Život poté

Autorka: Kyky

17.část - Nákupy

Z Alicina pohledu

Vypadala tak nedočkavě. Když byla člověk, nakupování jí nebavilo, nesnášela ho. Není to proto, že je teď tak nádherná, na to ji znám až moc dobře. Potřebuje se odreagovat a vypnout od reality.

Její sebeovládání je ale úžasné. Každému z nás trvalo roky, než mohl mezi tolika lidmi chodit a nedát na sobě znát žízeň. Ona byla jiná.. Jako kdyby si svou daň bolesti zaplatila a nemusela procházet těmi muky. Ovládala se perfektně. Vůně jí nepřijde lákavá.. Hmm, zajímavé.

Když se potřebuje odreagovat, vrhněme se tedy do světa módy!

Z Bellina pohledu

Aliciny oči zářily jako jiskřičky už ve výtahu, který jel na můj vkus až příliš pomalu. Byla to pro mě strašně dlouhá doba, než se rozsvítilo červené světýlko nad dveřmi, označující, že jsme tam, kde máme pro nákupy být.

Obchodní dům byl veliký. Obrovský. Tolik lidí a ani jeden mi nepřipadal natolik ‚voňavý‘, aby ve mně probudil netvora, toužícího po krvi a smrti ostatních. Byla jsem na sebe hrdá, měla jsem radost, která se posílila pohledy ostatních. Jako kdybych byla střed vesmíru. Připadala jsem si zvláštně. Nikdy jsem taková nebyla. Krásná, atraktivní, středem pozornosti. Tolik jsem si toho vytrpěla a tohle mi teď přišlo jako náplast na moje zlomené srdce. Tolik mužů by toužilo po tom, aby v mém srdci zaujímali stejné místo jako Edward. Já ve svém srdci pro Edwarda ale neměla jenom místo. Bylo celé jenom jeho. Celé srdce jsem zasvětila Edwardovi. Jak poetické.

Alice mě popadla za ruku a rychlým krokem, avšak tak rychlým, aby to lidem nepřišlo podivné si to mířila do velikého, moderního obchodu. Název mi nic neříkal – nikdy jsem v takových obchodech nenakupovala. Byl to jeden z těch dražších.

Nedokázala jsem Alici odporovat. Teď sem patřila do jejich rodiny, tak, jak mi sama vpálila do očí. Tak příjemná pravda…

Něco si pro sebe mumlala. Nevěnovala jsem jí pozornost, jediné, co jsem pochytilo bylo „přece ji nenechám chodit jen tak, zaslouží si oblečení, které se jí vyrovná..“ celá Alice. Nenechá si ujít ani jeden kousek šatů, který by mohl být pro kohokoliv z nás důstojný. Vybírala sice oblečení jenom pro mě, ale občas, když narazila na něco, co by se na ni hodilo, nebo na kohokoliv z rodiny, popadla to taky.

Nedokázala jsem si ani vybrat sama oblečení. Alice by mě ani nenechala. Zašla jsem do kabinky a zkoušela si všechno, co mi Alice podala. Tolik oblečení, tak nádherného, vyzývavého, elegantního, sportovního, celá škála barev a určitě také celá škála vysokých cen.

V tuhle chvíli jsem se plně dokázala oddělit od reality, bylo mi jedno, jak je oblečení drahé, nebo co si o mě myslí ostatní v obchodě. Byla jsem tu jenom já a Alice. Sestry, které jsou šťastné alespoň teď, při činnosti, která je baví.

Všechno oblečení, které jsem si zkusila, jsem také Alici předvedla. Byla šťastná, že jsem ráda a mám radost, nebo to tak alespoň vypadalo a já jsem byla spokojená. Pokaždé, když jsem vylezla z kabinky, všichni, kteří mě měli v zorném poli mě sledovali. Věděla jsem to a nevadilo mi to. Za ta léta, když jsem byla člověkem mi strašně vadila pozornost. Nebyla jsem moc spokojena sama se sebou. Teď jsem měla SKORO všechno, co bych kdy mohla chtít. Byla jsem šťastná alespoň na ten malý okamžik, který pro mě byl jako věčnost. Jediná chvíle, kdy pro mě čas neubíhal jako voda.

Když jsem z kabinky vylezla, Alice popadla všechno to oblečení a hrnula se k pokladně. Nenechala si placení tolika kousků vymluvit a tak jsem jí zbytečně nestála v cestě – konec konců – oblečení jsem potřebovala.

