Život poté

Autorka: Kyky

12.část - Zpověď

„Bello, nemáš co vysvětlovat. Jediní, kdo tu mají co vysvětlovat, jsme my a…“ Rosalie se bála říct jeho jméno, co bylo vidět už na první pohled. Když ale Jasper nepatrně zakýval hlavou, doplnila „Edward.“ Jasper na mě přímo zíral, protože v mé hrudi, jako kdyby se při vzpomínce na tu noc, kdy mě opustil, se vytvořila díra. Tak, jako měsíce předtím.

„Co to..“ zamumlal si pro sebe a když si všiml, že ho pozoruji a neápadně naznačuji, aby toho nechal, přestal s výkladem.

„Víš,“ nenechala se rozhodit Rose „myslím, že my všichni se máme za co omluvit. Nechtěli jsme- netušili jsme, že-“ chudák, nevěděla jak pokračovat, ale vyprávění se ujal Carlisle, protože nikdo jiný se k tomu neměl.

„Jsem si naprosto jistý, že ti Edward nechtěl ublížit, nikdo z nás nechtěl. My vlastně nevím, co se tak náhle stalo. Tedy – nevíme to přesně.“ Alice se při poslední větě trochu ošila, ale Carlisle pokračoval. „Nechtěli jsme mu přitěžovat, netušili jsme, jak na tom budeš ty, tak jsme mu vyhověli a odstěhovali se. Nijak nám to nevysvětlil, jediné co nám řekl bylo, že už s námi nemáš nic společného, že na Tebe máme zapomenout.“ Alice se opět ošila a pro sebe si zamumlala „ Jako by to šlo…“ chtěla jsem se na to pousmát, ale vyšel z toho bolestný úšklebek.

„Byli jsme hloupí, mysleli jsme, že je to také pro tvoje dobro, navíc jsme se Edwarda nechtěli nijak vyptávat.“

Carlisle zmlkl, ale mě zajímalo ještě něco. Věděla jsem, že to bude bolet, ale chtěla jsem znát odpověď. „Kde je?“ Carlisle pochopil, ale s odpovědí ho Rose předběhla.

„Čtrnáct dní nato zmizel. Odešel od nás. Nevíme, kde přesně je.“

Bylo ticho.

„Víš Bello, omlouváme se, jak to všechno dopadlo, ale když jsme tě s Rose našli uprostřed toho lesa-“ promluvil Emmett po dlouhé době.

Tahle věta mě ale po dlouhé době pomyslet na jednu věc. „Kde je Victoria?“ vyhrkla jsem ze sebe.

Emmett mírně zavrčel, ale odpověděl. „Dostala na frak, ale utekla, bestie.“

„Cos jí provedl, Emmette?“ vím, že to vyznělo strašně, měla bych jim být vděčná, ale přece jenom něco ve mně mi napovídalo, že Victoria neměla proč utíkat.

 Tázavě na mě všichni pohlédli. „Bohužel, nic smrtelného.“ Odpověď skoro zavrčel.

Oddechla jsem si a uvelebila se zpátky do křesla. Tázavé pohledy se odvrátily, ale já neměla potřebu jim cokoliv vysvětlovat. Ne teď, i když jsem cítila, že všechny by zajímalo vysvětlení.

„Nemáte se za co omlouvat, zachránili jste mi život, za což vám moc děkuju. Nikdy vám to nezapomenu.“ Pohlédla jsem na všechny a vděčně jsem se usmála. Pohledem jsem se zastavila na Carlisleovi. „To ty jsi mě kousl, že ano?“ zeptala jsem se, i přesto, že odpověď jsem tušila.

„Ano. Vím, že je to ode mě nemorální, ale nelituji toho. Promiň.“

„Díky.“

Opět nepříjemné ticho, které prolomila opět – Rosalie? Co se jí stalo?

„Nemáš hlad? Teda – žízeň.“ Zeptala se Rosalie. Všem tu asi přišlo divné, že se nechovám divoce. Z vyprávění jsem si myslela, že novorození jsou divocí a hladoví. Já jsem se necítila ani divoká, ani hladová.

„Ne, ani ne. I když – myslíš takové to pálení v krku?“

„Hmm“

„Je to jako když jsem byla nemocná a nemohla mluvit. Jenom škrábání krku.“

Jasper se napřímil. „Víš, to je zvláštní. Jakožto novorozená bys měla mít nezkrotnou touhu po krvi. Žízeň a bolest v krku by měla být nesnesitelná. Máš obdivuhodnou sebekontrolu.“ Vysvětlil mi Jasper stroze situaci.

„Jestli ti to tedy nevadí, na lov půjdeme až zítra, všichni. Pokud se nedostaví žízeň, souhlasíš?“ ptal se mě zaujatým hlase Carlisle.

„Ano“„V tom případě“ – ozvala se Alice. „Jdeme po lovu nakupovat!“

Téhle bytosti se nedá odporovat. Ještěže mám ještě dva dny „klidu“.