Život poté

Autorka: Kyky

2.část - Radikální řez

Seděla jsem jako přibitá a nemohla od ní odtrhnout oči. Připadala jsem si v tu chvíli, jako kluci, kteří netouží po ničem jiném, než aby s nimi šla na rande. Claire. Victoria. „Bello? Bello!“ hučela do mě Angela. Asi si všimla, že něco není v pořádku.

„Stalo se něco? Ty ji znáš?“ začala se vyptávat.

„Hmm, ne, neznám.“ Dokázala jsem ze sebe vysoukat, a odlepit od Victorie pohled. Co tady může chtít? Co? To jí nestačí, že mě Edward i Cullenovi opustili? Určitě to musí vědět, jinak by se ani neodvážila do školy vkročit. Jinak si to nedovedu vysvětlit. Co tu chce? Co to po mě sakra chce?! Ač jsem to neměla v úmyslu, začala jsem panikařit.

„Ta nová tě pozoruje.“ Oznámila mi pohrdavým hlasem Jessika. Přišlo mi v tu chvíli, že mi závidí. Kdyby tak věděla…

Nepodívala jsem se na ní. Nechtěla jsem se přesvědčit. Proč taky. Moc dobře jsem věděla, proč je tady. Proč? No, je pravda, že to nevím přesně. Stačí mi vzpomínka na její slova. „Druh za druha.“ Akorát mi nešlo do hlavy jedno. Jak to, že se objevila až teď. Nikdo tu se mnou není dva měsíce. Dva měsíce. Pro někoho krátká doba, jako jízda sporťákem, pro někoho, jako by se dny vlekly. Mohla mě zabít už dřív. Mohla, nikdo by mě nechránil. Vyvázla by z toho lehce. Jako mávnutím proutku. Nevím, ale prozatím se tím nebudu zaobírat. Stejně by mi na to nezbylo mnoho času. Zabije mě. Dřív, nebo později. Kdyby bylo na mě, tipovala bych, že spíš dřív. Nebránila bych jí, kdyby mě chtěla zabít. Nemám důvod žít..

Byla jsem tak zabraná do svých vlastních myšlenek, že jsem si ani nevšimla, že jídelna je už skoro prázdná. Jenom já, s Ang jsme zůstaly z našeho stolu. Angela už dojedla, asi čekala na mě. Ona jediná mě podporovala v těch týdnech prázdnoty. V jídelně zůstala i Victoria a několik kluků z nižších ročníků, kteří přímo „slintali“ nad představou, že by s nimi „Claire“ měla o ně zájem.

Přešla mě chuť k jídlu. Odnesla jsem tác a mířila s Angelou směr – další hodina.

Škola skončila. Kupodivu se mi to nezdálo jako věčnost. Jen malý kousek věčnosti. Věčnosti bez něj. Zase mě čeká odpoledne plné utápění ve smutku. Utápění v pocitech, které ve mě vzbuzovaly prázdné místo v hrudi. Dřív jsem tam mívala srdce.

Pochybovala jsem, že by na mě Victoria chtěla zaútočit ještě dnes. Měla na svém mrtvém netlukoucím srdci něco jiného. Jinak by se kvůli jednomu dni nehlásila do školy. Byla by to zbytečnost. Nehodlám se zabývat jejími plány. Co je mi do nich. Měla bych se zaobírat svým, teď už ne moc dlouhým životem. Tím pro mě souboj myšlenek na téma Victoria skončil. Alespoň prozatím.

Když jsem se se svým náklaďáčkem dopravila až domů, našla jsem Charlieho, jak sedí u televize, popíjí svůj oblíbený „vitamín P“ a nevěnuje mi moc pozornost. Ani bych si ho vlastně nevšimla, kdyby se z místnosti neozvalo „ Ahoj Bells.“ Zdvořile jsem odpověděla, a odkráčela se svými pocity až do pokoje. Nehodlala jsem se s Charliem nějak vybavovat. Charlie není typ na rozhovory, a já jsem v tomhle po něm, takže tahle skutečnost mě netrápí.

Sedla jsem si ke stolu a pustila jsem se do psaní úkolů. Neuplynula ani hodina a všechny úkoly byly hotové. Všechny. Pomalu a jistě na mě OPĚT vstupovala depresivní nálada. Byla jsem na ní zvyklá. Každý den se dostavovala, když jsem neměla nic, čím se odreagovat.

