Život poté

Autorka: Kyky

Wau, lidi! Tohle je nejdelší kapitola, kterou jsem zatím napsala. Tentokrát je to jakési objevení pravdy. Doba, na kterou jste asi čekali. Teď znají všichni její pocity, její minulost a okolnosti její přeměny a bolesti. Abych řekla pravdu, psaní týhle kapitoly jsem se bála. Nechtěla jsem opakovat všechno, co už se v příběhu objevilo, ale myslím, že to nakonec zas tak strašné není. Myslím, že stejně, jako je tam spoustu věcí, které jste již věděli, je tam taky spoustu věcí, které budou nové. Doufám, že se bude kapitolka líbit, a budu vděčná za jakékoli komentáře k téhle kapitole.

20.část - Pravda bolí

Z Edwardova pohledu

Ten pohled na Bellino bezvládné tělo, třesoucí se bolestí nikdy nezapomenu. Já sám jsem toho všeho zdrojem. Je to moje vina a já se budu snažit, abych jí to všechno vynahradil…

Ostatní mě zavedli do jejich bývalého domu. Mluvili o něm, než jsem od nich odešel, nikdy jsem v něm tedy nebyl. Byl krásný, prostorný, nádherně zkomponovaný.

„Zavedu tě do jejího pokoje.“ Řekl mi Emmett a vyrovnanými kroky vyšel do prvního patra, a já s ním.

Její pokoj byl nádherný.. Sladění zelených stěn s bílým nábytkem – Esme se opravdu snažila.

Teď byla jedna věc nejdůležitější – Bellino bezpečí a pohodlí.

Položil jsem jí na postel a chvíli sledoval její obličej. Stále byl zkroucený bolestí, svaly a mimika obličeje ale napovídaly, že se snaží neprojevovat bolest.

„Necháme jí v klidu“ rozhodl Emmett. Takového jsem ho ještě nikdy neviděl. Měl o Bellu starost, ale nevím proč si v duchu odříkával druhy medvědů, které někdy musí ochutnat. Zajímavé myšlenky.

Odešli jsme do přízemí, poněkud velikého obývacího pokoje. Všichni seděli na gauči, Emmet si sedl vedle Rosalie a objel ji kolem pasu.

Zamířil jsem k volnému křeslu a sedl si na něj. To jako kdyby Rosalii naštvalo, a tak zavrčela. To je Bellino místo! Poslala mi vzkaz myšlenkou. Chtěl jsem vstát, ale Carlisle mi naznačil, ať to nedělám a tak jsem i přes Rosaliiny nenávistné myšlenky zůstal sedět.

„Kde je Victoria?“ zeptal jsem se suše, avšak s velikým zájmem.

„Tady jsem“ ozval se její nasupený hlas z druhého konce pokoje. Opírala se o zeď a sledovala naši „rodinou idylku“

„myslel sis, že ti to projde, co? S jejich dovolením“ hlavou pokynula na moji rodinu „zůstanu do té doby, než se dostane z těch bolestí.“ Oznámila mi, s vítězstvím v hlase.

„Nemyslíš, že nám dlužíš vysvětlení, synu?“ prolomil negativní atmosféru.

„Ano, dlužím.“

„Co se stalo po tom, co jsi od nás odešel?“ zeptala se Esme opatrně, bála se, že od nich zase odejdu.

„Já.. toulal jsem se po celé Americe, Evropě, chvíli jsem měl namířeno i do Itálie, ale pak jsem si to rozmyslel, a tak jsem se prostě toulal. Chyběli jste mi, chyběla mi Bella, ale nemohl jsem se vrátit a zničit všechno, co si mohla za dobu mé nepřítomnosti vybudovat.“ Po těchto slovech se Victoria posměšně ušklíbla, ale já přesto pokračoval dál.

„A k vám jsem se vracet nechtěl. Nedokázal jsem ve vašich vzpomínkách a myšlenkách sledovat JI. Sám jsem měl tolik bolestných vzpomínek, bylo to, jako když přisypete sůl do otevřené rány. Byl jsem slabý, nedokázal jsem poslochat ani uklidňující, ale ani znepokojující myšlenky o Belle, já..

Prostě jsem se toulal… Občas jsem přespal někde v motelu, občas jsem noci proběhal, nebo byl v lesích.

Ale asi před týdnem jsem narazil na Victorii.“ Poslední slova jsem zdůraznil.

Victoria vyšla ze stínu zdí a pokračovala. „Potkala jsem ho, když jsem utíkala před tebou.“ Ukázala na Emmetta, který se uchechtl, ale podivná nálada u něj byla stejně.

