Život poté

Autorka: Kyky

15.část - Sama na věčnost

Doufám, že se vám povídka líbí. Moc bych chtěla poděkovat všem, kteří napsali svůj názor ( jmenovitě – Peťa,Rob Pattinson, Dara, ale hlavně a.baffy = Alča – snad jsem na nikoho nezapomněla ) Jsem ráda, že se povídka líbí, a že ji alespoň někdo čtete.:) ;) V téhle kapitole je řekla bych hodně „niterních pocitů a dojmů“ :D :D :D :D (Alča ví, o čem píšu :D :D). Chtěla bych ji tedy věnovat všem, kteří si na ni občas najdou čas, a čtou mé výlevy. Moc díky.. :o)

Z Bellina pohledu

Běželi jsme k domu, syti z velice úspěšného lovu.

Byla jsem novorozená, tedy rychlejší než ostatní a tak jsem před nimi měla náskok. Zdálo se mi, že letím. Jako kdybych se nohama nedotýkala země a zároveň se pohybovala tak rychle, že by mě lidské oko nezahlédlo. Teď už chápu, proč si byl Edward vždy jistý, že nenarazí do stromu, nebo do jakékoli překážky, stojící v cestě.

Bylo to, jako kdybych splynula s okolím, jako chameleon. Nebo se spíš okolí podřizuje mě. Kdo ví. Sedla jsem si na schody a čekala na ostatní, kteří se postupně vynořovali z lesa. První přiběhla Alice, svými ladnými pohyby, jako kdyby tančila. Běžela ruku v ruce s Jasperem.

Bylo to pro mě, jako kopanec, nebo obrovská rána do břicha. Z nenadání mi vzpomínky na šťastné chvíle na Edwarda zaplavily hlavu. Kdyby to bylo všechno jinak a já byla upírkou už dřív, vypadali bychom teď také takhle šťastně? Jak by to bylo.

Oklepala jsem se, snažíc oklepat i smutek a bolest, prodírající se na povrch. Podařilo se.

Za touto šťastnou dvojicí přicházel Carlisle s Esme. Byl na ně nádherný pohled. Jako kdybych se dívala na mé vlastní rodiče. Tedy – berme to zaobleně.

A pak – další rána, tentokrát přímo do srdce. Rosalie vyšla s Emmetem lidským krokem, držíc se za ruce. Emmett poskytoval Rosalii oporu ve formě objetí. Ti dva pro sebe byli stvořeni.

Tak jako já a Edward. Ne, musím tyhle myšlenky setřást a vyhnat z hlavy. Láska mi nesmí zatemňovat úsudek a náladu. Ne. Dlužím toho všem tolik. Zachránili mi život…

Jasper se na mě starostlivě otočil, samozřejmě – cítil mou bolest jako svou vlastní. Nevyčítal mi to.. Jeho pohled byl tak… chápavý a starostlivý.

Nikdy jsem nepoznala tuhle Jasperovu stránku osobnosti. Když jsem byla ještě člověk, musel si ode mě držet určitou vzdálenost, pro mé vlastní nebezpečí.

Dodnes se cítil být zodpovědný za to, co se stalo. Za to, co se stalo na oslavě mých narozenin, ale i po ní… Byl něco jako řítící se karta v dlouhém a vysokém papírovém stavení.

Když si Rosalie všimla mého bolestivého pohledu, obdařila mě starostlivým úsměvem. Emmet zřejmě pochopil, a zkusil odlehčit atmosféru.

„Tak jak ti chutnalo, ségra?“ musela jsem se nad posledním slovem pousmát.

„Samozřejmě, že mi chutnalo, bráško.“ Odpověděla jsem a vstala z verandy.

Všichni se přemístili do domu.

„Bello, zítra jdeme na nákupy!!“ ozval se Aliciin radostný hlas.

„Já vím, Alice. Už se nemůžu dočkat.“ Přesvědčivost ale z mého hlasu nevyzařovala, ale i přesto byla Alice spokojená.

Nedokázala jsem v obývacím pokoji vydržet, neměla jsem nikomu nic za zlé, ale nedokázala jsem být v místnosti se třemi zamilovanými páry, i když se všichni v mé přítomnosti snažili potlačit své viditelné city. Byla jsem jim za to vděčná, ale i přesto.

Sedla jsem si do křesla naproti oknu v mém novém pokoji. Sledovala jsem stmívání.

Má mysl se zaplavila vzpomínkami na jeden určitý okamžik..

Seděli jsme s Edwardem v autě a sledovali západ slunce. Byl to nádherný okamžik, nádherný pocit. Stmívání je pro nás nejbezpečnější část dne...Konec jednoho dne,ale začátek nového...Ale je také nejsmutnější...Přes noc budeme odloučeni... pronesl tenkrát.

Teď jsem litovala, že nemůžu brečet. Že nemůžu vyplavit všechny pocity, které mnou proplouvaly.

A co vlastně dělá takový upír, když chce zahnat smutek. Co by udělala třeba Alice? Měla by u sebe Jaspera, stejně jako Esme Carlislea nebo Rose Emmetta. To je nevýhoda samoty a zlomeného srdce. Začínala jsem chápat, jak se Edward musel cítit, když byl po celá desetiletí sám. U něj to ale bylo jiné, nepoznal nikoho, kdo by mu zlomil srdce. Já ano. S mojí smůlou s tím teď budu muset žít věčnost.

Potřebovala jsem zahnat smutek a ostatní nepříjemné pocity, tak jsem se natáhla na gauč v rohu pokoje.

Jak se mám zabavit, když upír nespí? Napadlo mě. Trefná otázka. Čím se zabavit. Čtením knížek? Žádné tu nemám. Musím při zítřejších nákupech poctít knihkupectví svou návštěvou.

Na co mi byla teď má krása, moje síla, moje nesmrtelnost? Na nic. Nic mi nebylo prospěšné, pokud by to neslepilo moje puklé srdce k sobě. Pokud by neslepilo dva kusy mého mrtvého studeného a kamenného srdce.

Zahleděla jsem se do částeček prachu, poletujících ve větru. Jako člověk bych je nezahlédla, teď mi to neděla sebemenší problém.

V mé hlavě bylo tolik místa, že mi to až bylo nepříjemné. Dokázala jsem myslet na tisíce věcí a ještě vnímat okolí. Cokoliv bych teď vyměnila za spánek, kdy mozek vypne a nemusí se o nic starat. Ani o to, proč musí být právě jemu souzeno žít věčnost sám, proč on sám musí lidem okolo sebe přidělávat starosti, nebo proč právě on má rodinu, kterou si nezaslouží a stále mu něco chybí. Nebo někdo.