Život poté

Autorka: Kyky

10.část - Druhá šance

Z Rosaliina pohledu

Nezbývalo, než čekat. Čekat, než ostatní dorazí, čekat, až se Bellin stav změní.

Bellu jsem odnesla do pokoje, který byl pro hosty. Věděla jsem, že je jí v tu chvíli jedno, jestli leží na nepohodlném malém gauči, nebo v měkké posteli. Nemohla jsem se ale stále dívat do jejího obličeje, zmučeného bolestí s pocitem, že na jejím stavu všichni neseme svou vinu.

Carlisle pravidelně každou hodinu její stav zkontroloval. Mezitím přemýšlel. Nevěděla  jsem nad čím a v tu chvíli mi to bylo vcelku jedno.

Minuty ubíhaly, hodiny odběhly a rozutekly se jako voda.

Harmonické ticho přehlušil až tichý skřípot pneumatik. Ostatní dorazili.

Vkráčeli do dveří, tři ustarané obličeje vešly do domu.

Najednou mě polila vlna klidu, pochopila jsem, a vděčně se Jaspera usmála.

Carlisle všem objasnil situaci. Pochopili. Každý navštívil její „pokoj“. Jediný Jasper se neodhodlal.

Naše pocity pro něj byly nepříjemné, tolik záporných pocitů. Kdyby cítil Bellinu bolest silněji než teď, moc by nechybělo a zhroutil by se.

Občas po místnosti poslal uklidňující vlny, aby alespoň trochu odlehčil situaci. Jak jsem předpovídala, hodiny plynuly a Belle zbývalo do konce přeměny sotva dvanáct hodin. V porovnání s předchozí bolestí, dlouhých a bolestných dvanáct hodin.

Z Bellina pohledu

Ta bolest byla nesnesitelná. Zdálo se to, jako věčnost v plamenech. Jako kdybych byla v pekle. Ale kdybych byla v pekle, byla bych mrtvá, ne?

Nepřijdu si jako mrtvá.

Připadám si, jako kdybych měla trpět.

Ten oheň byl otřesný, nesnesitelný – bylo to jako láva, rozlévající se pomalu mými žilami. Jako kdyby mi v těle místo krve proudila rozžhavená láva. Tekuté peklo.

Najednou se ale láva začala rozlévat dál.

Rozlila se do žil, které proudili krev do srdce. Láva jako kdyby narážela do bran, které srdce chrání. Za chvíli ty brány padnou a láva mi srdce rozžhaví.

Taky že ano. Bylo to jako věčnost, jako okamžiky před smrtí.

Měla bych říct sbohem. Sbohem. Ale – komu vlastně?

Srdce začalo pálit, chtěla jsem si ho vyrvat z těla. Cítila jsem, že mé srdce pod náporem tekutého pekla začalo bít mnohem rychleji, jako kdyby mi samo chtělo z těla vyskočit. Bolest v celém těle se na okamžik milionkrát zesílila, jako kdybych byla vybuchující bomba. Najednou se ale láva začala ochlazovat. Bylo to celkem příjemné, osvěžující. Od konečků prstů a od nohou se začala žilami valit nová, studená tekutina, která lávu stahovala do srdce. Tam byla bolest strašná, nesnesitelná. Když se led dostal až k srdci, láva bouchla. Mé srdce to ohlásilo několika údery.

Bum. Bum. Bum. Vynechalo chvíli. Bum. A nic. Konec. Bolest odešla, přišel nový pocit.

Lehkost. Jako kdybych se vznášela v oblacích, pokrytá oblaky a ovanutá příjemným větrem. Začala  jsem nový život. Moje druhá šance.