Ležela jsem na posteli, ruce založené za hlavou. Sledovala jsem strop. ZASE. Nechtíc mé myšlenky zabloudily k Viktorii. Nehodlala jsem se jí zabývat. Nestojí mi to za to. Je mi jedno, jestli mě zabije. Jestli stojí o mou smrt, vyjdu jí vstříc. Já nepotřebuji žít. Teď už ne. Pohrávala jsem si ale s jinou myšlenkou. Kdybych byla alespoň z poloviny hezká, jako právě Viktorie. Kdybych měla vyvinutější smysly. Byla bych rychlejší, bystřejší,… Nebyla bych jako magnet na problémy. Nebyla bych takové nemehlo – kdybych byla upír. Miloval by mě? Nebo bych ho omrzela i tak? Byla jsem pro něj jenom hračka. Nevěřím, že jsem si někdy mohla myslet, že by mě miloval, že by na mě někdy alespoň pomyslel. Nechtěla jsem si to připustit, nechtěla jsem to dovolit, ale nešlo to. Nedokázala jsem udržet příval slz, začala jsem brečet. Vlastně ne – chtěla jsem brečet. Chtěla jsem, aby se smutek ve mně vyplavil, chtěla jsem, aby po něm nezbyla ani vzpomínka. Moc dobře jsem ale věděla, že to tak nikdy nebude. Edward bude vždy v mé hlavě. Nikdy na něj nezapomenu. Milovala jsem ho, i když moje city nebyly opětované. Miluji ho doteď.

Nevím, jak dlouho jsem byla mimo, nevím. Po čase dole ale televize utichla a já slyšela Charlieho, jak se zvedá z gauče za doprovodu skřípotu pérek v látce. Podívala jsem se na budík. Kolik mohlo být hodin.. Něco kolem sedmé? Omyl. Bylo přesně jedenáct hodin. Bylo mi jedno, že jsem oblečená, ani že jsem nebyla v koupelně. Rychle jsem se přikryla dekou, abych Charlieho přesvědčila, že spím. Byly slyšet jenom kroky, jak vyšlapují do schodů. Ty kroky se po krátké chvíli změnily. Nebyly již tak hlasité. Dveře se otevřely. Charlie nakročil do pokoje, a když viděl, že spím, vytratil se do své ložnice.

Uběhlo asi třicet minut. Charlie usnul, bylo to poznat podle chrápání. Po době, kdy sem s Charliem bydlela, jsem měla pocit, že ten chrapot bych poznala kdekoliv. Stejně, jako Edwardův hlas, pohled, dotyk, dokonce i vůni.

Už jsem nevstávala. Ležela jsem v posteli a pomalu a jistě jsem zavřela oči a usnula.

Ležela jsem v trávě. Když jsem otevřela oči, byla jsem překvapená. Tohle místo bych poznala všude – naše louka. Vůně mi připomínala stovky rozkvetlých květin, stovky malých motýlků, jakoby poletovalo ve větru a tancovalo na neznámou písničku. Cítila jsem ale ještě něco, nebyla jsem tu sama. Cítila jsem něčí přítomnost. Najednou, jako kdyby do mě uhodil blesk jsem ho poznala. Byl to Edward. Jeho bronzové vlasy tancovaly ve větru, jeho zlatavé oči mě upřeně pozorovaly se zvláštními pocity. Vyzařovala z nich láska, pochopení, ale i strach a nejistota. Proč? Proč se jen tyto nádherné oči tak nejistě dívají? Na tváři neměl ten neodolatelný, okouzlující pokřivený úsměv, jako vždy. Byl to výraz, který jsem nedokázala rozeznat. Připadal mi, jako kdyby byl zděšený. Jako kdyby se bál, nevěděl, jak má vyjádřit své pocity. Prudce jsem se zvedla, ale má nešikovnost mě doprovázela všude. Zatočila se mi hlava a v tu chvíli jsem se přibližovala zemi. Padala jsem, ale zachytily mě jeho paže. Opatrně mě postavil, snad aby mi neublížil. Neovládla jsem se, a objala ho vší silou, kterou jsem v sobě byla schopna najít. Bylo to, jako kdybych ho už nikdy nechtěla pustit. Doufala jsem, že to pochopí, že se neodtáhne. Že uvidí, že ho miluji a nechci, aby odešel. Aby mě tu opět nechal samotnou. V tu chvíli mě políbil. Bylo to pro mě jako vysvobození. Jako kdybych po dvou měsících pekla vstoupila do ráje. Propletla jsem prsty do jeho vlasů, nechtěla jsem, aby tenhle polibek někdy skončil.

