bello, musíš se uklidnit. Ani mě to není  zrovna příjemné. Mimochodem – proč tě nemůžu uklidnit?“ podotkl Jasper a já jsem jenom nevěřícně sledovala jeho výraz.

„To si děláš srandu, sakra?“ panikařila jsem. Co se to se mnou stalo?

„Ne, Bello, je dost dobře možné, že tvůj štít zesílil. Proto se teď musíš uklidnit.“ Řekl Carlisle opatrně.

Zavřela jsem oči a začala zhluboka dýchat, i přesto, že jsem to nepotřebovala. Pomalu jsem se uklidňovala.

Rosalie to zřejmě stejně jako Jasper ucítila, proto pomalu spouštěla ruce, dávajíc mi svobodu.

„Bello, pokud ti to nevadí, co kdybych ti něco vybrala na sebe a nalíčila tě, třeba ti to pomůže uklidnit se…“ opatrně začala Alice, sledovala mojí reakci.

„Ráda, Alice. A vy-“ ukázala sem prstem na Edwarda a Victorii. Ať chcete, nebo ne, dlužíte mi vysvětlení… Na nic víc jsem se nezmohla, protože se bolest hlavy znovu ozvala.

„Bello..“ taktně mě Jasper upozornil, abych se pomalu začala uklidňovat, protože se další z mých schopností drala na povrch. Stáhla jsem tedy ruce podél těla. Alice položila ruku kolem mých ramen, opatrně mě tedy objala a šli jsme spolu nahoru do mého pokoje.

Seděla jsem na židli, před obrovským zrcadlem, a množstvím líčidel. Sledovala jsem, jak se Alice svými ladnými pohyby otáčí před skříní a snaží se najít něco, co by jí pro mě vyhovovalo.

„Co hlava, pořád bolí?“ zeptala se, když konečně našla co hledala, avšak kupičku oblečení nechala na vrchu skříně a otočila se směrem ke mně.

„Teď už je to dobré. Je to jako kdyby to reagovalo na moje nálady.“

„Fajn, zvolíme tedy botky na podpadku. Pro tebe poslední dobou pohodlné, že?“

„Už jsem si zvykla.“ Ušklíbla jsem se. Měla pravdu, dříve tolik potlačované nošení vysokých bot se stalo každodenní rutinou, která mi nevadila.

„Víš Bello,“ začala a sedla si na židli vedle mě. Začátek zřejmě nepříjemné konverzace..

„vím, že si to měla těžké, ale musíš ho pochopit. Sám ti to vysvětlí, ale prosím, vyslechni ho. Já ani nikdo z nás nevíme, co se ti honí v hlavě, nebo jak moc trpíš, ale slib mi jedno – nezkaž si existenci. Moc dobře víš, že si byla jako tělo bez duše. Pokud si to vysvětlíte, třeba ho pochopíš. Já vím, byl hloupý, nezodpovědný, ale on ti všechno vysvětlí. Snad. Doufám jenom, že to není takový zbabělec.“ Čekala na odpověď, ale já nedokázala říct vůbec nic.

„Bello, řekni mi jedno – miluješ ho ještě?“ zeptala se.

Co jí mám říct? Pravdu? Ano, Alice si jí zaslouží, ale i přesto, miluju ho vůbec, po tom, co mi provedl? Co mě opustil?

„I přes to všechno, ano Alice.“ Bolelo to. Bolelo přiznat, že i přesto všechno ho miluju. Miluje ale on mě? Proč vlastně neutekl? Mohl se sebrat a odejít. On tu zůstal a čekal až se proberu. A Victoria taky. Doufám jenom, že přijdou s dobrým vysvětlením. Oba.

Jedno jsem ale musela uznat. Najednou jsem se cítila kompletní. Jako kdybych měla obě poloviny srdce. Sice ne vyléčené, ale už jsem se necítila tolik prázdná.

Zato jsem byla plna pochybností, rozporuplných pocitů a otázek, na které jsem neznala odpověď. Jak zoufalé.

Najednou se Alice zvedla a podala mi kupku oblečení.

„Doufám, že se bude líbit. Tohle jediné sis nezkoušela.“ Mrkla na mě Alice.

Oblečení jsem si vzala a převlékla se. Bylo nádherné.

Bílé tričko bez ramínek bylo stahovací, na zavazování vepředu. Minisukně byla džínová, velmi pohodlná, barevně se blížila k černé. Šedivá barva se tedy hodila k andělsky bílému triku. Jako boty jsem měla nachystané opět kozačky na dost vysokém podpatku. Byly ale úžasné. Bílé. Vypadala jsem jako andělíček, i přesto, že to bylo dost komické. Upír – teoreticky ďábelská bytost. Já jsem vypadala, jako jeho pravý opak.

Sestřička mě posadila na židli a vypadalo to, jako když se rozhodla dokázat mi, že lidská Bella zmizela. Ale – doopravdy se to snažila dokázat mě?

