Žít dál

Autorka: Giner

Kapitola 7: Risk

„Jsi si opravdu jistá, že chceš jet,“ ptala se mě Tanya.

„Ano,“ pověděla jsem a usmála se. „Vím, že se asi nevrátím, ale chci, aby alespoň oni mohli žít dál. Musím se pokusit jim pomoct a je mi jedno, jakou za to zaplatím cenu.“ Viděla, že mluvím pravdu a objala mě.

„Už vím, co na tobě Edward tolik miloval,“ zašeptala.

„Já pořád ne, ale jednou se ho na to zeptám. Mějte se dobře a ještě jednou díky za pomoc.“ Popřáli mi hodně štěstí a já zmizela, měla jsem nejvyšší čas. Každé hodina pro ně mohla být ta poslední, záleželo pouze na Arově náladě. Kdo ví, jestli teď vidí, co dělám a co chystám, tak ráda bych ho překvapila a smazala mu úsměv ze rtů.

Do Rumunska jsem se dostala až druhý den v podvečer, ale mi to vyhovovalo. Podle pokynů Eleazara jsem věděla, kam přibližně jít hledat. Musím navštívit Jižní Karpaty, což je poměrně dost rozlehlá oblast, ale upíři by se měli zdržovat v oblasti hory Moldoveanu. Trochu jsem se tomu podivila, moc lidí tam přece nežije. Ale bylo mi vysvětleno, že je tam celkem dost turistů a vždycky se dá jít přece jinam. Letadlem jsem se dostala až do Bukureště, ale pak jsem celou cestu běžela. Měla jsem štěstí, myslela jsem, že to bude dál a taky, že dlouho nikoho nebudu moct najít. Ale vypadalo to, že mě očekávali, asi se už leccos doslechli. U jednoho průsmyku mě čekala trojice upírů s rudýma očima.

„Následuj nás,“ zavrčel jeden a už běželi pryč a já za nimi. Lišili se od všech upír, které jsme viděla. Byli ještě starodávně oblečení, přesně podle toho, v jaké době byli proměněni. K tomu měli o hodně bledší tváře, i když jsem si myslela, že to není možné. A jejich vlasy byly černé a už od pohledu tvrdé. Jejich přítomnost mi naháněla strach, ale neměla jsem na výběr. Zavedli mě do jedné jeskyně, kde na kamenném trůnu seděl upír s korunou na hlavě. Jako jediný v sále měl na sobě černý plášť, pod kterým jsem zahlédla černou halenu. Sklonila jsem se před ním, ale ne na dlouho, tak akorát.

„Vidím, že ctíš staré dobré zvyky, Bello,“ pověděl docela mile.

„Pane,“ pověděla jsem.

„Ach, ještě jsme se nepředstavili. Marius Lucius z Ploiesti.“ V jeho hlase šla slyšet hrdost, byl velmi pyšný na svůj původ. Od Kate jsem věděla, že je na tomto světě velmi dlouho, něco okolo pěti tisíc let. Byl to pravděpodobně nejstarší upír na světě.

„Bella Swannová, ráda vás poznávám.“ Rozesmál ho to a já na něj nechápavě zírala.

„Jistěže mě ráda poznáváš, jsem tvá jediná naděje. Ale pověz mi, co z toho budu mít.“

„Zabiješ Ara, myslela jsem, že to byl tvůj plán. K tomu můžeš být opět nejvýznamnější upír na světě, každý se bude třást při vyslovení tvého jména.“

„Teď se mě nebojí,“ podivil se.

„Se vší úctou, ale já před pár dny ani netušila, že existujete. Nejsou o vás žádné zprávy, o to se už Volturiové postarali, podle Kate o vás zbylo jen pár legend.“

„Opravdu,“ podivil se.

„Ano, jen pár řádků ve starodávných knihách, většina jich je zakázána.“

„Zajímavé, velmi zajímavé, ale není to dost důvodů, proč bychom měli tolik riskovat.“ Vyzývavě se mi díval do očí a já mu pohled opětovala.

„Více vám nabídnout nemůžu,“ pokrčila jsem rameny.

„Tolik se mýlíš,“ zašeptal a vstal ze svého trůnu. Obcházel mě stranu ze strany a já se třásla strachem, bylo mi to tolik nepříjemné. Zaťala jsem ruce v pěst, abych třas ovládla, ale příliš se mi to nedařilo a pak se dotkl mé tváře a já sebou cukla.

„Rozkošné,“ zasmál se ďábelsky.

„Máš mi toho hodně co nabídnout,“ mluvil tiše a pečlivě si mě prohlížel.

„Co máte na mysli,“ zeptala jsem se nejistě.

„Své služby, své tělo, schopnosti, svou mysl. Celou svou osobnost.“ Mlčela jsem, ale on se usmál, znal mou odpověď, věděl, že udělám vše, aby mi je pomohli zachránit.