On se ode mě ale odtáhl. Jako kdyby se díra ve mně oživila. Jako kdyby přisypal sůl do otevřených ran. „Promiň“ řekl jenom. Otočil se a svou upíří rychlostí zmizel. Nebylo po něm ani památky. Jako kdyby byl jenom sen. Já jsem ale věděla, že se mi nezdál. Stál tam, na naší louce. Nebyla jsem schopna slova.

„Néééé!“ řvala jsem, chtěla jsem, aby se vrátil, ale uvědomila jsem si, že už nejsem na louce, ale u sebe v pokoji. Charlie se vzbudil, přestalo chrápání, ale byl natolik zvyklý na můj křik, že se ani neobtěžoval vstávat. Když jsem ani následujících deset minut nezakřičela, usnul.

Už jsem nedokázala usnout. Ležela jsem tam až do rána. Ani jsem se nehnula. Jako kdyby můj mozek na několik hodin vypnul. Budík začal vřískat, což pro mě bylo jasným signálem. Vstávat. A pak do školy.

Když jsem slezla dolů do kuchyně, Charlie už na mě čekal. Už byl na odchodu do práce, ale i přesto na mě čekala z nějakého neznámého důvodu na stole snídaně. Sedla jsem si a pustila se do cereálií.

„Bells, takhle už to dál nemůže pokračovat. Ten křik, nespavost.. A to ani nemluvě o tom, že se zavíráš do pokoje, když se vrátíš ze školy. Tohle už nejde.  Buď se vzchopíš, budeš trávit čas s přáteli a alespoň se pokusíš dát dohromady, nebo budeš bydlet s Reneé. Zapomněla bys na minulost, a začala žít.“ Nemohla jsem poslouchat Charlieho dál. Měl pravdu, ale všechno nejde tak snadno, jak se zdá. „Nebudu se stěhovat, ne. Ale pokud jde o to, abych začala ‚žít‘, pokusím se. A teď mě omluv, musím do školy.“ Nečekala jsem ani na jeho odpověď, a vyběhla z domu.

Cesta do školy mi neubíhala nijak rychle. Pořád jsem musela myslet na Charlieho slova. Musíš začít žít. Musíš se vzchopit. Měl pravdu, „začnu žít“, ale na něj zapomenout nedokážu. Byl můj život. Moje všechno.

Byl slunečný den, a tak jsem snadno pochopila, že Victoria nebude ve škole. A taky že ne.

Bez ní a bez všeho přemýšlení jsem zatížila svůj mozek myšlenkami o Edwardovi. Nesmím propadnout do té jámy znovu. Nemyslím si, že by se mi podařilo z ní opět vylézt. Už bych neměla sílu.

Angličtina – poslední hodina. Byla nekonečná. Výklad profesora byl nezáživný a nudný. Poslouchala jsem ho jen v pasážích, které mě podle nadpisu zajímaly. Po zazvonění jsem si to kráčela přes parkoviště. Dostala jsem nápad. Mohla bych jet do La Push, abych ‚začala žít‘ , jak mi radil Charlie. Nepojedu za Billym, ani za Jacobem. Chtěla bych se projít po La Pushské pláži. Poslouchat uklidňující šum moře. Charlie se to ani nemusí dozvědět. Je mu to  jedno, hlavně když nebudu zavřená doma.

Kochala jsem se okolím, a všímala si cesty. Dlouho jsem nejela do La Push. Třeba začnu jezdit častěji. Mohla bych Jacoba někdy navštívit. Nikomu by to nevadilo. Všimla jsem si srny, která vběhla na silnici a začala brzdit. Silnice byla mokrá a tak mi začalo auto podkluzovat. Šlo to všechno tak rychle. A pak náraz.

Poslední, co si pamatuji je bolest. Jako kdyby mi někdo drtil nohu ve svěráku. A taky ten zápach. Rez a sůl. Krev. Ucítila jsem palčivou bolest na hlavě. A pak už nic. Tma.