Když byla hotová s líčením, zvlnila mi vlasy jemnými vlnami, které nebyly akorát na vlasech kolem obličeje.

Jestli jsem předtím vypadala jako anděl, co jsem byla po Aliciném „zákroku“? Upíra by to mě určitě nikdo neřekl.

„Díky Alice. Tohle si od vás ani nezasloužím. Od nikoho. Doufám, že vám to budu moct někdy vynahradit. Kdykoliv.“ Kdybych byla člověk, brečela bych dojetím. To já ale nejsem a brečet nemůžu.

„Už bychom měly jít. Mimochodem – sluší ti to.“

Obě jsme se vydaly dolů. Já ze začátku šla pomalu, aby se mi nepodlomila kolena. Když jsem se ale přesvědčila, že bolest mě už přešla, nedělala jsem si s rychlostí moc velké starosti.

Dole seděli všichni a jediné, na co jsem se dokázala soustředit bylo ovládání mých pocitů. K mému překvapení přibylo jedno křeslo. Esme myslela za všechno a v tu chvíli jsem byla ráda ještě víc. Lepší mamku jsem si nemohla přát.

Když si mě Edward všiml, nemohl ze mě spustit oči. Jako kdyby mě nepoznával.

„Sluší ti to.“ Řekl jenom a nechal mě se posadit. Co na to říct? Ignorace se mi nezdála jako vhodný způsob komunikace. Zmohla jsem se ale jenom na ubohé „Díky“.

Ještě než jsem ze sebe ale dokázala vychrlit všechny otázky, které mě zajímaly, předběhl mě Carlisle.

„Bello, vypadá to, že máš spoustu nových schopností. Mohu tě poprosit, kdyby se cokoliv dělo, kdybys cítila, že se projeví nějaká schopnost, nebo cokoliv, můžeš nám dát vědět?“

„Samozřejmě, nechci, aby se vám cokoliv stalo.“

Edward se na mě podíval překvapeným výrazem. On s mluvením nečekal…

„Já, vím, že ti dlužím spoustu vysvětlení. Snad mi dát šanci, všechno ti vysvětlit… Chtěl bych se ti omluvit. Za všechno. Pochopím jakoukoliv reakci.“

On se mi chce omluvit? Jak to všechno bylo? Snad mi to někdo vysvětlí.

„Co se tam stalo?“ zajímalo mě v tuhle chvíli. Bylo toho víc, to je pravda, ale na tohle jsem chtěla znát otázku hned.

„Víš…“ začal Edward.

Nenechala jsem ho ani domluvit, protože se zase objevil ten pocit. Nová schopnost.

„Carlisle…“ ani jsem to nedořekla, bolest hlavy se zase objevila. Chytla jsem si oběma rukama hlavu a snažila se bolest potlačit.

Najednou mě ale chytily dvě studené ruce za ramena.

Bylo to, jako kdybych byla ve filmu, nebo v minulosti. Vzpomínky, tipla bych. Tolik obrazů kolem mě. Rychle se střídaly. Ubíhaly ale jako film, který po chvílích přechází jinam, ale já jako kdybych jenom z obrázků všechno pochopila. Velmi často se ve filmech objevoval muž, park a spousta pocitů…

Kdybych mohla hádat, řekla bych, že pokud to, co jsem viděla byly vzpomínky, celkem jistě byly Victoriiny. Ten muž byl podle jejího vyprávění Luke. Přišlo mi to ale, jako kdybych ho znala už dlouho. Najednou jsem o něm věděla všechno. Vlastně o všech těch snímcích…

Pak přišel jiný obraz, mě tolik povědomý. Boj dvou predátorů. Edwarda a Victorie. Nemusela jsem se ptát nikoho, co se předtím stalo, věděla jsem to všechno a to pouze z jediného snímku. Bylo to, jako kdybych najednou věděla všechno, co ví osoba, které vzpomínky patřily. Victorie.

Najednou jsem dokázala pochopit celý její příběh, a to právě v době, kdy mě její ruce pustily.

Oči jsem měla zavřené, nevěděla jsem, co uvidím. Kolem mě se začaly objevovat zvuky, pachy, všechno se mi vracelo, ale pamatovala jsem si celý příběh. Příběh a pocity – všechno jsem věděla.

„Bello?“ hlas, který jsem vždy chtěla tolik slyšet. Edward klečel naproti mně a starostlivě mě sledoval.

„Co se stalo?“ zdálo se mi to, nebo o mě měl strach? Byla pravda, všechno to, co jsem viděla a to, co jsem věděla a znala stejně, jako svůj vlastní život?

Co to vlastně všechno znamená? Co je to za schopnost? Musím se jí naučit ovládat, protože nemůžu zažívat tolik věcí s ostatními. Některé bolestné, některé radostné. Jedno jsem věděla dobře – těch bolestných jsem měla sama dost. Musím se to naučit ovládat. Musím…