„A já jí sledoval. Chtěl jsem jí zabít dřív, než by stihla něco udělat Belle, nebo komukoliv. Bylo to ale těžší, než jsem myslel. Týden mi trvalo ji chytit. A pak se mi to povedlo. Tak jsme se dostali na tu mýtinu, kde jsem jí chytil a začali jsme bojovat. Bella nás asi slyšela, přišla k nám, a pak-“ zarazil jsem se, co bylo pak?

Victoria za mě problémy vyřešila. „Pak jako kdyby nás od sebe chtěla odtrhnout, bylo to, jako kdyby do nás narazila vysoká tlaková vlna, něco jako zeď, která nás od sebe odlepila. Bolelo to. Zřejmě její schopnost, jestli jsem to pochopila správně.“

„Ano, to je možné. Bella měla i jako člověk určitý potenciál. Měla jakýsi štít, který ji chránil před schopnosti duševními. Je možné, že se potenciál znásobil a štít se stal i fyzickým štítem. Pak přišla chvíle, kdy se schopnost projevila, ona od sebe asi akorát štít odrazila, proto ta tlaková vlna. Nevím, nedokážu si to vysvětlit.“ Objasnil situaci Carlisle.

„Ale pak – se stalo ještě něco, Carlisle, ona bude strašně silná. Přišla k ní a-“

„Když se dotkla mých tržných ran, zmizely. Vyléčila mě. Je to úžasné. A pak se zhroutila v těch bolestech. To už jste nás našli  i vy.“

Carlisleovi se možnost, že ji Bella dokázala vyléčit ohromně líbila. Jako dar z nebe. Pomyslel si. Ano, byl to dar z nebe, který ale dokáže i ublížit. V bolestech třesoucí se osoba, kterou tolik miluji je toho důkazem.

Rosalie už to ale nevydržela, vstala ze sedačky a i přesto, že se ji Emmett snažil uklidnit, vyprskla vztekem

„To je ono bratříčku. Když ty sis běhal po světě, Bella trpěla. Ani nevíš, jak moc. A v tu dobu, kdy si se rozhodl Victorii pomstít, ona se svíjela v ukrutných bolestech a byla skoro mrtvá! Emmette, ukaž mu to.“ Přikázala Emmettovi, který jenom nesouhlasně zakroutil hlavou.

„Ukaž mu to, zaslouží si vidět všechno, co způsobil. Když to neuděláš ty, udělám to já, a oba víme, co by viděl.“

Emmett mi skrze myšlenky poslal jenom: Promiň brácho, má pravdu. Pak přišla smršť pohybujících se obrázků, jako kdybych sledoval film. Film ze vzpomínek.

Viděl jsem Emmettovýma očima.

Vyšel z lesa, kde byli na lovu s Rosalií, která byla o kus dál, když vtom viděl Victorii, jak se přibližuje směrem k Belle, s neurčitým výrazem ve tváři. Když se podíval na Bellu – cíl její cesty, zhrozil se. Ležela tam, celá od krve, v bolestech a částečné agonii. Vypadalo to, jako kdyby chtěla zemřít. Radši by zemřela..

Tolik trpěla, když jsem ji viděl. Emmett se vrhl na Victorii, s touhou zabít ji. Utržila několik ran, potom vyběhla do lesa. Emmett ji chvíli pronásledoval, ale když zjistil, že už nemá šanci, vrátil se k Belle. Ležela jako hadrová panenka. Kdyby Emmett přišel o chvíli později, bylo by pro ni zřejmě pozdě.

Pak přišla Rosalie, zděsila se, najednou měla o Bellu strach. Pak to bylo jako skok, viděl jsem Emmeta, jak se naklání nad Bellou a čistí jí rány. Stálo ho to velké úsilí, ale nechtěl, aby Bella zemřela. Ta jako kdyby ani nevnímala, co se dějě. Vypadalo by to, jako kdyby byla jenom ona a bolest. Pak se mezi dveřmi objevil Carlisle a Emmett s Rosalií odešli na lov.

„Pak s ní byl sám Carlisle. Carlisle-“

„Promiň synu, ale musíš to vidět.“ Řekl jenom, a pak se na povrch vydralo jakési pokračování příběhu.

Bella pod Carlisleovýma rukama s obličejem zkrouceným bolestí, Carlisleovy zápisky a jeho slova do telefonu: ‚Pokud ji nepřeměním, zemře.‘

Pak jenom Carlisleovo váhání, jestli Bellu kousne a pak to přišlo- Carlisle probořil zuby Bellinu kůži na krku a vpustil jí do těla jed.