„Připravte se, za hodinu odcházíme,“ přikázal upírům okolo a ti ihned zmizeli. „Teď jsi jen moje a budeš dělat vše, co ti povím, rozumíš?“

„Ano,“ řekla jsem tiše, byla jsem smířená se svým osudem. Vzal mou hlavu do dlaní a divoce mě políbil. Má první reakce byla, že bych ho měla odstrčit, ale nemohla jsem, v sázce bylo příliš mnoho. Když jeho jazyk vnikl do mých úst, chtělo se mi zvracet, ale ovládala jsem se.

„Ale takhle ne,“ zavrčel a mi bylo jasné, že čeká nějakou spolupráci. Když mě znovu políbil, představovala jsem si na jeho místě Edwarda, aby to pro mě bylo snesitelnější. Jen jsem doufala, že tohle nevidí Alice, pak by to věděl i Edward a zabilo by ho to. Mariovy ruce se rozběhly po mém těle, ale vůbec nebyl něžný, naopak mi připadalo jako by mi chtěl způsobit co nejvíce bolesti. Jako bych už nezažívala dost bolesti psychické... Roztrhl mi mou košili a hrubě mě kousal na krku, klíční kosti a prsou. Jako by mu má bolest způsobovala potěšení, což bylo i docela možné.

„Pane,“ ozval se jemný ženský hlas. Marius ode mě zklamaně zvedl hlavu a podíval se, kdo vyrušuje.

„Ano, Agnes.“

„Vše je připraveno na odchod, pane, čekáme jen na vás. Ještě s vámi chce mluvit vaše paní.“

„Hned tam jdu,“ řekl tiše a jeho oči se znovu upřely na mou odhalenou hruď. Pohladil mě po krku a odešel.

„Vem si to,“ podala mi žena bílou košili.

„Děkuji.“ Jen se usmála a odešla, něco v jejím pohledu mě zarazilo, jako by chápala důvody, proč to dělám a nesouhlasila s tím. Asi věděla více než já, ale to věděl každý. Kdo ví, co se mnou teď bude. Rychle jsme se oblékla do košile, kterou jsem měla volnější a vycházela z jeskyně, před kterou už byli shromáždění upíři.

„Můžeme,“ zavelel jeden z těch upírů, co mě sem přivedl a všichni jsme se rozběhli do Budapeště. Už jsme tam měli zamluvené letenky do Říma, odkud jsme se auty a nebo pěšky měli dostat až do Voltery. Vše šlo podle plánu, před branou královského upířího města jsme stáli dopoledne, slunce pražilo do všech stran, ale všichni jsme byli dobře zahaleni.

„Slyšení u Ara,“ pověděla jsem na bráně a mnoho upírů mě poznalo. I díky tomu jsme se velmi rychle dostali dovnitř. Šli jsme tou samou cestou jako tehdy s Alicí, když jsme jely zachránit mého anděla.

Giana byla opět na recepci, ještě ji neproměnili a podle mě to ani neměli v úmyslu, ale byla to dobrá sekretářka.

„Isabello,“ usmála se na mě. „Aro, Marcus a Caius už čekají,“ pokynula směrem k jídelně.

„Díky,“ odtušila jsem a rozrazila dveře, můj doprovod mě následoval. Jídelna vypadala jako vždy, ale nyní v ní bylo mnohem více lidí.

„Isabello,“ pozdravil Aro, ale já na něm poznala, že je nervózní. „Dneska i s doprovodem, kohopak jsi přivedla.“

„Pár známých, určitě je znáš taky, neboj,“ pověděla jsem ledově klidným hlasem. „Mám jen otázku, kde jsou Cullenovi.“ Dívala jsem se pečlivě okolo sebe, byla tady dnes elitní jednotka.

„Takže jsi na to přišla,“ zašeptal Caius a usmál se.

„Kde jsou,“ zavrčela jsem.

„Porušili naše zákony a teď pykají za své tresty. Uvidíš je až za pár stovek let, až se je rozhodneme propustit z vězení,“ usmál se mile Aro a já měla chuť zakroutit mu krkem.

„Uvidím je mnohem dřív,“ mluvila jsem s takovou jistotou, teď jsem si tím byla jistá. Cítila jsem se mnohem silnější než kdy dříve, mé schopnosti se konečně začaly ozývat.

„Jak toho chceš docílit,“ zeptal se s hraným zájmem.

„Takhle,“ vycenila na něj své zuby a skočila po něm. Začal boj a já roztáhla svou mysl do vše stran a tak zablokovala schopnosti všech Volturiů. Můj pohled dokázal spalovat a tak někteří upíři shořeli na prach aniž by se o cokoliv pokusili. Rumuni se činili, zabili hodně upírů, kteří se sem nyní hrnuli ze všech stran. Já brzy začala slábnout, přece jen to bylo náročné.

„Běž,“ křikl na mě Marius a já ho poslechla, musím je najít dřív, než jim někdo ublíží...