Život poté

Autorka: Kyky

16.část - Krásná

Nevím, jak dlouho jsem ležela na gauči a sledovala prach, strop, nebo jakýkoliv nezajímavý objekt. Z přemýšlení mě vytrhla až Alice, která vehementně napochodovala do pokoje a usmívala se na mě zářivým a nevinným úsměvěm.

„Vstávat, holka“ ozvalo se ze spodního patra a Emmet vzápětí podlehl záchvatu smíchu.

„Kolik je?“ zeptala jsem se Alice bez sebemenšího zájmu.

„Devět hodin. Za hodinu otevírají obchoďák, tak se připrav. Mimochodem – tady máš oblečení. To je naposled, protože ode dneška budeš mít plnou skříň módních kousků a spousty úžasných botiček. To mi věř.“ Podávala mi malý balíček úhledně složeného oblečení, završený jedním párem černých elegantních kozaček z kůže a balíčkem s líčidly.

Dveře se zabouchly a zůstala jsem v pokoji sama. Za normálních okolností bych se na nákupy s Alice netěšila, ale teď – jako kdyby to byla jediná věc, která mě dokáže vytáhnout z reality.

Zároveň mě poháněla jakási zvědavost, zajímalo mě, jak se dokážu ovládat. Možná proto chce jít Alice co nejdřív, nebude tolik lidí. Počty potenciálních mrtvých se zmenšují. Chytrá sestřička. Sestřička – nemůžu uvěřit, že je to pravda..

Vstala jsem a převlékla se do věcí, které mi Alice donesla. Kozačky byly dokonalé, teď už mi nevadily vysoké jehlové podpatky. Mohla jsem v takových botech i běhat bez toho, aniž bych spadla, nebo ublížili komukoliv jinému z mého okolí..

Byla ale pravda, že Alice nezklamala. Začínala jsem si myslet, že si nenechá ujít ani jedinou možnost navléct mě do věcí, které bych si dříve neoblékla. Jako například tmavou džínovou minisukni, kterou jsem na sobě měla právě teď, sladěnou s béžovým uplým tričkem s polovičními rukávy a jako ozdobu toho všeho slabší šedivý moderní kabátek. Všechno nádherně ladilo a v oblečení vynikaly křivky mého těla, které se po přeměně tolik změnilo.

Teď nastává pro mě těžší část – líčení a účes. Nechtěla jsem Alice dělat ostudu, tak jsem si nechala vlasy volně rozpuštěné. Černou konturou a řasenkou jsem si zvýraznila oči a víčka pokryla slabými šedivými stíny. Nakonec jsem si pusu natřela průhledným leskem na rty s nádechem růžové a mohla jsem vyrazit.

Jediné, co mi vadilo byly červené oči, což jsem vyřešila hnědými kontaktními čočkami, které jsem našla na malém stolku. Musela jsem uznat – vypadala jsem skvěle.

Vydala jsem se dolů, kde už na mě čekala Alice. „Jdeme samy, Rosalie s Emmetem potřebují něco zařídit“ oznámila mi s jiskřičkami v očích. Teď už nebyl nikdo, kdo by ji zkrotil. Ani mi to nevadilo. Potřebuju jakékoliv odreagování.

Když jsem se na znamení souhlasu usmála, Emmett zapískal tím stylem - jsi-kočka. Rosalie se na něj podívala, jako kdyby ho měla propálit pohledem skrz naskrz a omluvně se na mě pousmála. On je Emmet prostě takový, nemohla jsem říct, že jsem na jeho chování zvyklá, ale nic jiného se nedalo čekat. Alice se jenom uchichtla a mě nepřestávalo udivovat, s jako úctou, přátelskostí a láskou se ke mně všichni chovají. Jsem teď členem jejich rodiny. To už jsem pochopila. Možná to bylo to, co se mi snažili dokázat. Že k nim patřím.

Alice nebyla z těch, kteří by měli trpělivost čekat, pokud se jedná o nakupování a tak popadla klíčky od auta a vyrazili jsme. Přišlo mi to, jako by se Alice snažila přitáhnout co nejvíc pozornosti, protože jsme jeli Rosaliiným BMW. Autem, po kterém touží každý. Je to jeden z těch snů většiny lidí. Peníze, luxusní AUTO, dům, rodinu..

Já jsem měla všechno z toho, i když rodina byla neúplná. Kdokoliv by řekl, že jsem nejšťastnější osoba, když mám všechno po čem člověk touží. Já jsem ale nebyla.

„Asi za půl hodiny tam budeme“ prohlásila Alice s radostným podtónem.

„A mimochodem-“ dodala jenom „jsi překrásná.“

„Díky Alice.“ Díky? To mě nemohlo napadnout něco inteligentnějšího? No, očividně nemohlo.. Co už s tím nadělám. Musím ale uznat, že jsem byla ráda, že jsem se tolik změnila…

Neuběhlo víc, než slibovaných třicet minut a parkovali jsme v podzemní garáži gigantického nákupního centra. Nezajímalo mě ani tak moc, kde to jsme, hlavní bylo, že to ví Alice. A ta nevypadala na to, že by nevěděla, do čeho se hrne.

Všechny okolo upoutalo auto, ve kterém jsme přijely. Přesně jak jsem čekala. Pootevřela jsem dveře, chystajíc se vystoupit, ale zarazila jsem se. Bylo to jako tlaková vlna, nesoucí sebou vůni, nepřišla mi ale nijak přitažlivá. Necítila jsem potřebu někoho vysát. Cítila jsem jenom, že je kolem mě hodně lidí a tedy i hodně pulsující krve, která mi nepřišla nijak přitažlivá.

„To je úžasné Bello!“ vydechla nadšeně Alice. „Zvládáš to perfektně, takové sebeovládání nemá ani Jasper.“ Povzbuzující.

„Nepřijde mi to nijak přitažlivé.“ Odvětila jsem a Alicin úsměv oplatila.

Obě jsme z vozu ladně vystoupily a oči všech, těch, kteří si prohlíželi BMW, ale i těch, kteří mu nevěnovali nijak velký zájem nás začali sledovat.

Bylo to- nepopsatelné. Nikdy jsem nebyla středem pozornosti. Až do teď. Sledovalo mě spoustu očí. Chtivě a zaujatě v případě mužů a v případě žen jen nevěřícně a závistivě.

„A to jsme teprve v garáži“ špitla na mě sestřička a popohnala mě směrem k výtahu do tolik očekávané možnosti odreagování a zábavy…