Ona jako kdyby o tom ani nevěděla, zřejmě trpěla dost i bez jedu a tak jí to přišlo jenom jako důsledek zranění, tedy do té doby, než začala hořet zevnitř. Pak jeho vzpomínky ustaly.

„Museli jsme ti to ukázat, promiň, ale Bella si zaslouží, abys věděl celou pravdu. Když jsme u toho, nikdy nám neřekla, co se stalo předtím, než ji Emmett s Rosalií našli.“ Řekl jenom a nenápadně Victorii poprosil o objasnění.

Ta si sedla na židli opodál nás a začala vyprávět.

„Chtěla jsem pomstu, a tak jsem jí chvíli sledovala. Jak se chová, s kým se stýká, a tak. Nebylo to těžké. Chodila jenom do školy a pak domů. Doma jenom brečela, nebo zírala do zdi nebo kamsi do rohu místnosti.“ Škubl jsem sebou. Tam bylo křeslo, ve kterém jsem vždy sedával. Victorii moje změna nálady neodradila a chtěla pokračovat. Vyrušil jí ale Bellin křik, bolesti zřejmě zesílily.

„Budu u ní.“ Řekla jenom Rosalie a upíří rychlostí běžela k Belle do pokoje.

Victorie tedy pokračovala.

„Zapsala jsem se k nim na školu a stačil jeden den, aby si mě všimla. Nevím, co si myslela, ale to, co vím je, že odpoledne, když jsem jí sledovala, si sedla do auta a někam jela.

Pak měla autonehodu. Byla zraněná. Několik zlomenin, rozdrcená noha a obrovská rána na hlavě. Byla v bezvědomí.

Vytáhla jsem jí a odnesla na to místo do lesa. Chvíli jí to trvalo, než se probudila.

Ano, je pravda, že jsem jí způsobila několik tržných ran a zlomenin, ale pak, když jsem dostala odpovědi na své otázky, bylo to, jako kdyby se ve mně něco zlomilo. Nedokázala jsem jí zabít. Proto jsem neseděla u ní, když jste nás našli. Proto jsem jí nekousla nebo nepřeměnila. Nechtěla jsem jí zabít, ale ani přeměnit. Nedokázala bych přestat.“

Ano, její vyprávění na Emmettovy myšlenky dokonale sedělo. Jedno mi ale nehrálo..

„To, jak se k tobě chovala, vyléčila tě, děkovala ti,… ještě něco se stalo, viď?“ Zeptal jsem se.

„Ano, řekla jsem jí svůj příběh. Nevadilo by, kdybych ho ukázala jenom jemu?“ zeptala se ona, a ukázala na mě.

Ostatním nezbývalo nic, než souhlasit. V myšlenkách mi ukázala celý jejich rozhovor, Bellino chování, ale i její odpovědi na Victoriiny otázky. Tolik jsem jí ublížil.

Nevypadalo to, že ještě bude ve vyprávění pokračovat.

Složil jsem hlavu do dlaní a ignoroval nadcházející rozhovor ostatních.

Z Alicina pohledu

Trápilo ho vidět všechny ty vzpomínky. Sama disponuji pouze vidinou a i ta bolí. Bylo mi ho líto, ale na druhou stranu si to zasloužil.

To, jak Belle ublížil, moc nás to všechny bolelo a on teď teprve viděl to, co sám způsobil.

Bylo mi líto ale i Belly, podle vyprávění si toho prožila tolik bolestivého, a za všechno může on. Teď její bolest jenom pokračuje, prohlubuje se. Ty výkřiky, tolik bolesti vycházelo z jejího pokoje.

Bude disponovat obrovskou silou, ale  - stojí taková síla za tu bolest? Copak si toho vytrpěla málo?

Z Jasperova pohledu

Tolik pocitů najednou. Převažuje bolest, ale i úleva. Teď už konečně známe Bellin příběh. Sama nám ve svých vyprávěních tolik věcí vynechala.

Zachovali jsme se k ní hrozně. Hlavně on. Edward.

Tan teď prochází obrovskou bolestí a sebeobviňováním. Pravdou ale je, že s Bellinou bolestí se to nedá ani srovnávat.

Jediné, v co můžeme doufat je, že už neodejde. Že ani nás, ani Bellu už neopustí.

Ostatní si nejsou jisti, jestli Bella chce, aby Edward zůstával.

Já to vím přesně, díky své schopnosti. Díky emocím, které v ní vždy převládaly, dokážu téměř stoprocentně určit, co by si Bella přála, pokud by šlo o Edwarda…