Život poté

Autorka: Kyky

11.část - Nový život, další šance

Já vím, poslední dobou sou kapitoly týhle povídky asi trochu nudný, ale snad to newadí a i přesto nezanevřete.. :) Začíná nová etapa… ;)

P.S.: mocinky děkuju všem, kteří se vyjádřili k tomu, jak se jim povídka líbí, nebo napsali konstruktivní kritiku. Vašich názorů si moc vážím..:)

Z Bellina pohledu

Zdálo se to, jako sen. Nechtěla jsem otevírat oči, nechtěla jsem se vracet do bolestivé reality. Jsou mé teorie správné? Jsem teď upír? Budu tu sama, když oči otevřu?

Chvíli jsem se odhodlávala, ale i přesto jsem oči otevřela. Píchlo mě u srdce. To ale nebilo. Takže ano – jsem upír. Ale také jsem tu sama.

Kde jsou Rosalie s Emmetem?

Když jsem se ale zahleděla do stropu, viděla jsem všechno – každá žilka, každá buňka, skrávající se na bílém nátěru mi byly známé. Můj zrak byl dokonalejší. O hodně dokonalejší. Na nábytku kolem mě jsem viděla každou nitku, každou sebemenší částečku.

Než jsem se stačila vzpamatovat, do dveří vtrhlo šest mě tolik známých upírů.

„Rosalie, Emmete, Carlisle, Esme, Jaspere, Alice??“

Všichni jmenovaní mi na otázku odpověděli pouze úsměvem.

Zdálo se mi to, a nebo to opravdu vypadalo, jako kdyby si oddechli?? Všichni ale stáli strnule, jako kdyby očekávali reakci, útok z mé strany.

Nechápala jsem to, vždyť já jsem neměla důvod na ně zaútočit.

I přesto, že mě opustili, byli stále mou vysněnou rodinou. Nebyli ale kompletní, Edward chyběl. Zesmutněla jsem, to jsem nečekala.

Hned nato jsem pocítila vlnu úlevy, dobré nálady. Pohlédla jsem na Jaspera děkovným pohledem. Když jsem se ale zahleděla na jeho obličej, uvědomila jsem si, jak chabý byl můj lidský zrak. Jizvy pokrývaly téměř celý jeho krk a část obličeje. Rozený bojovník. Ale i přesto byl krásný. Po jeho boku stála Alice, s mírným zděšením, ale i radostí v očích a úsměvěm na tváři.

Emmet, vždy svalnatý, jeho síla z něj přímo sálala. Nedalo se tak říct o jeho náladě. Žádný vtípek, nic.

Rosalie, krásná, pro mě ještě více, než předtím se na mě dívala jinak, s podivným výrazem ve tváři. Jako kdyby – mě litovala? Bála se?

Esme, starostlivá, po boku měla Carlislea. Vypadali, jako by byli k sobě stvořeni.

Všichni mě sledovali s ostražitostí, mírným odstupem a starostí i strachem.

Zvedla jsem se, až s překvapivou lehkostí, až mě to udivovalo.

Byla jsem ráda, že nejsem sama, že je někdo se mnou, že nebudu muset to veliké břemeno sama táhnout.

Rose se vyprostila z Emmetova silného sevření a pomalým krokem se posunula ke mně.

„Bello, jsi v pořádku?“ zeptala se mě váhavým postojem.

„Hmm, myslím, že jo, ale-„ přerušila mě v půli věty.

„Psst, na vysvětlování bude čas později, myslím, že by ses měla převléknout, a-“ k mému překvapení se zarazila v půli věty.

Carlisle tedy pokračoval. „když se zhluboka nadechneš, opravdu zhluboka, co cítíš?“ zeptal se mě, se zvědavostí a obavou v hlase.

„Hm, řekla bych, že nic.“

„Vůbec nic? To je zvláštní, jako upír bys měla mít žízeň. Ale nevadí, na něco přijdeme. Teď by ses opravdu měla převléct.“ Pohlédl na mě s trochou humoru.

Měla jsem na sobě stejné oblečení, jako předtím, trochu roztrhané, ale celkem čisté, až na zaschlou krev. Proto tady byli všichni tak ostražití. Vůně krve.

„Heh, samozřejmě, ale..“

„ Žádné ale Bello, o všechno se postaráme“ mrkla na mě Alice. Teď jsme byli v místnosti jen my dvě a Rosalie.

Ani jsem se nenadála a Alice mi podávala uplou černou minisukni, a delší, tmavě modrý ušlý nátělník. „Alice, jsi si opravdu jistá?“ opáčila jsem možná očekávanou otázkou.

