Život poté

Autorka: Kyky

14.část - První kořist

„Jde se na lov!“

Byly to slova, která mě osvobodila z přemýšlení o mé budoucnosti. Když jsem vylézala ze dveří, stála před nimi Alice a podávala mi další oblečení, zřejmě vhodnější pro lov. K nim přidala také černo stříbrné tenisky a odběhla.

Souprava mi slušela. Byla laděna do stříbrné barvy, volné kalhoty se širokým pruhem u pasu zvýrazňovaly mé teď už dokonalé křivky, černý nátělník byl bez potisku, byl ale sportovně „naladěný“ a ke kompletu patřila také krátká stříbrná mikina, také se širokým spodním lemem.

Vydala jsem se za ostatními ven, čekala jsem, že pojedeme auty, ale ty stále byly zaparkované v zamčené garáži.

„Poběžíme“ oznámil si s šibalským úsměvem Emmett. Byla jsem zvědavá, jestli budu při běhu tak neobratná, jako sem byla dřív, ale když jsem přihlédla k těm obrovským změnám, kterým mé TĚLO prošlo, došla jsem k závěru, že zas tak strašné to být nemůže.

Kolem domu byly lesy, na první pohled velice husté a tmavé. Všichni jsme se rozběhli. Carlisle, Rose a Alice běželi se mnou. Popravdě řečeno – přišlo mi, že Carlisle si nenechá ujít jedinou příležitost, při které by se mohla projevit má potencionální schopnost.

Najednou to přišlo, jako blesk.

Ten pocit, ta vůně absolutně odsunula mé vědomí a hnal mě pouze hlad, chuť a touha po krvi. Kousek ode mě se objevil medvěd, podle Emmettova úšklebku bych si tipla, že grizzly.

Rozběhla jsem se prudce proti němu, a odhodila jsem ho na protější skálu. Vzbudilo to ve mně lidské vzpomínky. Tak chabé, nejasné, ale přesto zřetelné. Okamžik, kdy mě Victoria odhodila na skálu.

Zatřepala jsem hlavou, snažíc se odehnat všechny negativní myšlenky a jedním trhnutím jsem medvědovi zlomila vaz. Nechtěla jsem, aby trpěl. Tedy – samozřejmě, ne víc, než bylo doopravdy nutné.

Mé ostré zuby projely jeho tlustou kůží v oblasti krku bez sebemenších potíží, jako kdybych se zakousla do kostky másla.

Ta chuť – nepopsatelně úžasná, životodárná tekutina – krev. Tuhle chuť jsem nemohla s ničím srovnávat. Nic nebylo tak lahodné, jako krev tohohle nebohého zvířete. Nikdy jsem nic tak neodolatelného nejedla (resp. nepila ).

Na zmar nepadla jediná kapka. Jediná kapka neukápla mimo. Vychutnávala jsem si gryzzliho do poslední chvíle. Odtáhla jsem se, až když v něm nebylo nic, co by mohlo mou touhu po krvi uspokojit.

Ostatní na mě hleděli poněkud překvapeně.

„Výborně Bello, pro tebe bude snadné nakupovat. Nic při lovu nezničíš.“ Uchechtla se Alice.

Měla pravdu, až mě to samotnou překvapovalo. Nebyla jsem od krve, moje oblečení bylo nedotknuté, čisté.

Byl ale čas lovit.

Sama jsem vypila několik srnek, na gryzzliho jsem už nenarazila.

Všichni se sešli těsně před setměním a vydali jsme se domů..