Žít dál

Autorka: Giner

Samota 9

EDWARD:

Myslel jsem si, že jsme zamilovaný, ale čím dál tím více jsem si uvědomoval, že to asi přece jen není pravda. Někdy jsem cítil, že se přede mnou snaží Tanya, Kate, Irina a Eleazar něco skrýt a zatím se jim to dařilo, což mě opravdu hodně znervózňovalo, co by přede mnou asi chtěli zatajit? Hlavně teda Tanya, věřil jsem jí... Byl jsem s ní už velmi dlouho, uběhlo sto deset let od té doby, co jsme byli uvěznění ve Volterře a svět se změnil. Nyní vládli rumunští upíři, kteří opovrhovali upíry, kteří pili zvířecí krev, ale alespoň přísně dbali na pravidla, aby nebyla prozrazena naše existence a aby byl zachován lidský rod. V čele stál Marius se svou družkou Elenou, měl spoustu podřízených, ale mezi jeho nejmilejší patřila Isabella, kterou moc často do akcí neposílal, měl ji vždy po ruce, protože byla neuvěřitelně talentová a výjimečná, prý měla spoustu schopností. Utíkal jsem zasněženou krajinou co nejrychleji to šlo, cítil jsem se tak prázdný a tohle mi to trochu ulehčilo, to jsem něco cítil. Myslel jsem si, že když budu zamilovaný, tak se to zlepší, ale nezměnilo se nic, s Tanyou jsem se cítil stejně prázdný a sám, i když byla po mém boku. Nikdy jsem si nevšiml, že by něco takového bylo i u Carlislea a Esme a nebo u mých sourozenců, ti naopak se svými partnery působili tak lidsky, jako by byli opravdoví lidé, i když už dávno byli mrtví a měli srdce z kamene. Nechápal jsem, proč jsem tou jedinou výjimkou! Proč zase já?

Ještě jsem zrychlil a ucítil vůni medvědí krve, za kterou jsem se okamžitě vydal. Narazil jsem na medvědici a dvěma mláďaty a nechal je všechny žít, takhle to bude lepší. Ani nevím, proč jsem to udělal, prostě jsem těm dvěma nedokázal vzít matku, byli by pak sami a já věděl, jaké to je. Utíkal jsem si sednout k jezeru, kde jsem často trávil svůj volný čas, v poslední době jsem vyhledával klidné místa. Ani ne tak proto, že by mě okouzlovala krajina, i když ta tady byla opravdu překrásná, ale hlavně to bylo dost daleko, abych neslyšel žádné myšlenky a na chvíli jsem si mohl pročistit hlavu. Dnes jsem přemýšlel, co je špatně, cítil jsem, že se něco děje, že bych si měl na něco vzpomenout, ale netušil jsem, co mi uniká, i když jsem si byl jistý, že je to velmi důležité...

BELLA:

Už je to sto deset let, co žiji v Rumunsku a sloužím Mariovi, přesně jak jsem slíbila. Ani jednou za tu dobu jsem si na nic nestěžovala a nelitovala, že jsem se rozhodla tak, jak jsem se rozhodla, věřila jsem, že jsem učinila správnou věc. Zachránila jsem svou milovanou rodinu, jak lépe bych jim mohla oplatit jejich lásku a starostlivost? A taky jsem ráda, že se kvůli mně netrápí, že neví, že vůbec existuji, mají to teď mnohem snazší, netrpí mou ztrátou a můžou si spokojeně žít aniž by si cokoliv vyčítali a nebo na mě vzpomínali s nostalgickým úsměvem na rtech. U Maria jsem se měla dobře, dostávala jsem tolik zvířecí krve, kolik jsem potřebovala a jen někdy jsem vyrážela do terénu a likvidovala neposlušné upíry. Pokud si někdo myslel, že po smrti Volturiových nastane v našem světě zmatek a začne masové vraždění lidí, tak se spletl, to Rumuni nedovolili a každý upír z nich měl respekt větší než z Italů.Teď jsem patřila do královské rodiny, protože mě Marius přijal za svou dceru, i když jsem z toho nebyla právě nadšená, báli se mě upíři na místě, kde jsem existovala a co teprve ti, co mě ani neznají, jen o mně slyšeli. Nehorázně se mi to příčilo, nechtěla jsem, aby se mě ostatní báli, ale bohužel se tak stalo a já s tím nemohla nic udělat. Když mě někdo z upírů zahlédl, klidil se dál a to i tady v Rumunsku, přece jen má moc byla pověstná, i když myslím, že povídačky o tom, co dokážu, byly někdy příliš nadnesené a neuvěřitelné, i já jsem měla párkrát opravdu na mále a málem přestala existovat – ne, že by mi to nějak moc vadilo. A nebo jsem jen možná ještě neobjevila všechny své schopnosti a možnosti, což je docela možné, skoro pořád na něco nového přicházím. Nikdy jsem si nemyslela, že bych tady byla šťastná, to snad ani nešlo, ale tohle přežívání mě nehorázně nudilo. Potřebovala jsem svobodu, volnost, cítit vítr, jak mi čechrá vlasy a hlavně mít milující rodinu, která mi bude projevovat své city a nebude mě chtít jen proto, co dokážu. Marius usoudil, že jsem poměrně hezká a tak jsem stala ze začátku jeho děvkou a za to jsem se nenáviděla. Pokaždé, když se rozhodl trávit čas v mé společnosti, přestavovala jsem si na jeho místě Edwarda, tak to pro mě bylo snesitelnější, i když ne o moc a děkovala jsem bohu, ve kterého nevěřím, že jsem Maria brzy omrzela a začal mě brat jako dceru. Nikdy mě nepřestane udivovat, proč se ke mně tak chová, jak se chová, někdy byl něžný, jindy krutý, ale vždy štědrý a nechával mě v klidu existovat. Jeho myšlení je mi záhadou, ale možná jednoho dne odhalím jeho tajemství a pochopím, proč se chová tak, jak se chová. Dívala jsem se na oblohu posetou hvězdami a představovala si, jaké by to bylo, kdybych teď byla stovky kilometrů odsud. Určitě by to bylo krásné, jaké jiné by to mohlo být? Třeba se právě v tuto chvíli dívá na hvězdy i někdo z Cullenových, alespoň v to můžu doufat, třeba nás ještě spojuje alespoň okouzlený pohled na noční nebe.

„Isabello,“ oslovil mě někdo a já nedala najevo, že mě upír překvapil, byla jsem příliš ponořená do svých myšlenek, tohle se nesmí dále opakovat, mohlo by mě to stát život.

„Ano?“

„Volá vás Marius,“ oznámil mi a já se naposledy podívala na hvězdy, pak jsem raději pospíchala do sálu, kde jsem nynějšího vládce potkala poprvé. Jako tehdy, tak i den seděl na trůně, ale po jeho boku dnes seděla jeho družka, která byla velmi milá a často (skoro pořád) tolerovala mužovu nevěru, ba co víc, užívala si s jinými upíry taky, což jsem měla problémy pochopit.

„Volal jste mě, otče,“ uklonila jsem se mu mírně a jeho paní také. Sledovala jsem, jak se Marius široce usmívá a já nevěděla, jestli je to dobře nebo ne, nikdy jsem ho takhle usmívat neviděla...