„Věř mi.“ Řekla jenom.

Když jsem měla oblečení na sobě, zdálo se mi to – poněkud přehnané. Než jsem stačila něco namítnout, seděla jsem na židli a Rose se kolem mě motala s hřebenem a fénem, Alice se oháněla všelijakými šminkami a lesky na rty. Neuběhlo ani deset minut a obě byly hotové. Chybělo jedno – boty. Byla jsem bosá.

„Alice, Rose, moc děkuju, za VŠECHNO, ale nemáte i něco na nohy??“

Zasmály se, když viděly můj výraz a podle spikleneckého mrkacího maratonu, kterým na mě Alice útočila, jsem litovala, že jsem se ptala.

Podala mi boty na jehlovém podpatku ve stejné barvě, jakou měl top. Nebyla jsem si jistá svou rovnováhou, ale podle pohledu, kterým na mě obě koukaly jsem pochopila, že mi nic jiného nezbývá.

„Mohla bych se na sebe podívat?“ zeptala jsem se nejistě, čekajíc kladnou odpověď.

„Nepřipadá v úvahu.“ Odpověděly obě najednou a táhly mě ke dveřím.

Předtím jsem si ani nestihla všimnout pokoje, ve kterém jsem se vzbudila. Byl vymalovaný odstíny zelené a nábytek byl sladěn do bílé barvy. Když jsem ale vyšla na chodbu, zjistila jsem, že celý dům je veliký, luxusně a moderně vybavený.

Na jehlových botách jsem se pohybovala až s překvapivou elegancí. Samotnou mě to udivovalo a když si Rosalie všimla mého výrazu, uchichtla se. Nepřestávala mě udivovat svým chováním vůči mě.

Sešly jsme po schodech, ani jednou jsem nespadla ani nezakopla, což mě překvapilo ještě víc, když jsem vzala v úvahu, že podpatek byl vysoký odhadem asi dvanáct centimetrů.

Pod schody byla veliká hala, vybavená, jako obývák. Domu ve Forks se vůbec nepodobal. Nábytek byl černo-bílý, stěny střídaly odstíny rudé a šedivé.

Uprostřed místnosti bylo několik křesel a gaučů, postavených do písmene L, přesně naproti krbu.

Všechny hlavy mě upřeně sledovaly a když jsme došly až k nim, Emmet se jen obdivně pousmál a jediné, čím se vyjádřil, bylo jednoduché „Wau!“

Nad tímto citovým výlevem jsem se musela začít smát, stejně jako všichni ostatní. I oni mě ale sledovali se zaujatostí a – obdivem?

Oni žijí desítky let po boku neodolatelné Rosalie a na mě se tváří takhle? Asi jim přeskočilo.

Čekala jsem, kdy mi Rosalie věnuje ten svůj běžný, nenávistný pohled, ale ani ten se neobjevoval. Co se sakra stalo?

„Bello“ zavolal na mě povědomý hlas – Esme. Když jsem se otočila, stála v rohu místnosti a pobízela mě, abych šla k ní.

Stála vedle zrcadla. Když jsem se k němu ale přibížila, spadla mi čelist.

Ta osoba v zrcadle jsem namohla být já.

Štíhlá, úžasně oblečená dívka připomínala supermodelku. Dlouhé, narovnaně, kaštanově hnědé vlasy se leskly,  zvýrazňovaly dokonalé obrysy andělského obličeje. Ta žena jsem nemohla být já…

Jediné, co jí ubíralo na kráse byly karmínově rudé oči, velmi podobné těm, které měl James…

Nechtěla jsem vytahovat vzpomínky, tak jsem potřepala hlavou, avšak pusu jsem měla stále otevřenou. Jak komické.

Ještě, než jsem si mohla vyposlechnout Emmettovy jízlivé poznámky, jsem ji zaklapla, ale pohled od překrásné osoby v zrcadle jsem neodvrátila.

Vedle mě se postavila Rosalie. Naše odrazy byly dokonalé. Nemyslela jsem si, že bych to někdy mohla připustit, ale svou krásou jsem se mohla rovnat dokonce i Rosalie. To mě překvapilo.

Odtrhla jsem od zrcadla oči, když mě Esme objala a všechny jsme se vydaly za ostatními.

Když jsme se všichni posadili, každá vedle svých poloviček, a já s mojí smůlou na křeslo, rozhodla jsem se prolomit ticho. „Asi vám dlužím vysvětlení.“ Začala jsem, ale Rose jen zavrtěla hlavou.

„Ne Bello, to my ti dlužíme vysvětlení. Zasloužíš si ho víc, než myslíš….“