Život poté

Autorka: Kyky

18.část - Schopnost

Na konci kapitoly je text, psaný kurzívou, což je začátek příští kapitoly.. ;) Snad vás tim moc nezblbnu, ale nemohla sem si pomoct.. :):D

Z Bellina pohledu

Následující dny ubíhaly.. Rychle, řekněme. Oblečení, které jsme s Alice nakoupily stále neubývalo, i přesto, že podle Alice jsem nesměla nosit stejné věci dvakrát. Naštěstí tohle pravidlo neplatilo o botách. Musím říct, že jsem si boty na jehlových podpatcích oblíbila. Nejenom proto, že zvýrazňovaly mé křivky, ale hlavně proto, že jsem si v nich připadala – krásně. Ano, pošetilé myšlenky, ale nemohla jsem si pomoct. Jednu věc jsem totiž věděla jistě. Už nikdy nechci být tou šedivou myší, kterou Edward opustil. Chtěla jsem být Bellou, která je sice zraněná láskou, ale je hezká, sebevědomá a bůhví co ještě. Chtěla jsem být taková, jaká byla moje osobnost, nebo alespoň tak, jakou se moje osobnost cítila být.

Lovila jsem raději s Rosalie, která se mě nikdy na nic nevyptávala, a i přesto, že mi to přišlo divné, sama sobě jsem dokázala přiznat, že se z nás pomalu stávají kamarádky.

Z Rosaliina pohledu

Vypadalo to, že se s realitou začala smiřovat. Já bych udělala cokoliv, abych jí z té propasti vytáhla. Bylo na ní znát, že se trápí, nikdo se s ní o tom, ale nebavil, já jsem se jí snažila věci co nejvíce ulehčit, moc mi to zřejmě nešlo.

Jediný z nás by ji dokázal pomoci. Ten, který se zachoval jako hlupák.

Podle Aliciných odhadů by měl být někde v Evropě, podle vidění, které Alice občas měla. O těch ale Bella nikdy nevěděla a doufejme, že vědět nebude.

Nelíbilo se mi, že jsme jí museli lhát, nebo neříkat celou pravdu, ale na druhou stranu – pokud jí to pomohlo od zbytečně větší bolesti, nehodlala jsem na tom nic měnit…

Z Bellina pohledu

Připadala jsem si sice, jako porcelánová panenka, okolo které se musí chodit po špičkách, aby se nezranila, ale nijak moc mi to nevadilo. Věřila jsem, že pokud by se něco mělo stát, řeknou mi to. Pokud vlastně něco takového vůbec je.

Dny plynuly jako voda, já jsem měla všechny knihy, které jsem spolu s Alicí nakoupila, přečtené. Každý den jsem četla, hudbu jsem poslouchat nechtěla, příliš mi ho připomínala. Tedy alespoň ta vážná hudba. Občas jsem měla náladu, že jsem si do stereo soustavy vložila disk s divokými rytmy a zaposlouchala se do nich.

Emmett si ze mě díky tomu utahoval.. prý jsem ‚jak jarní počasí. Proměnlivá, až to bolí‘ – jako kdyby zrovna jeho někdy něco po přeměně bolelo.

Nikdy ho nebolelo ani srdce, netlukoucí kamenná studená věc, připomínající dobu, kdy jsme byli lidmi. Pro mě jsou bolestivé obě etapy života, i když jsem se snažila si to nepřipouštět.

Moje schopnosti se stále nedostavovaly, ale podle Carlislea je to normální. Prý ‚až bude čas, schopnosti se projeví, i když zpočátku ne naplno‘.

Uběhl asi měsíc od mé přeměny, a všichni začali být zvláštní. Nevím proč, nikdy mi to nikdo z nich neřekl a já to připisovala nervozitě.

„Jdu na lov, jde někdo se mnou?“ zeptala jsem se, když seděli všichni v obýváku u svých drahých poloviček.

Omluvné úsměvy mi prozradily, že tentokrát musím na lov sama.

Běžela jsem lesem, obrovskou rychlostí, při které jsem se cítila jako vánek, jako když létám. Nemusela jsem sledovat okolí, nebo se třeba bát, že do něčeho narazím. Byla to moje přirozenost.

Milovala jsem pocit, jak mé vlasy vanou ve větru a nemusím vnímat okolí. Nezajímalo mě, kam běžím. Ulovila jsem pár srnek a zastavila se na mýtině, velmi podobné té, kde jsem se „setkala“ s Victorií.

Nevím, jak dlouho jsem seděla ve stínu stromů, přišlo mi to jako chvíle, až do té doby, než jsem slyšela hlasitou ránu, jako když udeří blesk. Nebe však bylo poseto mraky, nehřmělo. Nevěnovala jsem ráně velkou pozornost, ale po chvíli přišla další. Jako když by do sebe narazily dva obrovské masy kamení.

Postavila jsem se, připravena k případné obraně, i přesto, že rány pocházely z delšího okruhu než pár kilometrů.

Bylo to, jako kdybych po tak dlouhé době byla někým vrácena do kruté reality. Ta vůně.

Nebyla jenom jedna. Dvě vůně se mísily do jedné. Byla v nich příměs něčeho sladkého – upíři.

Rozběhla jsem se větší rychlostí, než obvykle, hledajíc zdroj hlasitých ran podobných boji.

Nevnímala jsem vítr ve vlasech, který jsem si za normálních okolností užívala. Hnala mě zvědavost a touha zjistit, co se děje. Uvnitř mě ale jako kdyby se něco dělo. Takový zvláštní pocit, který jsem se snažila zahnat do ústraní.

Netrvalo dlouho a doběhla jsem na mýtinku uprostřed tmavého lesa.

Dvě postavy se míhaly ve větru, bojovaly spolu.

Stála jsem za stromy ve směru větru, nevšimli si mě, protože nezpozorovali ani mojí, s větrem odplouvající vůni.

Já tu jejich ale cítila. Byl to takový pocit déja vu, protože obě vůně jako bych znala a zároveň mi přišly neznámé.

Nebyla jsem schopna rozpoznat postavy, mihotající se ve větru. Byly dost rychlé, i na můj dokonalý upírský zrak.

Něco ve mně mi však napovídalo, abych z obranného postoje stromů vystoupila a boj zastavila, i přesto, že jsem nevěděla jak.

Pomalými kroky, avšak se sebevědomým postojem jsem vycházela zpoza stromů.

Ten pocit, který jsem předtím potlačovala, sílil, jako kdyby se dral na povrch.

„Stop!“ Zařvala jsem velice hlasitým a rozkazovačným stylem. Chtěla jsem, aby přestali bojovat, aby ustal nesnesitelný hluk..

Poslední hlásky jako kdyby zesílily, a zvýraznila je jakási obrovská tlaková vlna, mířící proti postavám.

Vlna prolomila hranice mezi bojujícími osobami, a odhodila je slušnou dálku od sebe. Teď jsem stála uprostřed obrovské mýtiny, kde na každém konci ležel jeden zraněný upír, pomalu se probírající z velice silného tlaku…

Teprve po chvíli jsem pochopila, co se vlastně stalo. Moje schopnost, ohromná a mocná schopnost. Něco mi ale napovídalo, že není jediná.

Bylo ale i něco jiného, co mě vrátilo zpátky na zem, upíři se vzpamatovali z mého útoku a celé mé tělo ztuhlo zděšením…