Život poté

Autorka: Kyky

19.část - Bolestné objevení

Teprve po chvíli jsem pochopila, co se vlastně stalo. Moje schopnost, ohromná a mocná schopnost. Něco mi ale napovídalo, že není jediná.

Bylo ale i něco jiného, co mě vrátilo zpátky na zem, upíři se vzpamatovali z mého útoku a celé mé tělo ztuhlo zděšením…

Na jedné straně ležela pro mě tolik známá upírka s ryšavými vlasy, Victoria.

Avšak druhý upír přilil kyselinu do mého srdce. Ležel tam, očividně zraněný, avšak nijak vážně. Výraz v jeho obličeji nedokázal vyjádřit žádnou přesnou emoci. Ani radost, strach, bolest, nic.

Oba dva se začali zvedat, Victorii dělal jakýkoliv pohyb větší problém než Edwardovi, byla zraněná vážněji než on, i přesto, že v boji byla zkušenější.

Nedokázala jsem ze sebe vydat ani hlásku, jenom jsem stála uprostřed té mýtiny a přecházela pohledem od jednoho upíra k druhému. Edward už stál na nohou a sledoval mě neurčitým pohledem.

Victoria takové štěstí neměla. I přesto, že se snažila zvednout, hluboké tržné rány na jejím těle zřejmě způsobovaly tolik bolesti, že se nemohla zvednout.

Bylo to ode mě zřejmě pošetilé, ale když jsem spatřila její ohromený výraz ve tváři, když mě viděla, nedokázala jsem dělat nic jiného, než jí pomoci na nohy.

„Díky“ vydechla jenom. Slovo, které bych od Victorie nikdy nečekala. Slovo, dokazující, že se přeci jenom změnila.

Ještě něco tu ale bylo nejasné.

„Co jste to proboha vyváděli?“ zeptala jsem se, avšak Edward se moc neměl k odpovědi.

„Myslím, že by se tomu dalo říct oboustranná pomsta.“ Ušklíbla se na Edwarda, který stál nehybně, jako socha, neschopen slova.

Bolest, která se najednou objevila byla strašná, jako kdyby mě někdo řezal do hlavy. Svalila jsem se na zem, bylo to jako předtím. Do mého těla se vlévala nová síla. Že by nová schopnost?

Cítila jsem kolem sebe studené paže, když jsem otevřela oči, skláněla se nade mnou Victoria a snažila se mi pomoct.

Bolest ustávala a vcházela do pozadí, kde následně zmizela úplně.

Vstala jsem a vděčně pohlédla na Victorii, jejíž rány se hojily pomalu, bolestivě, ale hojily.

Přistoupila jsem k ní blíž a opatrně zkoumala její hluboké rány, když vtom se rány začaly rychle hojit a po chvíli zmizely úplně.

„Co to sakra-“ nestihla jsem to ani doříct, protože se kolem nás shluklo šest upírů, připravených chránit mě.

Rosalie vrčela tak, až mě to překvapilo. To ale nebylo to zvláštní. Ona, jako jediná ze své rodiny vrčela na Edwarda a ne na Victorii.

„Bello“ vydechla úlevně Esme, která vypadala, že je ráda, že žiju, avšak neměla se proč strachovat. Podle mého úsudku by mi nikdo z přítomných fyzicky nikdy neublížil.

S Edwardem, jako kdyby to při vyslovení mého jména cuklo.

„Bella?“ zeptal se, jako kdyby do této chvíle netušil, že jsem to já. Nemotorná Bella, ošklivé káčátko, které opustil, aniž by mu to dělalo sebemenší problémy.

Carlisle se vzpřímil z obranné pozice a vydal se směrem ke mně.

„Měl jsem pravdu, že? Pravá chvíle.“ Zvědavost z jeho slov přímo sálala

„Ano, ale jako kdyby schopnosti přicházely postupně.“ Oznámila jsem, a jiskřičky radosti v jeho očích se zdvojnásobily.