Procházeli jsme z obchodu do obchodu, od doplňků, přes boty až po kolekci spodního prádla, i když nevím, na co mi to bude..

Obchodní dům se začal zaplňovat lidmi, kteří po nás pokukovali, Alice na mě občas taky zaměřila pohled, asi čekala, jak se budu chovat v přítomnosti tolika lidí jako novorozená.

Jak bych se měla chovat – normálně. No vlastně ne – divoce, ale já neměla potřebu se tak chovat, když jsem se cítila naprosto normálně a sytě.

„Alice, potřebovala bych nějaké knihy.“ Navrhla jsem nenápadně další cíl nákupů. Alice se sice zatvářila znechuceně, ale i přesto se mnou cestu do knihkupectví podnikla.

„V tuhle chvíli mi připomínáš Carlislea.“ Řekla mi, když jsem v rukách držela hromady knížek. „Taky je do knížek jako blázen. Ono vlastně – co celou věčnost dělat, že?“ uchichtla se, v tom jsem si ale všimla knížky, kterou jsem tu tak dlouho hledala a nemohla jí najít. Na větrné hůrce. Asi se mi zajisřilo v očích, protože se na mě Alice tázavě podívala, nijak však mé chování nehodnotila a nevyjadřovala se. Teď jsme mohli zaplatit. Měla jsem všechno, co jsem chtěla. Tedy pokud šlo o knížky..

Prodavačka na nás jenom tázavě pohlédla, ale když viděla zlatou kartu, kterou Alice platila, ponurá nálada jí zmizela a chovala se velmi ochotně. Popadla jsem tašku se zabalenými knihami a cupitala jsem za Alice, která se otáčela a hledala jedno místo – optiku. Potřebovala jsem co možná nejvíce kontaktních čoček, protože ty, co jsem měla v očích byly jediné, které doma měli. A ty byly ‚pro případ‘.

Nakonec našla objekt svého zájmu a i kontaktní čočky jsme pořídily. Každá měla kolem sebe ověšenou velkou spoustu tašek s oblečením, botami, doplňky a všeho, co mohla žena, nebo spíš upírka pro svůj ještě okouzlující vzhled potřebovat.

Teď jsme teprve mohly jet domů. Naložily jsme věci do auta a chystaly se odjet.

Alice si však začala sedat na místo spolujezdce, což mě udivilo.

„Řídíš“ prohlásila jenom.

Nevěděla jsem, jestli je to dobrý nápad, ale na druhou stranu – proč by ne, že?

Sedla jsem si za volant a otočila klíčkem v zapalování. Motor spokojeně zavrněl. Tohle auto mělo rádo rychlou jízdu.

Cesta byla úžasná. Nehleděla jsem na tachometr, ani na pobavený úsměv Alice. Byla jsem prostě já, auto a rychlost, která se mi líbila a vyhovovala mi, i přesto, že jsem musela jet minimálně 300 kilometrů v hodině.

Nevím, jak to, ale nepotřebovala jsem, aby mě Alice navigovala. Prostě to bylo, jako kdybych přesně věděla, kudy mám jet. Venku se stmívalo, neuvědomila jsem si, že jsme nakupovaly tak dlouho. Přišlo mi to zvláštní, jak mě nakupování bavilo a hlavně, že splnilo mé očekávání a vytrhlo mě z reality.

Zastavila jsem před domem. A začaly vyndávat spolu s Alicí tašky z auta a k mému překvapení z domu vyšla Rosalie a pomohla nám. Když viděla obrovské množství tašek, začala se smát, což přilákalo ven Emmetta, který si neodpustil poznámku..

„Chudák holka, tos jí nemohla alespoň trochu šetřit Alice?“ zašal provokovat s úsměvěm ve tváři. Jaksi jsem tušila, co mu Alice odpoví, ale i přesto mě situace celkem pobavila.

„Emme, nech toho a pomoz nám s taškama. Mimochodem – ty zelené tašky obsahují oblečení pro tebe.“ Oznámila mu s úsměvěm a radostí, kterou dokáže kolem sebe rozptýlit jenom ona a Jasper. Ten však díky své schopnosti.

Emmettův úsměv se přesunul do úšklebku, ale i přesto tašky popadl a spolu s Rosalií začali nosit oblečení do pokojů.

O tomto dni bych s jistotou dokázala říct jediné – byl nejlepší z těch, kdy jsem byla upírkou.