Žít dál

Autorka: Giner

Kapitola 8: Konec

Žila jsem v tom sídle skoro rok, ale nedokázala jsem se teď zorientovat. Celé podzemí bylo určené jako vězení, kde je mám jen hledat? Byly tady desítky kobek, kde by je mohli ubytovat, ale měla jsem vodítko: určitě je nedali k sobě, právě naopak, pěkně daleko od sebe, aby o sobě nevěděli, aby si mysleli, že jsou ostatní mrtví. Co by jim mohlo způsobit ještě větší bolest? Snad jen pohled na jejich opravdovou smrt a oni to moc dobře věděli a podle toho se zařídili. Musela jsem zkontrolovat všechny cely, jako první jsem našla Jaspera. Dveře z titanu šly otevřít jen zvenčí a když jsem tak učinila, naskytl se mi pohled na krčícího se brášku. Seděl tam v rohu jako hromádka neštěstí a houpal se dopředu a dozadu.

„Jaspere,“ oslovila jsem ho a přiklekla k němu.

„Bello,“ díval se na mě nevěřícně, v očích se mu objevila naděje, že někdo přežil.

„Pojď, musíme najít ostatní,“ pomohla jsem mu vstát. Nyní nám to šlo rychleji, blízko u sebe jsme našli i Carlislea a Esme. Ani oni dva nebyli spolu v cele a mi se chtělo plakat, když jsme je viděla, nikdy bych nikomu nepřála vidět pohled na ně. Dvě osoby, které jsem tak moc milovala, teď vypadali jako vyvrhelové společnosti. Když se viděli, padli si do náruče a pevně se objímali a líbali, viděla jsem, jak moc se milují. Odvrátila jsem od nich tvář, zasloužili si chvíli soukromí. Prohledávala jsem další cely, ale v tomhle patře už nikdo nebyl, proto jsme se nyní rozdělili do dvojic a vydali se do nižších pater. Carlisle s Esme prohledávali patro pod tím, kde byli oni a já s Jasper ještě patro pod nimi. To bylo poslední, ale taky nejrozsáhlejší, bylo tam spoustu uliček a pastí, počítali se vším, přece jen se jim asi někdo pokoušel během let utéct, tady jsme museli dávat ohromný pozor. Mou pozornost upoutaly dveře úplně na konci chodby, byly nejdále a vypadalo to, že jsou i nejlépe zavřeny. Dveře byly mohutné, vypadaly silněji než ty u ostatních cel, tam určitě bude Edward.

Cestou jsem se musela zbavit jednoho upíra, ale to mi teď bylo úplně jedno. Dveře byly na číselný kód, ale ten jsem nevěděla, co mám kruci dělat? Jediní šance byla v mých schopnostech, možná by mi nějak mohly pomoct. Zavřela jsem oči a soustředila se, za dveřmi jsem jasně cítila něčí přítomnost. Myslí jsem bloudila na tomto místě o několik měsíců později a viděla jsem Jane, jak zadává kód. To mi stačilo, vrátila jsem se zpět do reality. 5587, čtyři číslice, které můžou zachránit jednu existenci. Dveře se otevíraly mučivě pomalu, byla jsem nervózní. Jen co se dalo projít, vstoupila jsem dovnitř. Naproti dveřím seděl Edward v potrhaném a špinavém oblečení, jeho oči byly zavřené. Nikdy na ten pohled nezapomenu, vypadal tak zmučeně.

„Edwarde,“ zašeptala jsem a hlas se mi třásl.

„Bello,“ nevěřícně se na mě díval.

„Ach, Edwarde,“ objala jsme ho kolem krku a líbala ho. Tiskl mě k sobě jako by se chtěl přesvědčit, že nejsem žádný z jeho přeludů.

„Miluji tě,“ říkala jsem mu a upřeně se mu dívala do očí, musí to vědět!

„Já tebe taky, hrozně moc. Ta doba bez tebe byla strašná, už mi to nikdy nedělej,“ prosil mě a hladil ve vlasech. Smutně jsem se usmála, kdyby jen věděl... Z chodby k nám doléhal zvuk boje, oba jsme se postavili a běželi ven z cely, která se za námi zavřela.

