Život poté

Autorka: Kyky

1.část - Strach, nebo zoufalství

Seděla jsem na své posteli a dívala se do prázdné, temné části mého pokoje. Po tvářích mi stékaly slzy. Slzy ztráty. To křeslo ve mně vzbuzovalo pocit zoufalství. Neseděla jsem na něm již od té doby, co mě opustil. Dnes – dnes to jsou dva měsíce. Ano, je listopad. Venku je „překvapivě“ zima. Divila jsem se Benovi a Angele, že je v tomto počasí baví chodit na romantické procházky. Ano, šli na rande. Rande. To slovo ve mně vzbuzovalo vzpomínky, na které se dva měsíce snažím zapomenout. „Edward..“ jeho jméno mi vyklouzlo z pusy mezi vzlyky, protože vzpomínky ve mě objevily slzy. Slzy zoufalství. Jak mě jen mohl opustit? To nevěděl- To si nevšiml- To si neuvědomil, že ho miluji natolik, že když mě opustí, stanou se z mého života pouhé trosky? Asi ne. On si teď pravděpodobně někde užívá se svou rodinou. S Emettem, Jasperem, Carlislem, Esme, Rosalií a Alicí. Alice. Zřejmě jsem pro ni nebyla dobrou kamarádkou, když se se mnou ani nedokázala rozloučit. A Rosalie? Ta je ráda. Možná už dávno zapomněla, že existuje nějaká Bella. Asi ano.

Dvě části mé osobnosti se začaly hádat. Jedna, ta silnější mi napovídala, že bych na ně měla zapomenout. Tak, jako oni zapomněli na mě. Že bych neměla Edwarda milovat, obzvláště po tom, co mě opustil. Ta druhá, jen nepatrně slabší se ale chtěla hádat. Edward mě přece miluje, určitě nezapomněl. A ani nikdo z nich. Považovali mě přeci za rodinu. Nebo tak to aspoň říkávali. Než odešli.

Otevřela jsem oči. Ani nevím jak, nebo kdy, ale prostě jsem usnula. Hodiny ukazovaly 4:30 ráno. Bylo příliš brzy. „Musím spát.“ Vydala jsem ze sebe a ve snaze usnout jsem si začala pobrukovat mou ukolébavku. Tak, jako to dříve dělal on. Doufala jsem, že se mi povede usnout, ale ne. Nemohla jsem spát. Divila jsem se ale, že noční můry, které mě každý den – no, tedy spíš každou noc pronásledují se mi vyhly. Nevěděla jsem proč, ale byla jsem za to ráda. Sny byly každou noc téměř stejné. Pokaždé v nich byli, pokaždé jsem s nimi, jako bychom tvořili šťastnou rodinku. Když už to vypadá, že je vše v nejlepším pořádku, dostane můj sen nečekané obrátky. Jsem s ním v lese a pořád mi v hlavě duní ta slova – „Ty už mě nechceš?“ – „Ne.“ Tahle scéna se mi odehrává v hlavě už dva měsíce. „Ne.Ne.Ne.“ Slyším pokaždé. Pokaždé. On už mě nemiluje a třeba ani nikdy nemiloval. Snažila jsem si stále namlouvat, ale vždy mě NĚCO přesvědčilo o opaku. Nevím, co to přesně bylo, jediné, co vím je, že bych dala cokoliv, kdyby přišel. Kdyby tu byl se mnou.

Nechtěla jsem jen tak ležet a dívat se do stropu. Vzala jsem si z mé knihovny můj oblíbený titul. Román Na Větrné hůrce od Emily Brönteové. Edward se mi vždy divil, že bych jí dokázala přečíst několikrát za sebou. Znala jsem jí prakticky nazpaměť. Od té doby, kdy jsem potkala Edwarda, jsem tu knížku četla v každé volné chvíli. Tolik mi připomínala naši lásku. Tu, která je teď pouze jednostranná. Dodala jsem si. Hradba slz byla prolomena. Trhaly se mnou vzlyky a slzy mi kolovaly po tváři. Najednou se rozdrnčel budík. Zapomněla jsem ho vypnout. To jsem celá já. Ciferník na drnčícím předmětu ukazoval už osm hodin. To jsem se odpojila z reality na tak dlouho? Musím se jít připravit. Za chvíli budu muset jít do školy. Oblékla jsem se, zcivilizovala, po návštěvě koupelny jsem se zase cítila jako člověk. Až na tu díru v hrudi. Jako bych své srdce ztratila spolu s NÍM. Připravila jsem Charliemu snídani, sama si dala své oblíbené cereálie zalité mlékem a spěchala do školy. Nechtěla jsem se hned ráno s Charliem potkat, už jenom proto, abych nemusela vysvětlovat svou „klidnou“ noc. Charlie byl zvyklý na to, že jsem se každou noc budila s křikem a pláčem a nesnesitelnými vzlyky. Dnes nic. Náklaďáček nastartoval hned, za což jsem byla nesmírně ráda. Nechtěla jsem se víc zdržovat. Vyjela jsem.

Na školním parkovišti bylo poloprázdno, celkem snadno jsem našla místo.

O přestávce jsem šla ze třídy a lidé se bavili o jakési nové spolužačce. „Chodí do posledního ročníku! A slyšela jsem, že krásou by se mohla srovnávat i s Cullenovými.“ Slyšela jsem, když se Jessika bavila s Lauren. Když si mě obě všimly, tak se otočily a odkráčely pryč. S Cullenovými? Zarazila jsem se. Musí být opravdu nádherná. I když moc dobře jsem věděla, že na Cullenovi nemá. Oni jsou přece jenom upíři. A moc krásní upíři. Leda- ale to ne, určitě není… rozhodla jsem se nemyslet na to. To přeci není ani možné. Ale byla jsem zvědavá, jak vypadá, jaká je, ale to si určitě všimnu na obědě.

Seděla jsem s Mikem, Ang, Benem, Jessikou a ostatními u stolu a neustále jsem pokukovala ke vstupním dveřím. Musí přece někdy přijít. Teď jsem si připadala strašně. Jako bych byla stejná jako ostatní. Jako bych byla závislá na drbech. Ale to nebylo to správné vyjádření. Nevím, jak je to možné, ale něco v mé hlavě ( něco velmi podobného tomu, co mě stále přesvědčovalo, že není možné, aby Cullenovi předstírali jejich zájem o mě ) utvrzovalo můj mozek v tom, že bych měla být zvědavá. Měla bych…

Už jsem dojídala svou zeleninovou mísu, když se od vchodu ozvalo šumění hlasů. Všichni se o něčem bavili, ale já neměla ani ponětí o čem. Myslím, že jsem slyšela Jessiku říkat, že ta nová, ta, co se včera přistěhovala se jmenuje Claire Stoneová. Otočila jsem se a ona tam stála. Sledovala mě. Byla módně, oblečená, Její pokožka byla alabastrově bílá, dlouhé zrzavé vlasy jí sahaly skoro až k pasu. Rozhodně se Cullenovým nemohla rovnat krásou. Nikomu z nich. Nikdo z nich není takový, jako je ona. Victoria.