Po dlouhé době se ozvala také Victoria „a podle toho, čemu jsme byli svědky, spolu se schopnostmi přichází i bolest, že?“ namítla

„Je to pravda?“

„Hmm..“

„Nemyslím si, že by na tom měly svůj podíl jenom schopnosti. Ty přicházejí za jakýchkoli okamžiků, někdy i bolestných. Jenom silnější reakce, řekl bych.“

Musela jsem uznat, že Carlisle může mít pravdu.

Oči všech se stočily směrem k Victorii. „Nechte ji být.“ Prohlásila jsem „dlužím jí toho dost.“ Doplnila jsem větu.

Z obrané pozice se vzchopili všichni, až na Rosalii. To jsem nemohla pochopit. Nasupeně vrčela na Edwarda a nepřestala do té doby, než ji Emmett chytil kolem ramen.

Carlisle jako první prolomil ticho. „Edwarde, synu, co se stalo?“ žádal o stejnou odpověď, kterou bych chtěla vědět i já.

Edward promluvil, odpověď jsem ale neslyšela, protože jsem upadla do obrovských bolestí, horších, než byly ty předchozí.

Něčí silné ruce mě však zachytily před pádem na zem. Vypadalo to, jako kdyby se mě dotyčný snažil nést co nejopatrněji. Jako kdybych byla hadrová panenka.

Je ale pravda, že teď jsem se tak cítila. Bolest, procházející celým mým tělem byla strašná. Dalo by se říct, že se rovnala bolesti při přeměně.

Co jsem komu provedla, že musím tu bolest snášet znovu? Tentokrát to nebylo pálení a horká láva, která se rozlévala mým tělem při přeměně. Bylo to, jako kdyby někdo uvnitř mě řezal ostrým nožem celé mé tělo, jako kdyby se snažil rozkrájet mě na milimetrové kousíčky. Bolest přecházela od hlavy až po konečky prstů a zpátky. Bylo to nesnesitelné. Přestala jsem všemi smysly vnímat okolí, čas, všechno. Byla jsem jenom já a neústupná řezající bolest.

Z Edwardova pohledu

Nedokázal jsem sledovat v bolestech padající tělo té krásky. Byla to opravdu Bella? To není možné? Má krásná, roztomilá Bella je upírkou?

Co se jí to vlastně děje? Neměl jsem moc času řešit takové otázky, chytil jsem Bellu, aby nespadla na zem. Snažil jsem se držet ji co nejopatrněji, abych nepřihodil k její bolesti.

„Odnes ji do domu, ostatní půjdou s tebou.“ Oznámil mi Carlisle.

Všichni se rozeběhli, běželi přede mnou, aby mi ukázali cestu k domu. Nechápal jsem, proč bylo v myšlenkách všech pouze vrčení. Proč se ke mně všichni chovali tak strašně? Bylo to kvůli Belle?

Co se stalo, když jsem tu nebyl? Neměl jsem odcházet. Snažil jsem se tolik, aby netrpěla, aby nemusela žít v nebezpečí, aby mohla žít normální život.

Když jsem jí ale nesl, třesoucí se bolestí, jako kdybych udělal tu největší chybu v mém životě.

Jako kdybych tu bolest podstupoval zbytečně. Jak na tom byla teď ona? Musela mě nenávidět.

Rozhodl jsem se zůstat. Chtěl jsem vědět o všem, co se stalo, když jsem byl pryč, co se změnilo. Jak to, že je Bella upír, prostě všechno. Teď už od ní nedokážu odejít.

Zároveň jsem ale nemohl dostat z hlavy chvíli, kdy nás od sebe s Victorií odtrhla. Tak silné tlakové pole. Nebýt upír, nepřežil bych ho. Bude z ní silná upírka, ale tolik bolesti…

Zároveň to, co jí Victoria odpověděla ‚Myslím, že by se tomu dalo říct oboustranná pomsta.‘ a pak to, co jsem slyšel v jejích myšlenkách.. Ale ne za Jamese.

Za koho tedy? A jak je možné, že se k sobě s Bellou chovaly tak přátelsky, obě měly starost o tu druhou..

Ten pohled na Bellino bezvládné tělo, třesoucí se bolestí nikdy nezapomenu. Já sám jsem toho všeho zdrojem. Je to moje vina a já se budu snažit, abych jí to všechno vynahradil…