Venku bojoval Emmett s Jane, které se záhadným způsobem podařilo uniknout. Ihned jsem zablokovala její schopnosti. Ďábelsky jsem se na ni usmála a ona pochopila, tohle byl její konec, byla s tím smířená a já se rozhodla neprotahovat to, můj pohled ji spálil na prach. Trochu jsem zakolísala, přece jen už toho bylo trochu moc.

„Bello,“ ozval se za mnou hlas Helen. Hluboce se mi vryla do paměti, tak jsem ji teď poznala.

„Helen,“ usmála jsem se na ni.

„Tak jsi to zvládla,“ podívala se na svobodné členy mé rodiny.

„Jak co,“ přiznala jsem. „Žádala jsem o pomoc Rumuny,“ zašeptala jsem jí do ucha tak, aby to slyšela jen ona. Vyděšeně se na mě dívala.

„Víš, že budeš muset splnit závazky, které jsi slíbila,“ mluvila stejně tiše jako já.

„Ano, ale pro ně bych udělala mnohem více.“ Objala mě a tiše mě žádala o smrt, která by pro ni byla vysvobozením. A já ji to musela splnit, dlužila jsem jí to, zemřela v mé náručí a já ji položila na zem. Vypadala šťastně, konečně se jí splnil její sen a ona byla po dlouhé době zase svobodná. Cullenovi se na nic neptali, byli šťastní, že je zase celá rodina kompletní. Ze sklepení jsme se dostali rychle do jídelny, kde už byli jen Rumuni a okolo nich mrtvé těla upírů.Marius seděl na trůně a pokynul mi, abych přistoupila blíže. Poklekla jsem před něj.

„Konečně se mi splnil sen a je Aro mrtvý, máš mé díky. Ale to nezmění nic na tom, že chci, abys dodržela svou dohodu.“

„Dodržím, co jsem slíbila, jen mi dej prosím ještě chvíli času, chci se rozloučit,“ zoufale jsem se na něj dívala.

„Co jsi slíbila,“ ptala se zděšeně Rosalie, od které bych to nečekala. Ostatní taky napjatě čekali.

„Bude se mnou,“ pověděl Marius pyšně. Hezky to naplánoval, to se mu musí nechat.

„To nesmíš,“ řekl tiše Edward. Já ho pevně objala a políbila jako ještě nikdy, loučila jsem se s ním.

„Miluji tě a pro vás všechny bych udělala mnohem více než jen tohle. Narodila se nám dcerka Renesmee, ale zemřela při autonehodě. Byla to má vina, promiň mi to,“ šeptala jsem a vzlykala. „Ve Forks ti něco předá Jacob, ano?“

„Neopouštěj mě,“ prosil a pevně mě k sobě tisknul.

„Musím, není cesty zpět. Ale jednou se zase setkáme a budeme spolu, zase budeme rodina,“ pohladila jsem ho po tváři a naposledy políbila. Objala jsem ještě ostatní, budou mi moc chybět.

„Marie, můžu udělat ještě něco?“

„Podle toho co.“

„Změním jim vzpomínky na mě, nebudou o mně nic vědět, nebudou si mě pamatovat,“ vysvětlila jsem.

„To nesmíš,“ zařvala Alice, ale Jasper ji zadržel, když se na mě chtěla vrhnout. Nevšímala jsem si jich a čekala na rozhodnutí, po chvíli Marius přikývl. Upřela jsem na zoufalé Cullenovi zrak a snažila se zapamatovat všechny detaily jejich tváří, jejich moudré rady a jejich lásku, co mi dávali. Je a navždy to bude má rodina, ať se stane cokoliv, na tom se nic nezmění. Upravila jsem jim vzpomínky jen tím,že jsem na ně pohlédla, už neznali žádnou Bellu Swanovou, nikdy nežili ve Forks, ale v Denali. A Edward chodil s Tanyou... Takhle to bude pro všechny nejlepší, oni budou žít své životy a já budu dále existovat s vědomím, že jsem udělala vše pro to, aby byli šťastní...

KONEC PRVNÍ ČÁSTI