Život poté

Autorka: Kyky

21.kapitola - Pocity

Z Rosaliina pohledu

Když jsem seděla vedle ní a poslouchala její výkřiky, akorát jsem si uvědomila, že ať se mezi Victorií a Bellou odehrálo cokoliv, Victoria se jí z nějakého důvodu zastává. Když jsme jí tenkrát našli, jak jí pozoruje a nic nedělá – všechno by to sedělo.

Celý jejich rozhovor jsem slyšela, a abych řekla pravdu, Victoria se nemýlila. Všechno to sedí.

Nakonec – je dost dobře možné, že jsme jí způsobili víc bolesti než Victoria sama. To ví ale jenom ona. Na druhou stranu – co se ve Victorii změnilo? Když jsme ji viděli naposled, byla s Jamesem. Podle vyprávění ostatních slíbila Belle pomstu. Tak co se stalo? To se v ní při poslechu CELÉHO Belliného příběhu hnulo svědomí? Je to možné. A Bellino chování vůči ní. Victoriin příběh musí být opravdu zajímavý….

Teď pro Bellu existují jiné věci. Je upírkou. To jí ale neosvobozuje od bolesti ze ztráty lásky, která se po dlouhé době jen tak objeví.

Její bolesti trvají už několik hodin. Asi čtyři, nebo pět. Její schopnosti budou ohromné. Pokud se s nimi naučí zacházet, bude neporazitelná a my můžeme jenom doufat, že se tahle zpráva jakkoli neroznese po světě upírů..

Z Bellina pohledu

Přála jsem si, aby bolesti skončily. Když ale skončí tahle bolest, jaká bolest přijde? Bude Edwardova pravda bolet? Jaké bude jeho vysvětlení pro všechno, co doteď udělal, tedy včetně jeho návratu? Snad si vymyslí dobré vysvětlení, protože já už bych toho moc nevydržela.

Třeba schopnosti, které přijdou budou pro mě užitečné. Nechci působit bolest, nechci mít schopnost, která ostatním může vadit. Jako třeba jeho čtení myšlenek. Všem to vadí. Ano, zvykli si, ale i přesto. To, co se stalo na té mýtině, ty schopnosti. Líbily se mi. Léčení. Byli bychom nezranitelní, celá naše rodina. Všechny bych mohla vyléčit, kdyby se něco stalo..

Třeba se naučím se svými schopnostmi zacházet natolik, abych vyléčila jizvy na mém srdci. Mé podvědomí, kroutící se bolestí ale bylo jiného názoru. Jediný, který může vyléčit mé jizvy je Edward. On jediný mě dokáže vytáhnout z propasti beznaděje. Jen si nejsem jistá, jestli on o tuhle možnost stojí. To dokáže říct jedině on.

Ale třeba ty schopnosti mohou ubližovat. Pokud tomu tak bude, udělám všechno proto, abych se s nimi naučila zacházet. I kdyby mi to mělo působit stejnou bolest, jako teď.

Tahle bolest ale nebyla stálá, jako bolest přeměny. Kolísala. Občas přišel takový pocit síly, jako kdyby se každá nová schopnost jaksi hlásila. I přesto, že to není možné. Kolik jich ještě bude? Jak dlouho bude bolest trvat? Nejsem si jistá, jestli chci, aby skončila.

Ne, že bych se v bolesti vyžívala, nebo něco podobného, ale přecházet pořád z jedné bolesti k druhé, přičemž důvody se nedají ani omylem srovnávat, je už únavné a neúnosné.

Přecházet mezi prokletým věčným životem, ve kterém mám vše, ale zároveň nic, a mezi tělesnou bolestí, která mi pokaždé přinese něco nového… Je to zvláštní pocit.

Nemůžu si ale vybírat, protože osud už má každý z nás vytesaný do kamene. Nebo alespoň já…

Z Jasperova pohledu

Všichni jsme se snažili výkřiky Belly ignorovat. Já jsem to nedokázal. Její pocity, emoce, všechno jsem s ní prožíval, i když ne tak silně. Těch několik zdí a emoce ostatních dost pomáhaly.

Bella si nezasloužila bolest, ale když už přišla, zasloužila si, nebýt na ni sama. Já jí v tom nijak nepomůžu, i když bych chtěl. Tohle mi alespoň pomůže pochopit její pozdější chování. Nerad bych ji jakkoliv ublížil, stejně jako ostatní. Jediný Edward si ještě neuvědomuje, co všechno jí ublížit může..

I když se o to snaží, pozná, až se Bella zbaví bolesti…

Z pohledu Alice

Nevěděla jsem, co si mám myslet. Jak o Victorii, tak o Edwardovi.

Jediné, co jsem věděla jasně bylo, že Bella trpí. A Jasper s ní..

Z pohledu Edwarda

Slyšel jsem všechno, možná i věci, které jsem slyšet nechtěl. Ne všechny myšlenky byly shovívavé. Emmett váhal, jestli nemá jít nahoru za Bellou, ale hlavně za Rosalií, pomoci jí. Jeho myšlenky jsem ale nechápal, ale vlastně – chápal. Rosaliino chování bych si poté dokázal vysvětlit. Měly podobný osud…

O dvě hodiny později…

Z Bellina pohledu

Bolest jako kdyby se mírnila, ustupovala. Najednou jsem dokázala načerpat tolik nepotřebný vzduch, nadechnout se bez bolesti, i když hlava ještě pořád bolela. Nebyla to bolest podobající se předchozí. Bylo to, jako kdybych byla po velkém flámu, neschopná slova z kocoviny.

Pomalu jsem otevřela oči a zjistila, že ležím ve svém pokoji. Vedle mě seděla Rosalie. Vypadala ustaraně, ale i přesto se na mě usmívala.

Pokusila jsem se sednout si, což se mi po menších obtížích přece jenom povedlo.

„Můžou upíři trpět migrénou?“ zeptala jsem se Rosalie a pokusila se o uchichtnutí, ale po bolestném protestu, kterým hlava jasně dala najevo nesouhlas, jsem se o to poté už nepokoušela. Zato Rose to problém nedělalo…

„Abych řekla pravdu, nevím, řekla bych, že obyčejný upír to nedokáže. Bohudík, protože jsem si jistá, že z Emmetta bychom jí trpěli všichni.“ Odpověděla se vstřícným výrazem. Věděla jsem, že by dala cokoliv za nějakou známku, že je stále člověkem. Za pláč, migrény, spánek… Jakékoliv projevy lidskosti by uvítala. Bohužel byla upír, přijít nemohly.

„Pojď, pomůžu ti vstát“ řekla a opatrně mě podepřela rukama. Dělaly jsme opatrné kroky, stále jsem si sama sebou nebyla moc jistá. Ne, kvůli bolesti hlavy, ale spíš proto, že jsem se bála, aby se neprojevily jakékoli z mých nových schopností…

Když jsme došly ke schodům, rozhodla jsem se, že půjdu sama. Rosalie mi sice s pochybami vyhověla, ale když zjistila, že se mi nic nemůže stát, souhlasila. Trvalo mi to dlouho, vzhledem k tomu, že jako upír bych byla schopna být dole ani ne za vteřinu, pět minut pro mě byla nepřijatelná doba.

Když jsem překonala poslední schod, byla jsem šťastná. Jaká ironie, že?

Byla jsem stále slabá, takže se mi podlomily nohy, Rosalie mě ale chytila a zachránila před nastávajícím Emmettovým záchvatem smíchu a pádem na zem.

Narovnala jsem se a střetla se starostlivými pohledy osmi upírů…

Dva z pohledů mě překvapily…